,,Slečno Lewisová, byla byste tak laskava a rozebrala knihu Jako zabít ptáčka od Harper Leeové?" Profesorka Buchanová roztržitě mávne na mou spolusedící Lynette a přes ušmudlaná sklíčka svých staromódních brýlí na ni povzbudivě mrkne.

Za tohle profesorku Buchanovou poměrně oceňuji, neboť dokáže i slabším jedincům vyjádřit plnou podporu a odhodlání postavit se nesnázím. Hádám, že se je snaží tímto vnitřně namotivovat; ukáže jim svou důvěru v jejich schopnosti a oni je probudí. Jak prosté zdá se to být.

Lynette hlasitě polkne a vrhne na mě letmý poplašný pohled. ,,To jsme si měli taky přečíst?" zasyčí jak nejtišeji může. Nepatrně kývnu hlavou a pak dodám:,,Už je to celkem dávno. Nevím, proč to vytahuje zrovna teď."
V Lynettině tváři je zcela zřejmá její odpověď. Aby mě potopila, myslí si ona. Já jsem ale skálopevně přesvědčená, že buď naší profesorfe angličtiny dosluhuje paměť, nebo do Harper Leeové vkládá více nadějí, neboť jsme si její knihu měli přečíst již před dávnem, tudíž měla Lynette na její přelouskání více času.
Avšak domněnky profesorky Buchanové jsou stejně zaostalé jako mozek Marka Dunlopea a jeho party, tudíž se nelze divit, že opravdu očekává aktivní Lynettinu účast na tomto domácím úkolu.

,,Ehh," vyjde z ní váhavě. Profesorka Buchanová po ní hodí nasupeným pohledem. ,,No tak dočkám se ještě dnes, slečno Lewisová?"
,,Eeh, noo," protáhne Lynette vyhýbavě. ,,Ne."
,,Ne?"
Lynette zavrtí hlavou a sklopí pohled.  Je mi jí líto, protože vím, že v ostatních předmětech není tak špatná, ale o tom profesorka Buchanová samozřejmě nemá ani tušení. Nehodnotí její celkové znalosti, ale své posudky staví na neobjektivních soudech z oblasti anglické literatury, z čehož vyvozuje, že je Lynette úplně blbá, aniž by si uvědomovala, že právě proto je úplně blbá ona sama.

,,V tom případě pro mě do příští hodiny vypracujete esej o pěti set slovech na téma Jako zabít ptáčka, ve kterém dílo podrobně zanalyzujete a ohodnotíte."
Má spolusedící svorně kývne hlavou, obrátí se k tabuli a po celou hodinu bedlivě naslouchá prázdným slovům profesorky, jež ji zbavila poslední naděje na lepší zítřky.
,,Jediným světlým bodem, který mě ještě drží nad vodou, je ten vánoční ples a vidina nadcházejících prázdnin," sdělí mi posmutněle po hodině. Naši spolužáci se řítí ze třídy rychlostí blesku my je necháme předběhnout.
,,Vážně?" podivím se. ,,Mně třeba samotný pomyšlení na ten ples nahání hrůzu. Nic nemám připraveno."
,,Bude to legrace, uvidíš."
,,To jistě, až tam přijdu v pytli od brambor." Lynette se na mě podívá skrz úzké štěrbiny a pak mávne rukou. ,,Nesmíš to tolik prožívat. Prostě si půjč nějaké šaty, sežeň tanečníka a je to."
,,Ano, a je to!" odpovím, jako by se nejednalo o nadliské výkony. Vtom se k nám odkudsi přiřítí i Charlotte s Francess, Chloe a Amber. Své hollywoodské úměvy rozdávají na všechny strany, avšak velice úspěšně se jim daří odrážet útoky jejich příznivců, zejména ty mužského plémně.

Pokud bych měla co nejjednodušeji charakterizovat tyto čtyři dívky, nebylo by to možné, neboť se jedná o ty nejsložitější osoby v celé Galaxii.
Na první pohled vypadají jako královny školy z průměrných amerických komedií, ale když je poznáte blíž, uvědomíte si, že si své popularity vůbec nevšímají; natož aby jí zneužívaly. Svými vždy veselými gesty působí na chodbách poprask, ale ony to nijak neberou. ,,Možná se jim jen líbí náš optimismus," sdělila mi jednou Amber, když jsem se jí ptala, jak vnímá svou popularitu.

,,Ahoj Raven!" pozdraví mě Francess, nádherná rusovláska s výraznými oči. ,,Nezajdeš s námi o volné hodině na oběd?" Její nabídky se okamžitě chytne i zbytek děvčat, která najednou začnou zbrkle kývat hlavami jako ty laciné hračky na palubovku do auta. Jsou jako jeden muž. Naprosto k popukání.

