Jdeme přes foayer a míříme přímo k Velkému sálu. Toto slavnostní křídlo Fairfieldu je přes rok bežně nepřístupné a otevírá se pouze na velké události, jako jsou například plesy nebo jiné akce, které vyžadují prostor. Například předloni se ve Velkém sále konal nezapomenutelný bál k výročí sto let od založení školy, loni to pak byla dvouměsíční výstava děl studentů z designových škol. Byla to opravdu pozoruhodná podívaná plná všemožných minimalistických instalací a správně naaranžovaných dekorací.

Před vchodem do sálu postává asi tucet studentů. Dívky za sebou nechávají vlečky, upravují si složité účesy a rozpustile komentují garderóby těch ostatních. Chlapci postávají v hloučcích a nezaujatě diskutují.

,,Co se děje?" zeptá se Marvin neurčitě. ,,Proč se nejde dovnitř?"
,,Ale jde. My tu jen čekáme na zbytek party," odpoví jeden z chlapců. Neznám ho, ale zdá se, že Marvin s Elliotem vědí docela přesně, o koho se jedná. Přátelsky mu poděkují a spokojeně se otočí na mě a na Bonnie, jíž to dnes večer ohromně sluší.

Zvolila šaty jednoduchého střihu. Korzet svým tvarem připomíná srdce a je celý černý, kdežto splývavá tylová sukně se svým odstínem pohybuje někde mezi šedou a krémovou. V pase je půlí asi pěticentimetrová stříbrná krajka.

Elliot mi nabídne rámě a pak se zeptá: ,,Těšíš se?" Zkoumavě mu nahlídnu do tváře, snad abych zjistila, jakou odpověď ode mě očekává, ale nenacházím nic než čistou radost. Zvažuji, že přiznám svou nervozitu, ale nakonec usoudím, že být nervózní je v této situaci absolutně nenormalní, a tak řeknu prostě: ,,Ano."

Marvin s Bonnie se postaví před nás, otevřou dveře a vkročí do sálu. Uvnitř už hraje šestičlenná kapela mužů ve smokinzích a botách s psími dečkami. Starobylé zdobené zdi konečně získávají své opodstatnění, obrovský lustr se nad námi mocně pohupuje a ze závěsů je cítit prací prášek. Připravit tento sál k plesu muselo stát spoustu času a energie.

Studentni zatím ostýchavě posedávají kolem stolů, tlachají s rodiči a chválí si šaty. Zahájení proběhne až za pět minut. Do té doby se rozhodneme nalézt naše rodiče. ,,Musí nás přece vidět ještě za střízliva," vysvětlí Marvin. Tím upoutá mou pozornost. ,,Myslíš, že je tu alkohol?"
,,Samozřejmě," opáčí, jako bych se ptala, jestli je Země kulatá nebo tráva zelená. ,,Přece tady nenechaj rodiče na suchu, ne?"
,,Pro studenty tu ale určitě bude jenom nějakej punč," postěžuje si Bonnie. ,,I punč umí zvednout náladu," na to Marvin.
,,Desátá sklenice možná," utrousím tiše.

Rodiče - kupodivu - objevíme na baru. Prohodíme spolu pár prázdných slov, máma opět řekne něco v tom smyslu, jak jsme úžasná čtyřka a hned na to Elliotův táta řekne, že bez brýlí jsem úplně k nepoznání. Paní Abernathyová ho proto nenápadně uhodí do žeber a on se v mžiku omlouvá, abych si to nevykládala špatně. ,,To je v pořádku," opáčím. Stejně nejsem vůbec schopná tenhle pitomý povinný rozhovor poslouchat. Moje roztěkanost jako by se každým nově vyřčeným slovem zdvojnásobila.
Elliot a Bonnie si toho všimnou, kdežto Marvin ještě stále žvaní o jeho neskutečném prozření, ke kterému došlo v čistírně na obleky. ,,Čistírny jsou opravdu peklo," vysvětluje rodičům v hodně zadumaném stavu. ,,Využívají lidský lenosti a neschopnosti a ve skutečnosti člověk vysolí peníze za něco, co vlastně vůbec nepotřebuje. Je to obchod s těma největšíma slabostma každý lidský individuality."
,,Nepůjdeme odsud?" nabídne se Elliot. Zelené oči mu září, jako by se veškeré světlo v sále soustřeďovalo jen do těchto dvou bodů. ,,Kam myslíš?"
,,Najdeme stůl u parketu. Bonnie, jdeš s námi?" Bonnie rozhodně kývne hlavou a zanechává svého přítele v hluboké diskuzi o hlavní úloze čistíren.

