Ráno je nepříjemné. Bolestivé.
Ležím namačkaná na chladivou zeď a v ústech žužlám pramínek vlasů, jenž opovržlivým 'fuj' okamžitě vyndám. Můžu si jen domýšlet, jestli se mi na čelo obtiskly mé digitálky nebo kožený náramek. Postel pod mou vahou nepříjemně zavrže, když se pokusím vstát, ale šílený bolehlav mě přinutí opět sebou prásknout do peřin. Utrpná bolest udeří jako nebeský blesk, který mi prosviští celou lebkou. Skoro zaúpím, namísto toho si však hlavu pouze schovám do dlaní a snažím se soustředit na něco jiného. Ucítím čísi dech, jak mi dopadá na lopatky a otočím se na druhý bok, takže se mi naskytne pohled na spícího Elliota a Bonnie. Ta už je vzhůru a vesele se na mě usměje. ,,Jak ses vyspala?" zašeptá na mě přes Elliotovo bezvládné tělo.
,,Připadám si, jako by moje hlava byla napíchnutá na vidlici na opékání buřtů."
,,To zní skvěle, Raven," poznamená Bonnie s pobaveným úšklebkem. ,,Nevíš, kde je Marvin?" nadhodí nové téma, když se mezi nás začne rozprostírat nevhodné ticho. Porozhlédnu se po pokoji a s pokrćením ramen odvětím: ,,Když není tady, hádám, že bude ležet někde v obýváku. Je pravda, že na tom byl včera z nás tří asi nejhůř."
,,Ještě nikdy se takhle neopil," špitne do mlhavého rána. ,,Ale stejně mu to slušelo." Uměje se a já taky.

Náhle si uvědomím, jak nádherný vztah spolu ti dva mají. Chovají k sobě neutuchající přátelství, ale zároveň náklonnost a rovnocennost. Jsou k sobě upřímní a váží si sami sebe. Smějí se svým vtipům, škádlí se, ale stejně se hluboce milují, což je věc, která činí i mě samotnou šťastnou, ponévadž vím, že taková láska existuje. Pohlédnu na Bonnieinu duchem nepřítomnou tvář, z níž lze nyní vyčíst veškerá láska, kterou si pro Marvina nechává. Její malý úsměv v levém koutku, jenž se jí objevuje při pohledu na Marvinovu pohoznou košili, mi vnukne vskutku zajímavou myšlenku. To my, děti a teenageři, dokážeme milovat jako nikdo jiný.
Stáří přináší více starostí a vrásek než milostných psaníček. Vymizí zamilované pohledy a motýlci v břiše. Dospělí spolu žijí po nějakém čase čistě ze zvyku. Zato lidé v našem věku by se pro samou lásko rozdali.
V Bonnieině pohledu je čitelné, co vše je schopna pro svého přítele udělat. Stejně jako se ro zapisuje do tvářích naśich vrstevníků již celé věky.

Po pár minutách v palčivých bolestech se rozhodnu vydat na lov nějakého vyprošťováku. Vysvobodím se z peřin a z končetin mých přátel, úspěšně odvrátím zavrávorání, jemuž předcházelo zatemněmí před očima a tichounce cupitám do kuchyně. Plovoučka pod mýma noha občas tichounce zaskřípe, ale já se nebojím, že by tyto zvuky měly narušit hluboký spánek Marvina a Elliota.
V kuchyni prošmejdím každičkou zásuvku. Při této činnosti mám šíleně špatné svědomí a cítím se nějaký lupič. Do cizích věcí bez svolení nelez, vštěpovali mi. Na návštevě se nesmíš chovat jako doma.
Vtom se ale opět ozve pulzující bolest ve spáncích a já tyto chmurné myšlenky okamžitě zaženu. Zběsile otevírám jedny dvířka za druhými, žádná zásuvka se před mýma rukama neschová. Když už ztrácím naději a jsem téměř odhodlána prožít svou opici bez prášků na uklidnění bolesti, jako zázrakem se přede mnou pod haldou papírů, obalů od jídla a množstvím plastových kelímků přeci jen objeví cosi, co na krabičce nese název vyprošťovák. Krabičku už tedy dál nezkoumám a vhodím jednu tabletku do sklenice s vodou. Ta v následujících silně zašumí a obarví se do žluta. Chopím sklenici do ruky a bez dalšího přemýšlení ji vypiju celou na ex. Na samém dně se však usadilo nejvíc prášku, proto se při dopíjení neubráním kyselému šklebu, jehož příčinou je právě ta nejintenzivnější pachuť vyprošťováku.