,,Asi ne, děkuju. Půjdeme někam s Bonnie a s klukama," vymluvím se a uklidním se, že to vlastně není lež - jistěže něco podnikneme společně.
Francess, Lynette, Charlotte a Amber protáhnou smutně obličeje, ale když jim slíbím, že se jim budu věnovat na vánočním plese, opět se rozzáří a v dobré náladě mě zanechají postávat na vylidněné chodbě. Připomínají mi čtyřleté holčičky, které si chtějí povídat s desetiletou kamarádkou jejich sestry.

Smutně vzdechnu, popadnu učebnice a chystám se je odnést do skříňky. Když ale odbočím za roh a přiblížím se dvoum velkým nástěnkám, s hlasitým ,,Raven!" mě odchytí Owen Elkins. Co tady dělá? Nemá být v druhé budově Fairfieldu?
Jeho jinak pečlivě učesaná pěšinka se nyní ztrácí pod změtí zkroucených, rozčepýřených vlasů a v obličeji mu naskakují červené fleky. Přerývavě dýchá jako by snad uběhl maraton a já se začínám bát, co z něj vypadne.

,,Dej mi... chvilku," oddechuje. Postavím se k němu čelem, neboť si uvědomím, že na něj celou dobu zírám z prazvláštního úhlu s ještě prazvláštnějším výrazem ve tváři. Letmo si narovnám brýle na nose, přendám knihy do druhé ruky a promluvím: ,,Děje se něco?"
Owen zklidní dech, prohrábne si vlasy (snad možná v naději, že je zkrotí) (marně) a pak smrtelně vážně odpoví:,,Chtěl jsem se zeptat, jak se máš."
Začnu se smát.
Zastřelila bych se za to, ale vážně jsem to udělala.
Zastřelila bych se za to.
V Owenově tváři se mihne cosi jako zmatek - pravděpodobně neočekával podobnou reakci (což mimochodem opět dokazuje, jak moc jsem po tědh letech odlišná) a to mě přinutí zmírnit její následky. Zakašlu, protože chci svůj smích zamaskovat, ale je to asi tak platné, jako když si na cestě do školy uvědomíte, že máte na každé noze jinou ponožku - všimne si toho i slepý.

,,Vážně?" promluvím nyní trochu seriózněji, přestože se mi ještě stále trochu třese hlas. ,,Proto jsi právě málem zkolaboval na zástavu srdce? Abys věděl, jak se mi daří?"
Nechápu to. Asi mi není souzeno Owena chápat. A jemu není souzeno chápat mě.
,,No, ano," poškrábe se na čele a přitom pevněji stiskne svou tašku. Je nervózní. ,,To přece přátelé dělají, ne?"
Aha, tak odtud vítr fouká. No, je na čase opustit pole. ,,Asi ano. Takže se teď s tebou nejspíš rozloučím, dole ve společenský místnosti na mě čekají moji přátelé. Možná bych se měla jít zeptat, jak se jim vede nebo tak." Jakmile tato krutá slova opustí má ústa, otočím se na podpatku a pádím do přízemí. Asi na pátém schodě za sebou uslyším hlasité ,,Pozdravuj!" a já si uvědomím ve své ruce přítomnost učebnic, jež touhle dobou již měly ležet zamčené ve skříňce. Owenovi neodpovím.