Míjíme známé tváře, opětováváme úsměvy a já cítím, že se mi v plicích opět hromadí vzduch. Zhluboka se nadechnu, zavřu oči, vydechnu-
,,Lidičky!" zašvitoří dívčí hlas v tak těsné blízkosti, až se polekám a malinko uskočím. Je to Lynette Barlowová zavěšená do ramene neznámého chlapce. Záhadný Robert Peterson. Okamžitě ho přejedu pátravým pohledem, jedná se přeci o největší legendu Fairfieldu - nikým nespatřený Bob, nebo tak nějak. Blonďaté vlasy má střižené nakrátko - přinejmenším jsou kratší než Elliotovy a Marvinovy - a svýma šedomodrýma očima se usmívá na okolí. Je zvláštní, jak dobře se umí smát Robertovy oči, když rty zůstávají v tenké linii.

,,Tohle je Robert, můj přítel," sdělí nám a při slově přítel se jí po tváři rozlije blažený úsměv. Robert nám všem postupně podá ruku a konečně odhalí řadu svých dokonalých zubů. Nedivím se, že mu Lynette tak rychle podlehla.
,,Původně sem vůbec nechtěl," směje se ona a přitom se naoko zamračí. Robert omluvně pokrčí rameny. ,,Nevěděl jsem, jestli je tohle místo pro mě. Spousta malých dětí." Svraštím obočí. Malých dětí? Co si o sobě myslí? Sedmnáct je pro něj málo?
Když už se ho chystám zeptat na věk, Lynette se opět chopí slova, aby mohla svého přítele oprostit od těch ohavných povýšeneckých keců. ,,Robertovi je dvacet."
Elliot se ale rozhodně nechystá nechat na něm byť jen nit suchou. Nasadí přátelský tón, jejž používá, když chce člověk dál rozvíjet rozhovor, a řekne:,,Jaké je to chodit s dítětem?"
,,Prosím?" snaží se dovtípit Robert.
,,Říkal jsi, že je tu hodně malých dětí. Nevím, jestli ti to Lynette prozradila, ale je stejně stará jako všichni ostatní tady."
To se Roberta zjevně dotkne. Modré oči se přestanou usmívat a čelist se mu viditelně zatne. Věnuje Elliotovi hodně dlouhý nenávistný pohled, jenž on však hravě stírá svým milým úsměvem. Lynette si toho nevšimne.
Chvíli přemýšlím, jestli to prostě ignoruje, nebo je absolutně tupá a nakonec dojdu k závěru, že je mi to vlastně úplně jedno, takže popadnu Bonnie za zápěstí a s omluvným rozloučením spěcháme najít volný stůl k sezení.
,,Představovala jsem si ho trochu jinak," řekne Bonnie usedajíc na čalouněnou židli. ,,To já taky."

Konečně mám příležitost pořádně se porozhlédnout kolem sebe. Obě předchozí konverzace mi na plesové náladě moc nepřidaly, nehledě na to, že Marvin zcela jistě ještě někde klábosí se svými pseudopřáteli, kteří mu tak ochotně lajkují fotky na instagramu a na Twitteru retweetují každou dementní zplodinu, která v jeho hlavě vznikne.
Měl tu být s námi, sakra.
Hrdlo se mi sevře žalem. Mohla jsem přece očekávat, že ten ples dopadne katastrofálně. Proč jsem si jen namlouvala ty hloupé řeči, jako že mi někdo úplně cizí pochválí šaty nebo že se aspoň nebudu cítit mizerně?

