Jsem v malé temné místnosti. Nad hlavou mi jen občas mihotavě zabliká žárovka na pokraji života, což je mnohem horší, než kdybych se nacházela v absolutní tmě. Nicméně díky párvteřinovému osvětlení, jež mi žárovka v nepravidelných intervalech poskytuje, lze místo identifikovat jako silně klaustrofobní, nepříjemný pokoj.
Sedím v rohu. Nepamatuji si, jak jsem se sem dostala nebo co tu dělám. Na sobě mám jen pyžamo sestávající z pánských trenek a vytahaného trička. Do bosých nohou mě studí chladná podlaha.
Náhle se otevřou dveře. Nevšimla jsem si, že by tu nějaké byly, ale vzápětí si uvědomím, jak nedomyšlená představa to byla. Dovnitř vstoupí mužská postava a s ní naposledy zabliká i žlutá žárovka. Jak symbolické. ,,Udělejte něco s tím světlem!" zahřmí a mně po zádech projede mráz. Trvá to pár minut, ale po chvíli se chabým světlem rozzáří náhradní úsporná zářivka. Náhlý příval světla mi přimhouří oči a já nejsem schopná rozeznat tvář muže, jenž se nade mnou pánovitě tyčí. Zářivka mě zcela oslepí.

Trhavě otevřu oči a k mému štěstí zjistím, že lžím ve své posteli, přikrytá dekou, živá a zdravá. Ještě stále trochu ochromená strachem si zrekapituluji svůj předcházející sen. Skepticky přejedu očima celý svůj pokoj, abych uklidnila své vylekané svědomí. Byl to jen sen. Zhluboka se nadechnu. Nikdo tu není. Cítím, jak mi klesá srdeční tep a můj dech přestává být tak mělký. Shodím ze sebe peřinu a popoběhnu ke dveřím, pečlivě je zaklapnu a až poté jdu s pocitem bezpečí opět ulehnout.

Ráno 19. 12. je zvláštní. Doma do sebe místo snídaně naliju jedno esspresso a jako tělo bez duše se potácím na metro, protože v tomto rozpoložení by cesta autobusem neohrožovala pouze mě, nýbrž i mé spolucestující.
Ve škole to žije. Odevšad je slyšet vzrušený bzukot neustálého tlachání o tom, kdo si dnes večer vezme jaké šaty nebo kdo bude koho doprovázet. Kráčím chodbou a snažím se uniknout, ale šepot mě pronásleduje na každém kroku a
já se přeci jen nakonec vzdám.
,,Je to otravný," sdělí nám Marvin, když si na dvoře všimne hloučku dívek, jenž příliš hlasitě debatuje o tom, zda meruňková už není plesovým tabu. ,,Myslel jsem, že aspoň u nás se to nebude tolik řešit, ale Mark neustále mlel o jeho doprovodu."
,,Nejradši bych Marka doprovodil do prdele," přidá se Elliot a já se zasměju. Jak opouštíme areál školy, vrší se ve mě milion emocí, neboť si uvědomuji, že večer se nezadržitelně blíží. Nevím, z čeho mám větší trému - že se ztrapním, že si poliju šaty nebo že budu muset tančit - jisté však je, že čím více starostí si dělám, tím více narůstají mé obavy. Obavy, že si kvůli permanentnímu stresu vánoční ples neužiju.
,,Abychom si to ujasnili," pokračuje Elliot, ,,ty a Bonnie jdete spolu, že?" Marvin kývne. ,,Takže ty," ukáže na mě, ,,jdeš se mnou."
S tím jsem počítala. Vlastně by mě nenapadlo přemýšlet o někom jiném. Nicméně i tak mi po vyřčení jeho slov spadne ze srdce obrovský kámen. Pohlédnu Elliotovi vděčně do očí a telepaticky mu poděkuji. Jeho společnost mi možná trochu pomůže přenést se přes všechna ta hloupá a bezvýznamná trápení.