Hned jak za mnou zapadnou těžké dveře vedoucí do společenské místnosti, všimnu si, že se tady mezitím sešla už celá parta. Mám-li být upřímná, trochu jsem očekávala, že tu bude jen Bonnie a pro kluky budeme muset skočit do vedlejší budovy.
,,Co ti tak dlouho trvalo?" řekne Elliot trochu vyčítavě, zatímco se točí na počítačové židli. Shodím plátěnku z ramene a posadím se naproti němu. ,,Zdržel mě Owen."
Bonnie vyletí obočí do nebeských výšin. ,,Je to totální magor," pokračuju. ,,Představte si, že za mnou utíkal až z chlapecký části jen kvůli tomu, aby se mě zeptal, jak se mám."
,,Proč prosimtě?" na to Marvin.
,,Protože tak to prý přátelé dělají."
,,A cos mu na to řekla?"
,,Že v tom případě se vás jdu taky hned zeptat."
Marvin okamžitě propukne v děsivý smích jakési škodolibosti a Elliot pokrčí rameny, jako by chtěl říci co můžeš dělat?.
,,Ve škole je teď fakt dost populární," prohodí Marvin a když si všimne mého překvapení, mluví dál. ,,Je skoro k nevíře, za jak rekorní čas si takovej divnoch našel kamarády."
,,To je fakt," přidá se Elliot. ,,Je dost uctívanej. Dokonce i Mark a jeho parta ho nechávaj na pokoji." To mě opravdu uzemní. Představa, že by Markovi někdo nebyl trnem v oku, se až příliš blíží pohádce na to, aby se jí dalo věřit.
,,Jak je to ale možný?" zeptá se Bonnie. Kluci pokrčí rameny. ,,To je teď ale jedno. Hlavní je teď jenom jedna věc."
Elliot se přestaně točit na židli a přijede s ní trochu blíž k zaprášené pohovce, na níž sedí Bonnie s Marvinem. ,,Zjistit, co na tý zdi dělalo motto Bonnieiny rodiny."
Znovu se mi v paměti naskytne pohled na jemné písmo nad pultem kloboučnictví. Nula rosa sine spinis, stálo tam. Není růže bez trní. Co by to mohlo znamenat? Podívám se na Bonnie a potom na Marvina. Naše první souřadnice směřovaly ke stadionu, na kterém uběhl jeho dědeček svůj nejdůležitější závod.
Marvin, stadion, dědeček.
Bonnie, kloboučniství,..
,,Není to náhoda," pronesu rozhodně. ,,To jistě," odpoví Bonnie, ale já pokračuju. ,,Důvodem, proč jsme měli najít ten rozpadlej stadion, byl Marvinův děda. Stal se tam šampionem celých amerických států. Teď, když jsme objevili v kloboučnictví ten zašlej nápis o růžích, je víc než jasný, že se to bude vztahovat k tvojí rodině, Bonnie. A pak..."
,,Pak to povede k nám," doplní Elliot a kývne na mě. ,,Přesně tak."
,,Ale proč?" zamumlá zoufale Marvin. ,,To nám snad ten někdo chce pomoct líp poznat naše rodiny? Protože jestli jo, tak je to pěkně debilní hra a ztráta času. Na upevňování rodinný vztahů nepotřebuju všechny tyhle záhadnosti."
,,To si nemyslím," nesouhlasí Bonnie. ,,Třeba je v tom něco víc, ale ještě nemáme dostatek materiálů, abychom přišli na to, co. Nedokážeme koukat za roh."

Představa, že někdo zná mou vlastní rodinu lépe než já, mě značně vyvádí z rovnováhy. Zvlášť, když ten anonymní pisatel zná lépe rodiny všech nás čtyř. Je jen otázka času, kdy přijdu na řadu já s Elliotem.
,,Možná to není jen jedna osoba," přemýšlí nahlas Elliot. ,,Musel by to být někdo, kdo se zná velice dobře se všemi z našich rodin."
,,Přesně na tohle jsem právě myslela."
,,Jako že na nás někdo donáší? Třeba jeden člen z každý rodiny? To je úplně jinej level Zvěda," řekne Marvin fascinovaně.
,,Zvěda?" já na to.
,,No jasně. Ten film s Gojko Mitičem."
,,To je fakt blbý jméno."
,,Zvěd nebo Gojko Mitič?"
,,Obojí."
Marvin přestane mluvit. Bonnie řekne, že jakmile přijde domů, začne doma sondovat ohledně kloboučnictví a ihned nám dá vědět, co zjistila.
Pak zazvoní a ze mě všechno najednou spadne. Jako bych nebyla nic víc než robot, jenž je naprogramován na dva režimy a s prvním tónem otravného řinčení školního zvonku se mám přepnout z režimu souřadnice na režim ups, píšu test z chemie.
Je to lehký, uklidňuju se. Lehký jako zabít ptáčka
Nemyslím už na nic, protože myšlení mě hrozně vyčerpává. Jsem otrávená, znuděná, ale musím vydržet. Dojdu si tedy k automatu pro kafe. Jestli budu v pití kafe i nadále pokračovat mým aktuálním tempem, nebudu se vůbec divit, když z něj za chvíli začnu přesvědčivě věštit.

***

(Zdravím vás všechny. Momentálně mám hodně dobrou náladu, jež nepřímo úměří s faktem, že mě čeká pekelný týden. Co je ještě divnější - ona prazvláštně dobrá nálada má neznámý zdroj! Jak se to pesimistům stává? To nevím, ale mou náladu mi můžete přinejmenším prodloužit tím, že zanecháte komentář s vašimi pocity ohledně vývoji děje, stylistiky nebo tak něco. Hrozně moc si vás vážím a strašné vás chci všechny obejmout, což je asi ta nejparadoxnější věc na světe, protože:
- nenávidím objímání
- jsem největší introvert pod sluncem, ve skutečnosti bych se na vás bála promluvit, lol
- NENÁVIDÍM OBJÍMÁNÍ

achjo, to jaro je tak zvláštní období. Koukejte, co se mnou dělá! Nicméně vám přeju spoustu dobré nálady a vysokých teplot!)