Smrt v knížkách a ve filmech pro mě vždycky znamenala konečnou. Hačikó příběh psa ze mě udělalo absolutní trosku a po zhlédnutí Marley a já jsem se minimálně na týden proměnila v uzlíček pocuchaných citů. Vždycky jsem si byla plně vědoma toho, že je to ve většině případech jen fikce, jejíž stvoření má čistě jen komerčně vydělávat na lidském soucitu, trochu etičtějším způsobem. Přesto se mi běžně stávalo, že se mnou takové příběhy dokázaly hodně zamávat. Na nějakou dobu jsem byla úplně jiným člověkem - vždy jsem vycítila tu neustálou přítomnost smrti, která nad námi visí jak nejjistěji může a tiše vyčkává. V těchto mezidobích jsem navštěvovala psí útulky, paní Pristleyovou, která celých dvacet let žije sama v obrovském domě o ulicí a níž a celkově jsem se chovala filantropicky. Pak ale ten opar zmizel, prostě jako když lusknete prsty. Na programu dne se už objevily důležitější položky než jen klábosení se starou ženou, i když jí to vždycky zatraceně pálilo.
Přestala jsem tam chodit.

Nikdy bych si ale nepomyslela, jak moc mě sebere Chipova smrt. Ano, je to mazlíček a je zcela přirozené, že se pro něj truchlí. Ale pro mě jako by vše najednou přestalo mít smysl. Škola, vzdělání, budoucnoust - najednou se mi v plném světle zjevila pomíjivost celého bytí a já se chtěla jen položit do sněhu, dostat se hodně hluboko a nechat zem, ať spolkne moje hoře.
Byly to dny neskutečného trápení.

Elliot se o tom dozvěděl hned ten večer, kdy se to celé odehrálo. Ležela jsem v posteli a polykala vzlyky, zhluboka dýchala a snažila se prostě nemyslet, nevydávat žádný zvuk, neexistovat. Avšak vzdálenost mezi našimi pokoji je až přespříliš malá, mám-li být přesná, je to zhruba dvoumetrová větev staré třesně.
Slyšela jsem trojí zahvízdání z protějšího okna Elliotova pokoje. Jasný signál, jestli může vstoupit. Pamatuji si, že jsem o sobě dlouho dobu nedávala vědět, ale touha svěřit se nakonec zvídězila nad lítostí, a tak jsem přistoupila k oknu, pohlédla na svého kamaráda a svorně kývla hlavou.
Jakmile Elliot obratně zdolal zkroucené nástrahy stromu, prolezl oknem a spatřil můj výraz, zamrzl na místě a nespouštěl z mého zmuchlaného obličeje zrak.

,,Já vim, že jsem flekatá, ale ten mámin krém vůbec nefunguje," vydala jsem ze sebe na omluvu za svůj vzhled. Elliot se ke mě přiblížil a objal mě. Zatím se na nic neptal a já mu za to byla neskonale vděčná. Na několik okamžiků jsme spočinuli ve vzájemném objetí a nebylo třeba slov, neboť jsem věděla, že každý jeho dotyk vyzařuje absolutní pochopení.
Pak se ale ptát začal. A já mu to celé vypověděla. Jak jsem přišla domů a dvěre byly otevřené, jak v patře začal vyzvánět domácí telefon a že jsem si Chipa všimla jen náhodou. Slova se ze mě sypala jako lavina já je už nebyla schopná kontrolovat, prostě padala a padala za občasného doplnění mým zoufalým lkaním.
Nevím, jak dlouho jsem mluvila. Nevím ani co jsem mluvila. Jen se mluvila. A Elliot mě poslouchal. Opírali jsme se zády o mou postel, koukali se na tmavě modré stěny poseté hvězdami a on se mě snažil uklidnit.
Docela se mu to podařilo.

To všechno je už ale včerejšek. Ten den je za mnou a já teď sedím se svými přáteli v útulné Mabelině kavárně, která nyní k vánočních svátcích jen hraje barvami. Blikající světélka rozmístěna mezi regály knih a v obrovských oknech, vůně mé oblíbené kávy a starých knih mi nějakým zvláštním způsobem přivádí mír do duše. Jako bych svou vnitřní rozervanost zanechala před vchodovými dveřmi do tohoto království a prostě si jen užívala bytí.

Na dnešním sezení jsme se sešli všichni kromě Elliota. Omlouval se, že se musí zůčastnit povinné vánoční objížďky příbuzných a že mi přeje pevné nervy. I já mu je popřála.
Marvin s Bonnie o tom už ví. Ihned na mém zbídačeném výrazu poznali, že se něco děje a výmluva na to, že Lancôme krémy míří do háje mi dnes byla docela k ničemu.

Sedíme kolem našeho obligátního stolku a smutek zajídáme jablečnými koláči. Jesti existuje lék na pocuchané nervy, pak je to to nejlepší, co znám. Marvin mi nabídne i svůj kousek, ale s úsměvem ho odmítnu; vím, jak moc se na ten svůj natřásal.
,,Máte nějaký plány na Vánoce?" zeptá se Bonnie a přitom si z obličeje odhrne pramínek plavých kadeří, které vypadly ze zapleteného copu.
Pokrčím rameny, protože o ničem konkrétním nevím. Na svátky k nám přijedou oba dědové a babička (ta druhá je po smrti) a pak se už asi budu jen válet na gauči pojídat domácí sušenky.
,,Můj plán na Vánoce je Grinch 24/7," řeknu a napiju se kávy. ,,Sama jsi Grinch," na to Marvin.
,,To není pravda! Já mám Vánoce ráda, ale letos....," nechám větu nedokončenou, protože nevím jak bych ji měla dokončit. Všechno to veselo okolo mě se najednou rozpije a já před sebou uvidím znovu ten smutný výraz Chipových očí, když po mě chtěl dopíjet kafe, prasák.
,,Tos dostala ale pěknej dáreček, co?" pronese tiše Bonnie, spíš neurčitě. Já i Marvin kývneme hlavou, pohled upřený kamsi do prázdna před sebou. Nad ničím nepřemýšlím, nad Chipem, nad přáteli ani nad Vánoci. Přijde mi, jako by mé poslední dva dny byly úplně zbytečné, což je nejspíš to nejhorší, co se člověku v životě může stát. Připadat si se svým životem zbyteční. Bez náplně.