,,Copak, nechutná?" Prudce se otočím a svou nemotorností zavadím rukou a hranu kuchyňské linky. Bolestně zasyčím.
,,Promiň, nechtěl jsem tě vylekat." Marvinův hlas zní daleko starostlivěji, až se musím pousmát jeho nepřiměřené reakci na takovou prkotinu.
,,To je v pořádku, fakticky," ujistím ho a opláchnu v ruce svou sklenici.
,,Kdes vlastně byl?," zeptám se, aniž bych vzhlédla od své práce. Spokojeně vytírám skleničku houbou na nádobí a čekám na odpověď, jež ne a ne se dostavit. Ohlédnu se a zjistím, že Marvin zmizel. Naprosto neslyšně se odplížil hádám do pokoje, aby pozdravil Bonnie a Elliota.
S pokrčením ramen se vrátím ke své činnosti a když skončím, opět se chystám vrátit do ložnice, avšak po cestě mě napadne, že by ode mě bylo velice velkorysé přinést s sebou další tři skleničky vyprošťováku pro mé drahé přátele.
Vrátím se tedy ještě pro náklad a až potom konečně odcházím zpět zalehnout do postele.

Dvakrát zabouchám kolenem do zavřených dřevěných dvěří, z nichž se ozve duté buch buch. ,,Tady věrný Pátek, který vám přináší lék na následky velkých mejdanů, by potřeboval otevřít," zakřičím. O několik vteřin později se mi už naskytne pohled na sluncem zalitý pokoj, takže své oči přivřu jen do úzkých štěrbin. ,,Páni, to to dneska ale svítí," zkonstatuju při pohledu z okna.

,,Co je ten tvůj lék na opici?" zeptá se Elliot, který je již evidentně vzhůru. Ještě stále leží stejně rozplácnutě na posteli, jako když jsem odcházela, nyní mu však vlasy už nesklouzávají do obličeje.

Vesele se na něj usměju a s kapkou škodolibosti mu podám onen zázrak. V očích se mu zrcadlí čirá nedůvěra, ale ta pomine, jakmile do sebe sklenici obrátí i Bonnie s Marvinem. Ještě jednou prozkoumá její obsah a odhodlaně ji vypije do poslední kapičky.
,,Tak tohle...," řekne Elliot někde mezi dávivými zvuky a škytavkou, ,,byl ten nejodpornější kentus...." (nekonečný záchvat kašle), ,,na celým širým světě!"
,,Pil jsi někdy Smectu?" otáže se Bonnie a ladně se opře o čelo postele.
,,Cože?"
,,Ptám se, jestli jsi už někdy-"
,,Já ti rozumněl, jen je mi význam slova 'smecta' doposud zcela neznámý."
,,To buď rád, žes neměl tu čest," míní Marvin.
,,Co je to Smecta?"
,,Lék," vysvětlí prostě Bonnie. ,,Ten nenechutnější."
,,Na co?" nenechá se odbýt Elliot.
,,Dejme tomu, že je to lék na nemoc, kterou rozhodně nechceš dostat, když máš například domluvenou schůzku."
Elliot se zatváří nanejvýš zamyšleně. V hlavě mu téměr viditelně šrotuje, ale pravdivá odpověď je příliš ponižující, proto raději svedu rozhovor jiným směrem.

,,Kdes vlastně spal, Marvine?"
,,Tady."
Skrčím obočí. ,,Tady?"
,,No jasně."
,,A kdes byl? Myslím ráno."
Marvinovi se na tvářích objeví tajemný úšklebek, který se vzápětí - skoro jako po nějakém uvědomění - změní v cosi a nebezpěčně šokovaného.
,,Byl jsem si něco ověřit."
,,Co?" vyzvídá Bonnie. Jí se také nesvěřil? Nervy mám nataženě jako struny a očekávalním téměř nedýchám. Kam se poděl a proč se tváří tak nedutklivě? Marvin tiše vzdechne.
,,Víte, ty starý fotky stadionu mi nedaly spát," řekne a bradou kývne směrem k encyklopedii. ,,Připadaly mi nějak povědomé."
Já, Elliot i Bonnie mu visíme na rtech. Všichni se k němu nepatrně přiblížíme a napjatě posloucháme. Jestliže jsem předtím tvrdila, že jsem téměř nedýchala, nyní jsem jistě už mrtvá.

