Minuty se neúprosně vlečou. Ticho kavárny narušuje jen otravný zvuk nástěnných hodin, jež mi s každým cvaknutím působí zástavu srdce. Mám-li být upřímná, prohodila bych je oknem.
Marvin s Elliotem před dvaceti minutami odešli pro Bonnie, protože se nemohla dostavit včas kvůli výluce v metru. Nabídli, abych jela s nimi, ale já raději zůstala tady, abych podrobně prozkoumala další vzkaz v deníku a opsala si souřadnice do mobilu. Jen tak.

Očekávala jsem, že se dostaví do čtvrt hodiny. Jenže čtvrt hodina již uběhla a já začínám pociťovat úzkost. Tisknu prsty v pěst a zprvu si ani neuvědomím, že se mi klouby barví do běla a do dlaně si svými nehty ryji malé půlměsíčky.
Zvednu se. Nemůžu jen tak sedět. Rychle popadnu tác s dopitými hrnky, jako by snad rychlost byla otázka života a smrti a odnáším jej na pult k Mabel.

,,Ale to jsi vůbec nemusela, zlatíčko," řekne a usměje se. ,,Já vím, Mabel, jenže já jsem příšerně nervózní. Ještě tady nejsou."
,,Nestrachuj se o ně, Raven. Třeba je ve měste kolona. Bonnie jistě nebyla jediná, která si místo metra zavolala raději pro auto." Vzdychnu. ,,Díky, Mabel."
,,Ále prosímtě," mlaskne a mávne rukou. ,,To nestojí za řeč! Stará Mabel je tu přece od toho, aby pomáhala vám mladým, který nevíte coby, no ne?"
,,Přesně tak, Mabel!" ozve se odkudsi z místnosti Elliotův hlas a nohy mi ovane malý průvan z otevřených dveří.
,,Copak tě trápí, Raven, že tě musela Mabel utěšovat?" zareaguje ihned Bonnie, když vkročí do místnosti, takže se ani nestihnu vzpamatovat. Kavárnou najednou dýchne její parfém a mě se nad tou nádhernou protočí panenky.
,,Vsadím se, že jí zrovna pukalo srdce žalem. Z naší nepřítomnosti," na to Marvin a zazubí se. ,,Kde jste byli?" zeptám se ignorujíc jejich připomínky.
,,Stavěli jsme se ještě v krámu pro nějaký jídlo," odpoví Elliot a usedne do křesla. ,,Pravidlo číslo jedna: na cestu jedině se žrádlem."
,,Tak tak, brachu, tak tak!" řekne Marvin a zaloví v igelitce. Pak z ní vytáhne malý červený pytlíček Skittlesek a hodí mi ho přímo do obličeje.
,,Au!" syknu.
,,Nadoj duhu, ochutnej duhu, mrcho."
,,No já bych razila, vážení, je čtvrt na šest," vytrhne nás z potyčky Bonnie.
,,Díky za kafe, Mabel!" vykřikne Elliot, zvedne se z křesla a obleče si kabát. Proč se proboha svlékal?

V rychlosti se nasoukáme do Elliotova pojízdného vraku. Od posledního výjezdu, kdy jeho máry utrpěly škodu tím, že z nich odpadla jakási neidentifikovatelná zrezlá část, nás Elliot co minutu zasahuje hesly jako: Bacha na tu kliku!, Toho se nedotýkej! a Buď trochu empatický stvoření, jasný?

Když si chce Marvin upravit pás, popruh s uvolněním vyletí a kovové zapínání ho uhodí přímo do oka. Autem se rozlije teskný ryk. ,,Jaaauuu! Tyvole! Ta stará pojízdná bedna do prdele!" Jeho prsty mimoděk zabloudí k místu poranění a opatrně hmatem prozkoumávají vážnost zranění. Marvin  ve svém hořkém monologu ale bez okolků pokračuje:,,Já se poseru, ale nejdřív tu kraksnu vykucham a její díly rozprodam na černým trhu a - aauu, kurva! Kdo by si vlastně ale kupoval tuhle stoletou sadistickou šunku? Do prdele to bolí jako svině, kurva, jako svině!"
,,Hele, klidni hormon, Marvine, jo?! Přestaň nadávat mýmu autu! Tvoje máma je taky stará a nikdo jí za to nenadává!"

