Navzdory zimnímu ročnímu období se sluníčko rozhodlo, že na sebe nenechá uvrhnout temný mrak a vzdorovitě posílá své paprsky na Croydon. Takové počasí tedy nesmělo být opomenuto (alespoň ze strany psů), a tak se Chip za vzrušeného štěkání rozhodne, že s ním musím jít na procházku.
,,Chipe... Právě jsem přišla ze školy," snažím se mu vysvětlit. ,,Nech mě ještě chvilku na pokoji, jo?" Barvář se ale nevzdá svého privilegia na pravidelné procházky a poté, co mi velice zákeřným způsobem odnese deku, již jsem se chystala použít, jsem opravdu nucena popadnout vodítko a dát sbohem posteli.

Venku je opravdu pozoruhodně slunečno. Nasadím si černé sluneční brýle, avšak kvůli chladivému větru schovám bradu hluboko do útrob své šály, což musí celkovým dojmem působit nanejvýš komicky. Jenže mě je to jedno.
Popadnu Chipa za obojek a připoutám k vodítku. Chip je úplně mimo. Radostí, přirozeně. Občas sebou škubne tak, že málem přepadnu, ale nijak mě to netíží, protože si jeho spokojenost užívám s ním. Pelášíme k parku.

V tuhle dobu tu bývá hodně lidí. Dospělých v kvádrech a kravatách s vtipnou aktovkou v levé ruce a s mobilem na uchu. Vždy chodí svižným krokem. Často mi je jich líto. Zatímco Chip už získal volnost a momentálně honí nějakou havěť u starého dubu, mě míjí asi třicetiletá blonďatá žena, jež přesně odpovídá mému předchozímu popisu. Vlasy má pevně stažené do přísného drdolu, je oděná do pastelově modrého kostýmku a na nohou má vysoké podpatky. Pod paží svírá velký štos papírů, který vypadá, jako by se měl každou chvíli vysmeknout a způsobit katastrofu.
Začnu přemýšlet nad jejím příběhem.
Odchází vyčerpaná z práce, nestihla si ale přečíst spoustu faktur a smluv, pospíchá domů, aby to měla co nejdříve hotové, čeká na ni malá dcerka, která se těší, až jí povypráví, jak se měla ve škole, ona ji bude muset poslat hrát si sama, musí to všechno přeci stihnout do zítřka, šéf jí dal ultimátum, hrozí jí vyhazovem, kdy vlastně přijde její manžel, musí ještě navařit, vyžehlit, vyluxovat, utřít prach, vyklidit myčku, složit oblečení a přečíst pohádku na dobrou noc, ale ne, to už bude půl jedenácté?, musí ještě připravit svačinu na ráno a vyřídit ten důležitý telefonát, který během dneška už dvakrát posunula.
Mám chuť jí zamávat.
Ne, proto, že ji znám.
Ale proto, aby její den nebyl tak příšerně stejný.

Posadím se na mrazivě ledovou lavičku a nasadím si sluchátka. Do uší mi náhle začne hrát Chopinův Waltz in a minor a cosi ve mě dosáhne absolutní harmonie. Okolní svět ztichne a já si uvědomím, že i klasická hudba může být nekonečná.
Při pohledu na všechny ty lidi okolo mě mi dojde, že oni možná taky kdysi seděli pod stromem a svou budoucnost si přidstavovali jinak. Co když já skončím stejně? Upocená, vystresovaná. Zamčená v kanceláři. Mým jediným společníkem bude počítač, hučení stropního větráku a bezedný hrnek kafe.
Zatřesu hlavou, protože tohle se nesmí stát.

Chip za mnou přiběhne a zatímco v tlamě vítězoslavně třímá fialovou ztracenou ponožku (není-li ztracená, nehodlám o předcházejících událostech nějak hluboce uvažovat), v očích mu hraje čistá radost ze života. Taková, jako je viditelná jen a pouze u zvířat. Vyndám si sluchátka z uší a pohladím ho po hlavě. Chip zavrtí ocáskem a zase utíká pryč. Asi pro druhou ponožku.

Užuž se chystám přeladit z Chopina na Highly Suspect, když v tom se všimnu, že se v parku začíná cosi dít. Vidím, že lidé kolem mě se nehrnou spěšně k autu nebo na metro, ale za vzrušeného šeptání se táhnou hlouběji do parku. Otočím se k epicentru dění, ale masa Croydoňanů mi brání ve výhledu, a tak zapískám na Chipa, jenž ihned poslušně přiběhne a naprostou atomaticky, aniž bych to považovala za jakkoliv podivné, k němu začnu promlouvat.
,,Co to asi je, Chipe?"
Zakňučení.
,,Ty kňučíš? Nesežrals něco špatnýho? Kde jsou ty špinavý ponožky, který jsi ukradnul?"
Uražený pohled.
,,Fajn, fajn. Promiň, že jsem se opovážila pochybovat o tvojí averzi k čemukoliv, co zrovna neprošlo sterilizátorem." Zakroutím očima. A až potom, když už se mi chce připadat si jako schizofrenický pejskař, uvědomím si, že mi stejně nikdo nevěnoval žádnou pozornost.

Zvednu se z lavičky a blížím se k místu dění. Sluníčko dopadá na zimou ztuhlé větve stromů a spící zem. Větřík si ledabyle pohrává s papírovými ubrousky, které vypadaly z odpadkového koše a já odolávám nutkání je sebrat a vrátit zpět. Vzduch naplňuje nezvyklé teplo. Rozčílí mě to. Tohle zkrátka není fér.
Když jsem byla menší, pamatuju na daleko chladnější prosincové dny. Pak ale nastal celosvětový problém pod názvem globální oteplování a jelikož tomu absolutně nerozumím, nemám v úmyslu zacházet do větších detailů. Zkrátka - štve mě to. Dost.

S poměrně neomaleným 's dovolením' si vydobudu místo hned v první řadě a tak se mi naskytne pohled na to, co tolik upoutalo pozornost všech kolemjdoucích. Uprostřed ztísněného kruhu stojí kluk zhruba v mém věku. Na sobě má velkou  huňatou mikinu, ve které by se mohl utopit. Řada přihlížejících pozoruje, jak mladík vesele drnká na své ukulele. Co je na tom tak senzačního?, pomyslím si, když poměřím počet diváků s úrovní jeho schopností. A pak, když už se chystám otočit na podpatku a zanechat za sebou celé tot divadlo, zpozoruji něco, co celou situaci opravdu obrátí v něco senzačního.
Ten mladík je Owen Elkins.

***

(Já vím. Tak dlouhé čekání a tak nicotná kapitola. Nejraději bych si hlavou prohnala kulku, to vězte, ale nemám sebemenší energii na další upravování a přepisování a zároveň nechci delším čekáním zvětšovat tu propastnou mezeru mezi mým přidáváním. Je to se mnou vážně otřesné. Celá tahle kapitola je otřesná. Já se mám otřesně. Tak mi to prosím promiňte. Mějte hezký dnešek a také zítřek a pozítřek. A taky další den.)