Vím, že bolest jednoho odnese čas, že všechno přebolí, rána se zahojí a zacelí. Ale už po ní zůstane jizva. A ztráta paměti není dobrý lék na bolest. Neboť právě ztráta paměti občas uvnitř páchá ty největší škody.
Když občas jen tak sedím a přemýšlím nad svým životem, říkám si, jak moc velkou část vlastního života zapomínáme. Sny, rané dětsví a nepodstatné detaily. Naše mysl si uchovává jen ty citově nejprožitější okamžiky a ty nudné, dlouhé večery, kdy nic neděláme, přirozeně zapomene. Vymaže je z povrchu zemského a už je nikdy nenavrátí - je to jako bychom v ten okamžik nežili. A to mě děsí.
Stejně tak mě děsí i skutečnost, že bych někdy měla zapomenout na svého největšího zvířecího přítele a nechat ho odplout jako ony bezvýznamné dny, které mi tak moc schází.
Když si nepamatuju, co jsem dělala před čtrnácti dny v tuto dobu, budu si někdy pamatovat i ty nejzanedbatelnější prkotiny o Chipovi? Vybavím si za půl roku skrvnu, co měl na břiše, nebo se mi slije v jeden zkreslený odstín hnědé?
Nevím. A odpověď je příliš strašidelná, než abych vědět chtěla.

,,Raven?" promluví na mě Marvin, čímž mě tak trochu vytrhne z transu. Pohlédnu mu do očí a čekám, jak bude pokračovat, ale on zprvu nemluví. Jen na sebe koukáme. Začne mi to připadat zvláštní, a tak pohledem sklouznu na jeho žluté tričko Jsem klišé. To tričko miluju.
,,Víš, nechci se zase vracet k tomu, co se včera stalo a vystavovat tě nějakým tragickým myšlenkám....,"
,,To je v pohodě," přeruším ho. Kývne. ,,Fajn. Totiž, něco mě napadlo." Marvin si upraví brýle na nose a začne žmoulat lem svého trika. Je snad nervózní?
,,Říkal jsem si, jestli je možný, že to celý prostě nebyla jenom blbá náhoda, chápeš?"
Zavrtím hlavou. Nechápu.
Prsty si zajede do svých hustých vlasů, ale snaží se pokračovat. ,,Dobře, jinak. Jak často tvůj táta zapomíná zamknout dveře?"
Přemýšlím, co odpovědět, ale Bonnie mě předběhne. ,,Na tom přece nemůžeš stavět, Marvine. Tohle se prostě občas stává. I kdyby Ravenin táta za celej svůj život nikdy nezapomněl pořádně zamknout, jednou se to prostě stane."
,,A zrovna v ten den najdeš doma mrtvýho svýho psa?"
Oklepu se. ,,Promiň, Raven, jestli to znělo nějak-"
,,To je v pohodě," zopakuju. Pozvedne levý koutek.
,,Říkala jsi, že jsi nenašla žádná zranění." To je pravda. Pečlivě jsem ho ohmatávala, ale neobjevila jsem nic, co by nasvědčovalo nějakému nešťastnému ublížení.
,,Vypadal, jako by spal."
,,Možná že spal, když se to stalo," rozvíjí svou myšlenku dál Marvin.
,,To jsou už jen konspirační teorie," rozhodí Bonnie rukama do vzduchu v nesouhlasu. ,,Nemůžeme tady vykládat na stůl nějaký domněnky, když jsem u toho nebyli. Když u toho nebyla ale Raven. Všechno se to odehrálo, když nikdo nebyl doma a s tím nic nenaděláme."
,,Co když se ti prostě někdo vloupal do domu, Raven?" nenenchá se Marvin odbýt. Jeho přítelkyně se odevzdaně svalí na opěradlo a přitom si dramaticky povzdechne.
,,To nepřipadá v úvahu," řeknu.
,,Kde by asi ten dotyčnej vzal klíče, Sherlocku?"
,,Bonnie, lásko, miluju tě a ty to víš, ale tvoje přesvědčení o svý pravdě je někdy trochu otravný. Zkus brát v potaz náhody, hm?"
,,Vyřešení případu není o náhodách."
,,My tady řešíme případ?" zeptám se. ,,Beru si přezdívku Horatio."
,,Já jsem Patrick Jane," vhodí do ringu Marvin svou novou identitu, ale přitom se stále dívá do očí své přítelkyni.
,,A tady Bonnie je Trivette."
,,Proč jako?"
,,Protože jsi věčnej zelenáč."

***

(Taky stále nemůžete uvěřit tomu, že je teprve devět dní od poslední aktualizace a já už vydávám další kapitou? Jak jsem to v tom svém shonu o pěknější známky stihla? Dokonce mám dnes dojem, že tahle kapitola vážně neni tak úplně trash a celkem se mi líbí, takže doufám, že i vy z toho máte podobný dojem. A doufám, že znáte Trivetta, protože tenhle seriál je moje dětsví, heh.)