Dnes je 22. prosince, pondělí. Od vánočního plesu uběhly tři dny, během nichž se na Twitteru nezobrazovaly žádné jiné přísvěvky než dojmy z celého bálu, příhody, co se odehrály a vzrůstající rivalita mezi Lynette Barlowovou a Narissou Lavenderovou.

,,Vážně, viděla jsem ji, jak ruku v ruce odvádí Roberta někam do zákoutí!" tvrdila mi jednou na obědě nešťastná Francess. Nechápala, jak někdo mohl její nejlepší přítelkyni tak moc zranit. Neustále se mě pokoušela o něčem přesvědčovat, ale já ji neposlouchala. Nezajímalo mě to.

Druhá část - Narissiny přívrženkyně - se ovšem nenechaly takhle hanbit. Prskaly oheň, kudy jen prošly a dá se říct, že na malý okamžik se u nás rozpoutala dívčí válka. Na jedné straně stála zlomená Lynette, jež nevěděla, čemu věřit, na druhé straně sebevědomá Narissa, jíž nikdo neměl sílu odporovat.

V těchto krušných časech jsem kromě masové genocidy mých idiotských spolužaček přemýšlela i o tom, zda se Vánoční ples Fairfieldské akademie prožívá tímto způsobem i u kluků.
,,Díkybohu za Markovy debilní poznámky na Lynettinu rýsující se celulitidu. Tímto tématem u nás ples naštěstí skončil," ulevil si Elliot.
,,Lynette nemá celulitidu," zamumlala si tehdy Bonnie pod dechem, na což kluci jen přikývli. Nejsem si úplně jistá, jestli celulitidu umí rozpoznat.

Bonnie a já teď sedíme v naší malé zašívárně za knihovnou. Nedá se říct, že je to tu úplně pohodlné. Nedostatek světla, málo prostoru a krabice s knihami vtěsnané na každé volné místo nás v lecčem omezují, nicméně nenahraditelný pokoj a klid nás na toto místo přivádí zas a stále.
Ačkoli je dnes poslední školní den před vánočními prázdninami, učitelé se rozhodli naložit nám kvantum učení, a tak se za občasných zoufalých vzdechů a nervózního cvakání propisek snažíme správně vypracovat nějaké resty z chemických laboratorních prací.
,,Vyšel ti propočet tý rovnice?" zeptá se Bonnie, když já ve svých papírech zase otráveně škrtám. ,,Zatím jsem nepřišla ani na oxidanty a reduktanty, takže...," protáhnu a vydám cosi mezi zaúpěním a smíchem. Bonnie mi nahlídne pod ruku a uznale kývne. ,,Chlor je tady disproporcionální." Povytáhnu obočí. ,,Ani nevím, jak se to píše, natož abych věděla, co to sakra znamená." Prásknu rozčileně dlaněmi o okraje stolu, ale ihned toho začnu litovat, protože mám pocit, jako bych měla konečky prstů v jednom ohni. Chytrá holka, bravo.
,,To znamená," promluví, když se dosměje mému neštěstí, ,,že se sám oxiduje i redukuje."
,,Ach tak," vyslovím pomalu a přitom se mi ústa otevřou do tvaru písmene O. Rychle uchopím propisku zpět ruky a začnu znovu s propočítáváním, když v tom někdo zaklepe na dveře. Dál se věnuji svému úkolu, neboť s nově nabytou informací se mi pracuje daleko lépe, rychleji a úspěšněji. Propiska zanechává na papíře nesourodá čísla a písmena, zatímco já se snažím za stejného sledu vytvářet myšlenky.
Bum bum.
Klepání ustalo, místo toho vyústilo v burácivé bouchání. ,,Kdo tam?" zakřičím přes zavřené dveře, aniž bych se snažila vzhlédnout od své laboratorní práce.
,,Tady dva mladí výtržníci, kteří se už nemůžou dočkat, až použijou Cruciatus na prdel Satanova potomka na druhé straně dveří," bručel tlumeným hlasem Marvin.
,,Spíš Avada kedavra," přidal se druhý známý hlas, Elliot.
,,Do Azkabanu se chodí do druhého patra, laboratoř chemie, pod dozorem vrchního mozkomora - paní Kathy B. McMahanové," odpovím, ale přesto se zvednu ze židle a dveře přeci jen otevřu.
,,Co vás sem přivádí?" zeptá se Bonnie, která zatím celou situaci sledovala z povzdálí. Marvin si odkašle a tím nejslavnostnějším hlasem spustí:,,Má nejdrazší Bonnie Alligoodová. Přišel jsem, abych ti řekl, že jsem bez tebe po celý den trpěl, že ti to dnes strašně a že jsi ta nejkrá-"
,,Nemá peníze na oběd, Bonnie," vysvětlí stručně Elliot. Z hrdla se mi vydere jeden z těch upřímných, srdečnatých smíchů, avšak na Marvinově tváři se vytvaruje výraz ublížení. ,,Ty blbče!" Bonnie uchopí Marvinovu dlaň, stiskne ji a slíbí, že po škole všichni čtyři podnikneme slavností oběd ve fajnové restauraci.
,,To je dobrá kompenzace mých zraněných citů," připustí Marvin. ,,Ale nezapomeň, mě si jídlem nekoupíš." Bonnie se ušklíbne.