Ples už dávno začal. Hádám, že se to stalo v okamžiku, kdy jsem se dostávala z šoku z Lynettina přítele. Parketem už ladně proplouvají Charlotte, Fracess, Chloe a Amber ve svých snových šatech za doprovodu neméně atraktivních chlapců. Když si nás všimnou, vesele nám zamávají. Určitě v sobě při pohledu na dvě zoufalé puťky chovají neskutečnou lítost.
Amber se od svého partnera na okamžik odtrhne, což mu zapříčiní zmatený výraz ve tváři. Zkoumavě pozoruje svou taneční partnerku, jak ho nechává za zády a míří přímo k naše stolu.
,,Všechno v pořádku?" Krásně voní. Myslím, že jsem tento parfém na někom už cítila. Nechávám si hlavu zaplnit tou jemně kořeněnou vůní a stěží vnímám, co povídá.
,,Nemělo by snad?" uslyším svůj hlas. Vážně jsem to řekla nahlas?
Amber se tváře naplní ruměncem. Poplašně zamrká a pak rychle řekne:,,To ne. Jen se mi zdáte trochu smutné." Mluví opatrně. Má starch, abychom si její slova nepřebraly špatně.
Nemá sebemenší důvod.
Nic mě nerozhází.
Jsem v apatii.

Popadnu své psaníčko a odcházím pryč. Až když si uprostřed parketu uvědomím, že se tady nenachází žádné konkrétní místo, kam bych mohla utéct, změním své bezcílné bloumání na zcela jasnou vycházku na dámské záchody. Bez zájmu proplouvám tančícími páry, zpočátku nešetřím omluvami, ale později se už nemilosrdně sápu přes záplavu tylu, už abych byla z dosahu těch všudypřítomných pobouřených pohledů. Úlveně vydechnu, ještě jednou se ohlédnu zpět, abych zkontrolovala, zda jsem někomu svým přičiněním nerozpárala podpatkem sukni, když v tom koutkem oka zahlédnu napravo rychlý pohyb. Otočím se tím směrem a spatřím prchající dívku, která se obratně vyhýbá tanečníkům a tanečnicím. Za sebou táhne obrovské šaty, který svým vzhledem připomínají spíše dobový kostým, než plesové šaty - a co teprve ten účes! Vysoký, vyčesaný, ozdobený miliony tretek. V závěsu asi tří vteřin se za ní řítí chlapec, stejně hloupě oděný.
Snažím se jí nahlédnout více do obličeje. Možná je to někdo, koho znám. Dívka utíká, ukrývá se za těly ostatních a pak - na malinký okamžik- mi pohlédne přímo do očí.
Tmavě hnědé vlasy, mechově zelené oči. Svým zjevením mi dost připomíná mě samotnou.
Ihned jak mě dívka spatří, odvrátí svůj zrak a pokračuje dál ve svém zběsilém úprku.
Kolik jsem vypila toho punče?
,,Tady jsi!" Bonnie mě popadne za zápěstí a táhne ke stolu. ,,Ale já si chtěla odskočit," namítám.
,,Na to jsi měla dost času, teď se pojď posadit. Něco se prý chystá." Poslušně se usadím a naslouchám vzrušenému brebentění kolem. O co tady jde?

,,Dobrý večer, dámy a pánové, nechcete trochu rozveselit?" Za doprovodu statického praskání se z mikorofonu ozve Marvinův hlas. Jsem šokovaná. Moje zmíněná apatie je najednou tatam. Co se to sakra-?
,,Může mi tohle někdo vysvětlit? Prosím?" pronese Bonnie v prazvláštním strnutí, pohled stále upřený na svého přítele, jenž stojí na podiu a na lících mu hraje samolibý ušklebek. Dlaní si uhladí sako a znovu promluví:,,Dovolte nyní mně a mému kamarádovi," ukáže na Elliota, který se po celou dobu schovával v pološeru, ,,malou kulturní vložku. Neručím, že bude úplně povedená; celé tohle číslo se nám v hlavě zrodilo poněkud impulsivně vzadu na barové židli," jeho řeč náhle protne dunivý smích obecenstva, ,,nicméně jsme pár těch hodin hudební nauky navštívili, že, Elliote?"
,,Než nás naše učitelka raději nadobro vykázala ze světa hudby a sama odešla vyučovat do Massachusetts," zavtipkuje on a celý sál se zahihňá.
Oba chlapci poodstoupí od mikrofonů a přejdou ke svým nástrojům. Elliot uchopí do rukou housle a Marvin zasedne za klavír.