K večeru se ale trápení opět vrátí. Čas ubíhá a já ztrácím nervy; nevím proč. Asi to ke mně nějakým způsobem už patří. Někoho charakterizuje jeho osobitá vůně, někoho účes - mě stres. Jednou na stres umřu.

Zalovím v šatníku a vytháhnu obrovitý tmavý vak, v němž se skrývá důvod, proč mé srdce už teď tak splašeně plesá. ,,Mami! Nenech si ujít ten slavnostní okamžik!" zakřičím dolů a přitom něžně hladím plastový vak na šaty. Máma se přiřítí z přízemí a na tváři jí hraje veselý úsměv. ,,Tak už je vyndej," pobídne mě a já na nic nečekám. Uchopím zip a pomalu jím táhnu směrem k podlaze, takže se v obalu vytvoří dost velká kapsa na to, aby mi mohlo srdíčko opět štěstím poskočit.

V životě dívky je jen několik málo okamžiků, při kterých je jí plně dovoleno stát se na chvíli někým jiným. Všechno to začíná v útlém dětsví, kdy si na krk věsí maminčiny korále a ze starých záclon si pak tvoří princeznovské šaty. Já sama raději vždy trávila čas s Owenem v našem improvizovaném Mileniu Falcon než abych si hrála na dívku ze zámku. Slavnostní šaty jsou pro mě přetvářka, něco, co napovažuji za obvyklé. Je to něco jako slavnostní večeře s celou širokou rodinou včetně otravných, přechytračelých sestřenic a nahluhlých tetiček.

