,,Raven? Co ty tady?" řekne Owen a sebere se ze země. Když vstane, trochu sebou zavrávorá, nakonec ale svůj pád odvrátí a široce se usměje.
Připomene mi to ty dny, kdy jsme se schovávali před našimi rodiči v garáži Owenova otce. Nebo když jsme předstírali, že je jeho postel Milenium Falcon a následně jsme se hádali, kdo z nás bude Han Solo a kdo Chewbaccca. Jeho zvlněný úsměv mi připomene jednorázové nálety na spíž v naší kuchyni, když jsme se každý zvlášť potajmu snažil uloupit co nejvíce sladkostí a ten, kdo jich do pokoje přinesl nejvíc, vyhrál. Pamatuju si, když jsem u něj přespávala a on mi vyprávěl hrůzostrašné historky, při kterých se málem začal bát i on sám.

Jenže tohle všechno je pryč. Ulepené prsty, nekonečná představivost; moje bezstarostné dětství je fuč. Stejně jako přátelství mezi mnou a Owenem Elkinsem. Elliot má pravdu v tom, že bych v jeho přítomnosti měla být ostražitější. Třeba přeci jen nějak souvisí s tím vším, co se tady děje.

,,Já se tady procházím s Chipem," odpovím a ukážu na barváře. ,,Co tu ale proboha vyvádíš ty?"
,,Nikdy jsi neslyšela o pouličních umělcích?"
,,To ano. Obávám se ale, že mi podávali mylný informace."
,,Co tím myslíš?"
,,Myslím tím, že abys mohl být pouličním umělcem, musel by ses nejdřív na tohle naučit hrát."
,,Ha-ha. Tvůj humor se po ty léta obrátil v nepříjemně kousavou ironii."
,,Už nejsem jako tehdy," řeknu a myslím to vážně.
,,To ani já." Tím získá mou pozornoat. Možná bych mohla Owena podrobit zjišťovacímu rozhovoru, jen abych zjistila, jak na tom jsme. Jestli je potenciálním odesílatelem souřadnic, vlastníkem deníku a činitelem toho všeho. Místo toho ale promluví on.

,,V čem ses změnila?" Jeho slova přejdou do vzduchu, jež nás obklopuje a já je na moment nechávám být. Mlčím a přemýšlím, i když mi to netrvá příliš dlouho. Není těžké porovnat mé nynější já a mé o 8 let mladší já.

,,Nejsem tak bezstarostná, veselá. Žiju v realitě, ne v pohádce." Udělá pár kroků dopředu, čímž mě přinutí následovat ho parkem. Přivážu Chipa k vodítku a dojdu k Owenovi.
,,Takže když tě teďko pozvu na Sprite, nevypiješ ho?" Sprite. Boha jeho. Tohle přeslazené pití jsem nepila možná opravdu od sedmi let. ,,Ne, díky," odpovím.
,,Páni," poznamená Owen a přitom zahvízdá. ,,Ta změna je opravdu razantní." Nevím, jestli to myslí vážně nebo ne, ale vím, že je mi to fuk. Sklopím zrak a očekávám, že nebudu muset dál naši konverzaci rozvíjet. Tohle znovupoznávání je příšerně vyčerpávající. A také zklamávájící. Vždycky je to zklamání.
Když po hodně dlouhé době potkáte člověka, se kterým jste si kdysi byli blízcí, je zde témeř stoprocentní jistota, že už si více rozumět nebudete.
Owen je pro mě zklamáním.
Stejně jako já pro něj.

,,Nemusíš se do ničeho nutit," řeknu po chvíli ticha. Tázavě na mě pohlédne. Nechápe to. Vzdychnu a pokračuju:,,Chci říct... Oba jsme jiný, chápeš. Oba máme teď už jiný zájmy a přátele a všechno a to, že jsme se kdysi přátelili je vlastně jedinej důvod, proč máš potřebu se mnou komunikovat. Je to vlastně jediná naše bariéra. Myslíš si, že půjde naše kamarádství znovu slepit jako nějaký střepy starý vázy..."
,,Máš na mysli tu vázu, kterou jsme rozbili, když jsme ve druhý třídě hráli rugby v obýváku mojí tety?"
,,Owene..."
,,Proč si myslíš, že se do něčeho nutím? Třeba tě chci pochopit."
,,Mě nepochopíš."
Ustoupí ode mě, jako bych se zčista jasna proměnila v něco nebezpečného, co není radno míti blízko tělu. Tváří se však znuděně. Ne, ne znuděně. Srozumněně.
Prohlížím si Owenovo mužné rysy a zasteskne se mi po jeho světlounkých kučerách. Naplní mě nostaligie, ale ihned ji zaženu. Nemám čas si plnit hlavu vzpomínkami.

,,Nemám tě vyprodovit do kavárny?"
Zamrkám. ,,Prosím?"
,,Nejdeš do kavárny? Mohl bych tě vyprovodit."
,,Jak víš o té kavárně?" zeptám se zcela vyvedená z míry.
,,Jednou jsi mě tam přeci zavedla. Tenkrát, když jsme šli od metra přece..."
Ach ano. Už si vzpomínám. Tehdy, když Owen podivně uprchl, jakmile zjistil, že je to ta kavárna s antikvariátem.

,,Eh... Ano," zamumlám nakonec. ,,Vlastně proč ne. Děkuju." Owen se usměje a nabídne se, že povede psa, ale já odmítnu. Ještě stále si úplně nezískal mou důvěru.