V tomto nepatrném okamžiku ticha, kdy se oba mí přátelé plně koncentrují na psychickou přípravu, se teplota v sále náhle zvedne do příjemných hodnot. Možná je to jen mé klamné zdání, ale přijde mi, že v sále panuje přátelštějští atmosféra. Závěsy dýchají, světla jsou utlumena, všechno je daleko komornější, intimnější.
Marvinovy prsty stisknou první klapky a zahrají krátkou předehru. Pak se přidá Elliot. Je to dokonalá souhra prstů, tonů, zvuků, nástrojů, citů - všeho. Je až k nevíře, jak něžná hudba vycházela ke mě přichází.

Místnost se utopí do oparu. Studenti, profesoři, rodiče - nikdo z nich ani nedutá. Dokonce i členové oficiální kapely nehnutě sedí a mlčky pozorují tu scenérii.
Jen hořkosladká melodie a dva mí největší přátelé.

,,Co je to za skladbu?" zašeptám směrem k Bonnie, ale v tom nezvyklém tichu skoro jako bych zakřičela. Všimnu si, že se jí po tváři kutálí nejedna slza a najednou ucítím, jak se i mě samotné drásají z očí kapičky vody.
,,Nevím. Ale je krásná," odpoví a já nemůžu nic jiného než souhlasit.
Marvin a Elliot skončí, sál propukne v pekelný potlesk. Oba chlapci skromně přijímají chválu. S úspěchem se brání přídavku, méně úspěšně však objetí jejich dvou dojatých kamarádek.

,,Byli jste neskuteční," rozplýváme se a nevíme, koho semknout v náručí dřív, a tak skončíme podivně zamotaní v jednom velkém seskupení.
,,Rozplakali jste mě," obviní je Bonnie a ukazováčkem narazí Marvinovi do hrudi.
,,Na pláč počkej, noc je ještě mladá."
,,Přesně tak, holky většinou brečí až ráno po večírku," přidá se Elliot.
,,No já doufám, že nebudeme mít důvod," bráním se. Elliotovi stíká po čele pot a dlaně má rudé. Marvin naopak vesele spokojeně hladí po zádech svou přítelkyni, ani sebemenší náznak něčeho nezvyklého.
,,Děje se něco, Elliote?"
,,Nic, proč se ptáš?"
,,Tvý ruce." Elliot sklopí zrak, pohlédne si do dlani a ihned je schová za zády. ,,To je od těch houslí," vysvětlí. ,,Už jsem je nedržel pěkně dlouho."
S jeho vysvětlením se spokojím. Nedůvěřuju mu, ale nehodlám do něj šťourat. Teď je mi to jedno. Momentálně jsem jen neskutečně šťastná za ty dva talentované lidi, kteří před chvílí celému Fairfieldu vytřeli zrak.
Ti patří ke mně!, chce se mi křičet.
Všichni čtyři společně spokojeně a vesele odejdeme ke stolku.

***

(Vítejte zpátky! (přehlédněme skutečnost, že byste to spíš vy měli říkat mně) Dnes to tedy byla kapitola z plesu, snad jsem vás nějak nezklamala nebo něco. Co na to říkáte? Nejsem s kapitolou ani trichu spokojená, nelíbí se mi a nepsala se mi snadno, o čemž jistě vypovídá prodleva mezi touto a posledni aktualizací, ale já už jsem vás nemohla nechat déle čekat. Snad se nijak nezlobíte a všechny nedostatky mi tentokrát odpustíte. Čeká mě perný týden, proto aspoň vám přeju příjemné strávení nádherné jarních teplot!)