Pak ale vysvobodím své šaty z plastových spárů obludného pytle a má duše zjihne. Dneska se chci přetvařovat. Chci se přetvařovat, jestliže to znamená nosit na sobě tento poklad. Pod prsty mi zašustí dlouhé, smaragdově zelené šaty. Splývavá sukně dosahuje až k zemi a drobnými třpytivými kamínky je poseta jen zřídka, kdežto vrchní část šatů jejich minimaličnost překvapivě tlumeně rozbíjí množstvím zářivých odlesků, jenž mi do očí vhání slzy.
,,Jsou ješte nádhernější než v katalogu," podotkne máma a já jen tiše kývnu, protože se právě snažím zahnat všechny ty dívčí představy o Popelce a plese někam do ústraní. ,,Musíš si je ihned vyzkoušet!" řekne, ale kupodivu vzápětí na to zmizí za dveřmi do šatny. Překvapením zamrkám. Mám dojem, že je na mě vyvíjena příliš velká rychlost a tlak, což je v mém případě zcela kontraproduktivní, neboť jsem pak ještě více zpomalená a zmatená.
Máma se vrátí do pokoje a v ruce drží dvě krabice: jednu velkou - na boty, hádám - a jednu docela malinkatou. ,,Proč máš na sobě ještě tepláky?" Neodpovím, protože se z mého pohledu jedná pouze o řečnickou otázku a že odpověď je zcela evidentní (totiž že jsem nemožný idiot), avšak nad její hlavou jako by visel opravdu veliký otazník.
Správná otázka. Proč mám na sobě ještě tepláky?
Hbitě ze sebe sundám to vytahané oblečení a lačně, s jakousi nežnou touhou a mateřskou opatrovností stáhnu z ramínka šaty. Nejjistější bude si obléct přes nohy. Tak bych mohla případně odhalit, že mi nejsou, dřív, než se někde roztrhnou. K mé úlevě mi ale naštěstí padnou jako ulité. Jen výstřich na prsou a na zádech odhaluje víc, než na co jsem zvyklá. Mnohem víc.
,,Není to moc?" zeptám se mámy v rozpacích. Její obličej vypadá, jako by byl nasvícen nějakou nebeskou září nebo nečím podobným. Je úplně hotová. ,,Ale vůbec drahoušku!"
,,Vážně v tom nevypadám lacině?" přemýšlím nahlas.
,,Jak tě to mohlo napadnout? Pojď sem," mlaskne a pokyne mi gestem, ať se přiblížím. Udělám to. Máma odloží krabici od bot vedle sebe a rozevře druhou krabičku - to malinkou. Uvnitř se zalesknou dvě náušnice s nádherně zeleným smaragdem a diamanty (křišťály? zirkony? kdo ví), které jej kolem dokola obklopují.
,,Páni, asi si uslintnu."
,,Patřily tvojí babičce," usměje se máma a já se z neznámého důvodu začervenám. Pomůže mi je dostat do uší a pak z poslední krabice vyjme velice nebezpečně vyhlížející boty.
,,Je to bezpečné?" zeptám se a myslím to vážně. Pohled na přinejmenším osmicentimetrový podpatek mi už teď působí křeče v klenbě. ,,Víš, že mám strach z výšek," dodám šeptem.
,,Raven, v těchhle botách, které tvého otce stály spoustu planých řečí o tom, jak moc je neputřebuji a následně i devadesát liber, budeš mít nohy jako v bavlnce." Spiklenecky na mě mrkne. To se mi líbí. Usměju se na ní, ale máma už zase vymýšlí novou akci. ,,Mám tě namalovat? A učesat?"
,,Myslím, že ty a táta byste se už taky měli připravit," namítnu. Prosmýknu se kolem ní do koupelny, abych si nanesla řasenku a tmavou rtěnku, která bude ladit s barvou mých šatů v očekávání, že to máma pochopí jako dostatečný náznak k odchodu. Ale máma to nepochopí. Nebo nechce.
,,Co si učešeš?" Její přítomnost mě vyrušuje natolik, že se modlím, abych si nevypíchla oko.
,,Asi nic? Mám na všechno příliš kratké vlasy"
,,Něco vymyslíme." Následuje velmi příjemná, avšak velmi krátká chvíle ticha, v níž se mi podaří vyčesat své řasy nejlépe za dobu celé své existence a v níž máma zjevně usilovně přemýšlí, co mi má vykouzlit s vlasy.
A pak ta chvíle pomine.
,,Už to mám!" Polekaně zamrkám, ale naštěstí tento zbrklý pohyb nikterak nepoškodí mé dílo. Jaké štěstí, pomyslím si.
,,Spletu ti vlasy dozadu do takového věnce."
,,Věnce?" Zvednu jedno obočí. ,,No jistě že do - hele, nedívej se na mě tak! Jen si nech svou omezenou představivost dál natáčet vlny, ach jak originální nápad, a mně raději podej pár pinetek. Zatímco si budeš dělat make-up, já se ti postarám o účes."
Poslechnu ji, protože si uvědomím, že je mi vcelku jedno, co budu mít na hlavě. Uchlácholím se řečičkami o tom, jak si stejně bude dnes každý všímat jen Lynette, Charlotte, Chloe, Amber a Francess, takže i kdybych si nakrásně nosila na hlavě pošlého hraboše, nikoho to zajímat nebude a má máma bude šťastná. Být flegmatikem je geniální.

Nakonec se ale mámin účes pošlému hraboši podobá jen vzdáleně a já jsem v tu ráno daleko veselejší. Sama jí nasledně pomohu s make-upem a vyžehlím jí vlasy, takže společně strávíme poměrně příjemný podvečer. A pak to přijde. Marvin,Elliot a Bonnie zazvoní na zvonek, táta nám bodře popřeje příjemnou cestu a sám prohodí pár slov s rodiči ostatních z party. Poděkuju, kývnu na mámu, všimnu si jejího napjatého obličeje, který se mým posledním 'díky' uvolní a pak vkročím do mrazivého večera.

***

(Je to tady! Velký večírek se chystá! Ani tentokrát nejsem s kapitolou na sto procent spokojená, ale v permanentním utlumení anibiotik a ibalginu asi nebudu schopná sepsat něco kloudnějšího. Taky se chci omluvit za to zpoždění, já vím, jsem tak nemožná, má múza je nemožná; v poslední se ne a ne ukázat. Nicméně i tak doufám, že tento výplod nepovažujete za absolutní ztrátu času a že se najdou i tací, kteří zanechají vzkaz v komentáři. Doufám, že uchazeči na nové školy v pátek uspěli a přeji krásný nový týden!)