Marvinův výraz se promění v čiré překvapení, ovšem s bolestí přivřeným okem vypadá spíš jako masový vrah. Směju se. Bonnie taky. Ale kluci to myslí smrtelně vážně.
,,No to si děláš prdel, ne? To nemyslíš vážně, ne? Boha jeho Elliote, právě tady obhajuješ tohle maniakální pomstychtivý auto! Máš ty v sobě ještě vůbec trochu humanity?"
Elliot se přemáhá, aby nezastavil na krajnici, ale cosi mu napoví pokračovat dál v jízdě. ,,Tak hele, tohle maniakální pomstychtivý auto ti ani ne před půl hodinou zachránilo přítelkyni a ani ne před dvěma tejdny tě dovezlo k souřadnicím. Takže. Drž. Hubu."
,,A taky mi právě zarazilo oko někam až do týlního laloku!"
,,Nepřeháněj, víš, že to není možný."
,,To je mi momentálně celkem u prdele." Marvin je rozhořčením bez sebe. Ještě dobrých deset minut si uraženě něco mumlá, zatímco já s Bonnie se tomu nekontrolovatelně smějeme.
A pak navigace v tom neskutečném hluku zašeptá:,,Dojeli jste na místo určení."
,,Jsme tady, panstvo," doplní zcela zbytečně Elliot.

Vystoupíme z auta a staneme před opuštěným krámkem na rohu Brafferton road. Obrovská výloha je nám přes nánosy prachu poskytne dostačující náhled, abychom určili, že zde dříve fungoval nějaký obchod. Přes polámané rámy, v nichž je sklo zasazené, se rýsují praskliny jako jizvy a přestože vím, že to není důležité, stejně mě to rozesmutní.

,,Jdeme?" zeptá se Bonnie, zatímco my ostatní stále ještě zadržujeme dech. Elliot se přiblíží k výloze a přitiskne na ni obličej, který si orámuje dlaněmi, aby lépe viděl. ,,Není to prázdný. Moc toho ale nevidím."
,,Fajn, tak jdeme," rozhodnu. Odlepí se od skla a přejde k naší skupince.

Večerní těžký vzduch naplní okolí a já se začnu cítit zvláštně. Krví mi projede vlna adrenalinu, když sahám po zrezlé klice. Srdce mi splašeně pumpuje a přerývavě dýchám. Bojím se. Bojím se, co na nás čeká za dveřmi, čemu jsme na stopě a jak se to má všechno vysvětlit. Úzkost z případného nebezpečí je uvnitř téměř hmatatelná, ale já se jí nedám zastavit. Vnitřní strachy nás posouvají dál. Blíž a blíž k našemu cíli. Bez strachů bychom neměli možnost existovat, neměli bychom hranice, které můžeme pokořit. Svět by neměl smysl.

Zhluboka se nadechnu a projdu dveřmi do potemnělé místnosti. Nohy mi nakračují na polámané zbytky zdiva, papíry a spoustu dalšího harampádí. Jakmile si oči přivyknou na šero, spatřím daleko víc, než jen kusy stavebního materiálu.
Jsou to figuríny. Staré figuríny z kovové konstrukce, čímsi vystlané a přetažené látkou. Válejí se všude kolem nás a dosahují všech rozměrů. Nejčastěji se zde však vyskytují pouze samostatné hlavy, které stojí na podstavci z dřevněných latí. Jsou k vidění roztroušené pod našema nohama, vystavené na jednotlivých kusech nábytku, jenž tu po tu dobu zůstal a nerozklížil se, nebo na nás hledí ze zpola otevřených dveří komod.

,,Fíha, co to má jako bejt?" pronese Marvin unešeně. ,,Možná tu bylo dřív krejčovství," odtuší Elliot a já kývnu hlavou. To zní jako pravděpodobná teorie. Co tu ale v tom případě děláme my?
,,To si nemyslím," odporuje Bonnie. ,,Koukejte." Pokyne hlavou do koutu místnosti, v němž se válí nespočet pokrývek hlavy. Od dámských klobouků po pánské, přes buřinky až po beranice a jednoduché čepice.
,,Kloboučnictví?"
,,Nejspíš."
,,Zajímavý."
,,Chce to tu trochu prohledat."
,,Hledejte," řekne Marvin a zvedne přitom ruce nad hlavu. ,,Já vám zatím pomůžu s... Eh... S ničim."
,,A to jako proč?!" vyprskne Elliot. Marvin se zazubí. ,,Jsou tady dvě věci, který mě nutí k tomuhle nečinnýmu přihlížení: za a)  jste mi přesně tohle udělali posledně na u stadionu a za b) koukni na moje oko? Myslíš, že jsem schopnej ho po tom útoku ještě vůbec používat?"
Elliot znechuceně mlaskne. ,,Ty jsi takovej hypochondr."
,,Ne."
,,Ne, počkej, vážně, Marvine. Ty jsi TAKOVEJ hypochondr, že-"
,,Dost," utnu další hádku. ,,Pojďme ten čas radši využít produktivněji, jo?"