Doma nikdo není. Příjzdová cesta zeje prázdnotou, stejně tak i Chipova bouda. Zalovím v plátěnce, abych si mohla odemknout, ale jakmile skloním hlavu, dveře se s vrzáním pomalu otevřou. Rozšířím oči. To táta zase zapomněl zamknout? Nesouhlasně mlasknu jen při pomyšlení, co všechno by se mohlo stát, kdyby se tato situace opakovala a hlasitě dveře zabouchnu.
,,Chipe!" zavolám, sundavajíc si své černé martensky. Odpovědí je mi absolutní ticho. Asi spí, pomyslím si a uloupím si z mísy jablko. Svalím se na gauč k televizi a chystám si zapnout další díl Amerika hledá topmodelku, avšak můj plán přeruší hlasité vyzvánění domácího telefonu v druhém patře. Protočím očima - co je tohle za spravedlnost? To mě nikdo chvíli nenechá na pokoji? Seberu všechnu energii, postavím se na nohy a krok po kroku, schod po schodu se konečně vyškrábu nahoru.
Míjím pokoje a v jednom přes nastevřené dveře spatřím Chipa, jak spokojeně leží na podlaze a spí. Rozhodnu se ještě letmo pohladit, ale když dlaní přejedu přes jeho huňaté bříško, ustrnu.
Co se to...?
Pohladím ho znovu, intenzivněji. Skoro jako bych kontrolovala, že tady pořád je, že leží vedle mě. Je to jako bych se chtěla přesvědčit, že se neproměnil v dým a nevypařil.
Chip se ani nehne.
Zalomcuju s ním o něco silněji, tak, jak bych si to normálně ani v nejmenším nedovolila, ale barvář dál zůstává ve své poklidné poloze.

Ovládne mě hrůza. Panika. Najednou zapomenu na zběsilé řinčení telefonu, na Amerika hledá topmodelku, na svou večeři, na vlastní jméno. Nevidím nic jiného, než bezvládné tělo, které mi leží u nohou.
,,Vzbuď se, Chipe, jasný? Musíš se vzbudit!" mluvím k němu přeskakujícím hlasem. Snažím se nemyslet na to nejhorší, vytěsňuji to pryč z mé mysli jako tu nejméně pravděpodobnou možnost a přitom polykám vzlyky, jež se mi derou z úst.
,,Chipe," chce se mi říct, ale slova mi zemřou v hrdle. Nejde je vyslovit, a tak si je opakuji  jen v hlavě jako nějaké zázračné zaklínadlo, které by mohlo mého psa opět probudit k životu.
Třesu s ním, hladím ho, líbám ho, ale nic nezabírá. Už se nesnažím zahnat slzy, dávám jim volný průtok a nechávám je stékat po lících, zanechávat za sebou mokré stříbrné stopy.