,,Když už jste všichni spali, odešel jsem na půdu. Máme tam samý starý krámy. Hračky z dětsví, věci z tátovo i z mámy mládí. Občas se tam najdou fakt poklady. Jednou jsem tam dokonce objevil babičky hrací skříňku, která byla vážně bombová, protože-"
,,Vynech nepodstatný detaily,' přeruším ho.
,,Jo. Jasně. No, jak jsem říkal, ty fotky mi nedaly spát. Moje dokonalá intuice mě zkrátka zavedla na půdu, protože čas, kterej jsem jako menší nestrávil s vámi, jsem strávil právě tam.
Prohrabal jsem tam pár beden a v jedný, v dědečkově - budiž mu lehká zem," položil si dlaň na srdce, ,,jsem našel pár fotek."
Hrábl do zadní kapsy od kalhot a rozevřel dvakrát přehnutou černobílou fotografii. Byl na ní vyfocen muž zhruba okolo pětadvaceti, na tváři upřímný úsměv a kolem krku se mu pohupovala medaile. Na sobě měl atletické šortky a sportovní tílko, nohy byly obuty do treter. Při podrobnějším prozkoumání jsem si povšimla nepatrného detailu, který naznačoval jakési spříznění mezi mužem na fotografii a mým kamarádem. Kromě tmavé kůže se totiž stejně jako Marvin vyznačoval svými poměrně odstátými uši a špičatou bradou. V pozadí na fotografii se rýsovaly tribuny stadionu, jež byly mimochodem přeplněny k prasknutí.
,,Kdo to je?" zeptám se.
,,To je můj dědeček."
Otočím fotografii a spatřím, jak je na ní velice úhledným písmem napsáno:

Zachary Wayne Clayton,
vítěz atletického mistroství Spojených států amerických pro rok 1960

,,Počkat, tvůj děda byl atlet?" zeptá se Elliot stejně šokovaně, jako by právě zjistil, že v Dunkin' Donuts začali rozdávat koblihy zadarmo.
,,Přesně tak. Dokonce fakt dobrej."
,,O to teď ale nejde," zamumlá Bonnie zahloubaně.
,,Jistě že jde!" rozkřikne se dotčeně Marvin. ,,Tady můj zesnulej děda byl mistrem UK v atletice a ty ani nechceš uctít jeho památku? Máš ty v sobě vůbec trochu taktu?"
,,Uklidni se, Marvine. Jasně, je to moc super, že máš takový lidi v rodině, fakt ti moc gratuluju a všechno, ale teď se na to podívej z jinýho pohledu. Z pohledu našeho zkoumání."
,,Zrekapitulujeme si to," navrhnu. ,,Dostali jsme souřadnice, který vedli k opuštěnýmu stadionu. Pak Elliot potkal Owena Elkinse, jak táhne ze školní knihovny Historii města Croydon a jeho okolí a potom zjistíme, že Marvinův dědeček na tomhle stadioně odběhl svůj velkolepej závod? Je tohle všechno náhoda?"
,,Není to možný. Nemůže to být náhoda," zabručí Elliot.
,,Co ale budeme teď dělat?"
,,Teď tady především uklidíme ten bordel, co jste mi tu včera nechali, vy holoto líná."

***

(Ano! Nemožné se stalo skutečností! Další kapitola přišla, aby vám opět nasadila brouky do hlavy! Jak si asi naši hrdinové počinou? Chci se omluvit, jestli byly v textu nějaké překlepy, ale jak je u mě již zvykem, kapitoly dopisuji okolo půlnoci, takźe jsem ráda, že jsem ráda. Později chyby opravím. Nicméně - jste s vývojem spokojeni? Určitě mi své dojmy pište do komentářů, vaše veškeré názory vítám s pomyslně otevŕenou náručí. Mějte hezký týden!)