Tři z nás se otočí každý na svou stranu a rozejdeme se do opačných koutů místností. Já projdu sklad (opravdu jsme se dostali do kloboučnictví) a Bonnie s Elliotem prohledávají zapomenuté listiny, jako například obchodní smlouvy s dodavately, účetní knihu nebo knihu stížností.

Jakmile otevřu honosné ebenové dveře vedoucí do podstatně méně honosnějšího skladu, zápach plísně a hniloby mě udeří ohromnou silou. Vydám ze sebe něco mezi zakašláním a znechuceným mlasknutím, ale odhodlám se vydat hlouběji do útrob starého skladiště klobouků.

,,Zdá se, že tu máme dost materiálu na prozkoumání, ne?" řeknu, když vyjdu z oblasti svého zkoumání a v ruce třímám několik staromódních klobouků. ,,Třeba tahle švihácká rádiovka je jako dělaná na Marvinovu hlavu, co říkáte?" provokuji dál a posadím mu ji na temeno.
,,Je to baret," opraví mě on upravujíc si velké brýle na nose. Už zase přestal s čočkami. Díkybohu.
,,To je to samý," nedám se a raději se vzdálím na opačnou stranu obchodu. ,,Tahle buřinka je pro tebe, Elliote. Vyšperkovaná starou, a tudíž velice cennou špínou ze zápraží tohoto obchodu a při důkladném prohlížení možná nalezneš i několik pavučin."
,,A to se vyplatí!" dodá on. Převezme ode mě buřinku, ledabyle ji opráší a nasadí ji na své zkroucené vlasy.

,,Mohl by sis ho vzít na ten vánoční ples," poznamená Marvin, jenž taktak přemáhá hlasitý smích. Zadržím dech. Ten ples! Sled údalostí mé myšlenky na vánoční ples fairfieldské akademie vytěsnil za hranici věcí, kterými bych se měla zaobírat. Jenže v zápětí si uvědomím, že pátek devatenáctého se blíží až nemilou rychlostí a já stále nemám nic připraveno. Šaty počínaje, skvělou postavou konče.

,,Boha jeho, o tom nechci ani přemýšlet. Bonnie?" snažím se přivolat svou přítelkyni, jež se ještě stále krčí za prodejním pultem a prohlíží si dobové fotografie visící na stěně. Je na nich zobrazen přísné vyhlížející muž s podivně zakrouceným knírem a začínající pleší. Na nose mu kralují obrovské kulaté brýle, přes něž na nás zírá strašidelnýma, vodnatýma očima.

,,Haló, čeká tady na tebe tenhle elegantní, moly prožranej-"
,,Raven," zastaví mě Bonnie dřív, neź stačím dokončit svou nabídku, čímž mě trochu naštve, ale její výraz v obličeji mě donutí se touto malicherností více nezabývat.
,,Co je?"
Ukáže na elegantní nápis na jednom z obrazů. Nechápavě zamrkám a stěží přečtu zašlý nápis:

Nula rosa sine spinis

,,Co to znamená?"
Bonnie nám věnuje šokovaný pohled. V očích se jí odráží zděšení, dosti znatelné, přestože je všude kolem nás šero. ,,Není růže bez trnů."
,,Hluboký," poznamená Marvin, stále s rádiovkou na hlavě.
,,Je to motto naší rodiny."

***

(Není úplně nejvhodnější publikovat tuto kapitolu na apríla, ale věřte - co je psáno, to je dáno! Což mi připomíná: vypekli jste dneska někoho? Nebo někdo vás? Moje aprílové strasti mě stály hodně nervů, ale tím vás zatěžovat nebudu. Kapitola nyní vyšla poměrně včas, za což si imaginárně tleskám a doufám, že se i vám tentokrát líbila. Své dojmy zanechejte v komentářích. Děkuji vám velice a přeju nádherný zbytek dne!)