Kráčíme vedle sebe parkem a povídáme si. Nejsem však schopna plně vnímat jeho otázky, neboť jeho přítomnost mě znervózňuje daleko více. Všechno se najednou zdá být tak naplánované. Zničehonic se v mé škole objeví dávný přítel z dětsví, který za každou cenu touží získat mou přízeň a v tom samém okamžiku prožívám se svou partou pravděpodobně nejvetší dobrodružství svého mládí, jelikož s námi skrze starý deník kdosi komunikuje.
Tohle přece musí dávat nějaký smysl.

,,Vidíš te rozpadlý dům?" Owenův hlas mě vytrhne z dumání, takže si ani nevšimnu, že jsme se ocitli v mě neznámé části města. Znepokojivé.
,,Myslíš ten obrovský? Ten úplně vzadu?" ptám se a v hlase předstírám, že jsem naprosto v pohodě.
,,Ano, ten za tou kamenou zdí. Kdysi to bývala psychiatrická léčebna."
Ne, nejsem v pohodě.
,,Proč mi to říkáš?" Splašeně na něj pohlédnu. Uvědomím si přítomnost vybylených budov a starých, plománých stromů a že všeho se mi nějak udělá špatně. Musím vypadat opravdu příšerně, protože za pár okamžiků si toho všimne i Owen. ,,Je ti dobře?"
,,Celkem," polknu.
,,Pojď, pospíšíme si do kavárny." Popadne mě za paži a ochotně převezme vodítko do své péče. Ohlédnu se na ten dům hrůzy. Stojí na vyvýšeném místě a je obehnán kamenou zdí. Na jeho pozemku je vysázeno pár stromů, asi tak mrtvých jako bych byla po chvíli já, kdybych odsud rychle nezmizela. Budova chátrá a i z takové dálky je jasně zřetelné množství opadané omítky. Je velká asi jako Fairfield, což je další z věcí, které mi dělají vrásky. Do mojí školy chodí 2000 lidí.

,,Znals tam někoho?" zeptám se s vědomím, že se začínám pohybovat na tenkém ledě. Namrzlý chodník mi klouže pod nohama sluníčko mi spaluje líce. Bláznivé počasí.
Owen se zakaboní, jak usilovně přemýšlí, zda mi tu informaci sdělit, proto se sama překvapím, když z něj nakonec vyjde: ,,Jednu starou paní. Skončila tam až ke sklonku života."
,,Proč?"
,,Diagnostikovali jí schizofrenii. Mluvila absolutní nesmysly. Říkala, že přišla z minulosti, že existuje červí díra a tak. Bylo to jako z nějakýho sci-fi. Ale především to bylo hrozně smutný, protože jsem si uvědomil, co s námi dokáže čas a stáří. Příroda nám dovede úplně zamotat hlavu. Ta žena byla kdysi úplně zdravá."
,,Byl jsi s ní nějak příbuzný?"
Owen se na chvíli odmlčí a ve tváři se mu odrazí smutek. I Chip vycítí tu truchlivou náladu, a tak ubere na tempu a poslušně kráčí vedle Owenovy nohy. ,,Ne," řekne pak.
,,A navštěvovals ji často?"
Teď se mu zkřiví obličej trápením. Kdybych tady nebyla, jistě by se rozplakal. Uvádí mě do rozpaků vidět svého bývalého kamaráda takhle nešťastného a nevím co mám dělat. Možná mlčet.
,,Vůbec," špitne Owen a já si uvědomím, jak bolestivá moje otázka musela být. ,,Neměj výčitky," snažím se ho utěšit, i když moc dobře vím, jak jsem v tom špatná. Opatrně ho pohladím po rameni a převezmu si Chipa.

Zajímalo by mě, kdo je ta žena a jaký je její příběh, nicméně se nepovažuji o tom s Owenem mluvit do té doby, dokud nebude opět schopný. Příchod před dveře Mabeliny kavárny je proto pro mě v jistém smyslu vysvobozní od lítosti.

,,Já dál nepůjdu," řekne a kývne na Marvina s Elliotem u stolu, když čekám, že vejde. Pokrčím rameny a popřeju mu hezký zbytek dne, načež si vysvleču kabát a jdu k našemu stolu. ,,Nazdar vespolek! Kde je Bonnie?" Marvin opuštěně sedí na dvojsicu a omámeně hledí před sebe. Elliot se zkroušeně křiví v ucháčovi, který dnes působí jako spíš jako past, než jako vhodné místo k odpočinku.
,,Posaď se, Bonnie už je na cestě," ujme se slova Marvin. ,,Byl to Owen?"
,,Ten, co mě šel vyprovodit? Jo, Owen Elkins. Proč?"
Marvin mi věnuje vážný pohled, což mě trochu uzemní, protože on není vážný vůbec nikdy. Elliot se mému pohledu vyhýbá, nicméně Marvina sleduje se značným zaujetím. Co se tady děje?ˇ
A pak, jako by mi četl myšlenky, řekne:
,,V deníku jsou další souřadnice."

***

(Krásnou velikonoční neděli! Doufám, že jsem vám kapitolou udělala radost. Dnes z ní nemám za stak špatný pocit. Jak se líbí vám? Rodí se vám v hlavě nějaké domněnky? Podělte se se mnou o ně v komentářích. Slibuji, že to bude ještě zamotané. Nádherné Velikonoce!)