Šest let. Šest let mi dělal společníka, dojídal za mě nepovedené tátovy pokusy o jídlo a přinášel mi všemožné morbidní dary ve formě mrtvých ptáků a myší. Uvědomím si, že jeho plandavé uši už nikdy plandat nebudou, neposedný ocas mi už nezavrtí a jeho tlapy mě už nikdy neshodí z postele.
Jak se to sakra mohlo stát?
Začnu pátrat po nějakých ranách, které mohly Chipovi způsobit nějaká zranění, ale na nic nenarazím.
Telefon už přestal vyzvánět.
Slunce mezitím opustilo obzor.
Zdi začnou promlouvat. Vypráví mi o Chipových prvních dvou měsících, které strávil tady v pokoji pro hosty, o jeho oblíbeném, teploučkém pelíšku v rohu místnosti.
Nechám se obejmout myšlenkami, které se dnešním dnem staly jen vzdálenými vzpomínkami, jež už nelze vrátit zpět.

Probudím se, když je už Chipovo tělo pryč. Někdo ho musel odnést. Rodiče jsou už tedy doma a vědí to. Opět mě zahalí steskt, dokonce tak velký, že se domnívám, že se ani nezvednu z podlahy. Poslepu se dobelhám ke dveřím. Chvíli přemýšlím, jestli rozsvítit, ale pohled na prázdnou místnost a opuštěný pelíšek by mě ještě více rozesmutněl, a tak se rozhodnu pokračovat dolů za rodiči.

Celou cestu dolů si opakuji, jak budu silná, jak nepodlehnu emocím a že se musím udržet, ale přesto mě jediný pohled do máminých zarudlých, ztrápených očí dostane do kolen.
,,Mami," vydechnu a svezu se po schodech, objímajíc její teplé tělo, jež se třese pod množstvím vzlyků. Nemluvíme, jen jsme spolu. Tlak, který na mě svým trupem vyvíjí, naprosto zanedbá skutečnost, že se k nám přitiskl i táta, proto když otevřu žalem slepené oči, jeho postava mě překvapí.
,,Kde je?" řeknu a utřu si zblozdilou slzu stekající po bradě.
Táta neurčitě kývne hlavou. Nechce o tom mluvit.
,,Neplač pro něj, zlatíčko," domlouvá mi máma, sama má ale mokré brázdy na tvářích. ,,Chip měl báječný život."
Kývnu, ale při pohledu na ni vím, že myslíme obě na to samé.

Mohl být i báječnější.

Všechnu vodu jsem ze sebe už vybrečela. Ležím v posteli, a i když je teprve půl osmé večer, mám zatažené závěsy a snažím se usnout, jenže proud splašených myšlenek mi dlouhou dobu nedá zamhouřit oka.

Cítím, že mé končetiny naplňuje znecitlivělost, pádí žilkami a tepnami napříč celým tělem, až se mi nakonec usídlí v srdci. Sedí zde, nechává mě zírat na můj tmavě modrý strop posetý žlutými hvězdami a vytrácí z něj barvu. Vše kolem mě nabírá fádní odstín.
Plíce se pravidelně naplňují a vyplňují, ale já se nemohu zbavit pocitu, že jsou zcela prázdné. Chip odešel a zanechal ve mě rozemletý prach, až se mi chce kašlat.

Možná mám astma a možná se mi stýská.

***

(Dobře, tahle kapitola je super smutná a vůbec se mi nepsala dobře. Možná proto její publikování zabralo další dekádu, a nebo jsem prostě jen absolutně neschopná. Spoiler: Chipova smrt tady není jen tak pro nic za nic a vy můžete hádat, co má asi znamenat. Jsem neskutečně natěšená na to, až se začne celý příběh rozuzlovávat (?) a zase zamotávat! Mějte se nádherně!)