Elliot vystoupí z auta a silně bouchne dveřmi, takže to zní, jako by nás někdo střílel. PRÁSK!
My ostatní ještě stále sedíme v autě.
,,Raven, jsi si jistá, že to místo, které máme najít, je opravdu tamto?" uslyším Elliota najednou říkat, protože okna jeho vraku úplně netěsní. Přeměřím si ho pohledem. Jeho unavený výraz mi prozrazuje, že bude nejlepší, když nebudu nad svou teorií hloubat nahlas; možná by se mu z toho ještě akorát zatočila hlava a po celý den by byl nepříjemný.
Vlastně ani nevím, proč mám takový dojem, že náš skutečný cíl je vzdálen ještě dobrých dvě stě metrů.
Vylezu z auta, aby mě bylo lépe slyšet, a se mnou i Bonnie s Marvinem - PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK!
,,Nejsem," připustím nakonec, ale Elliotovy oči se po vyřčení těchto slov najednou zdají být ještě unavenější. To jsem moc nevychytala.
,,Ale mám takovej dojem, že v týhle promrzlý pustině nemůže bejt nic, co by nám v našem pátrání nějak dopomohlo," dodám rychle a přitom dlaní ukážu na jinovatkou poseté zbytky trávy a studenou, tuhou zem.

Přejedu všechny tři pohledem, protože se snažím hrát si na psychologa a podle chování chci poznat, na co myslí. Mé zkoumání ale zastaví Elliot, jemuž se ve tváři zračí stejný výraz, jako když ho třídní učitelka v jedenácti letech bez oznámení přihlásila na matematickou olympiádu a on se ze všech sil snažil vzpomenout na cokoli, co by mu přineslo aspoň půl bodu. Velice dobře si pamatuji, že vypadal, jako by se i fyzicky snažil ze své hlavy cosi vymámit - nevím, jestli musím podotýkat, že marně. Skončil na posledním místě a jeho pohled se od toho dne vždy odvracel od zveřejněných výsledků, které visely přímo naproti vstupním dveřím školy.

,,Co myslíte vy?" zeptá se tak náhle, že už zapomenu, na co jsem vlastně před sekundou myslela. Marvina očividně také vytrhne z přemýšlení, ale nejspíše ho nerozhodil tak jako mě, neboť v následujícím okamžiku řekne přiškrceným hlasem: ,,Myslím, že bychom to měli aspoň zkusit. Chci říct, podívat se tam." Bonnie nepatrně kývne hlavou a mě na chvilinku přepadnou výčitky svědomí, že vždy, když jsem s Elliotem ve sporu, ostatní hlasují pro mé rady.

Elliota to ale nejspíš vůbec netrápí (minimálně se na to netváří), a tak přesvědčím samu sebe, že se tím už také nebudu více zabývat. Koneckonců, nejsem tu od toho, abych si lámalu hlavu starostmi o Elliotovo ego, které stejně navíc zjevně nepřišlo k nějaké újmě.
Jsem tu od toho, abych činila.
Abych našla to, kam směřují naše souřadnice.
A tak se seberu.
A jdu.

K mému obrovskému překvapení mě ale přeběhne Marvin, který nadzvukovou rychlostí prosviští kolem mě a se slovy: ,,Budu tam první a královský poklad bude můj! Jenom můj!" mi zmizí z dosahu.
A pak, jako když se rozlije sklenice mléka nebo šálek ranní kávy při četbě novin, se i mně na tváři rozlije drobný úsměv, který má nejspíš naznačovat, že mí přátelé jsou ti nejlepší přátelé.

Vytáhnu z hloubi duše poslední zbyteček soutěživosti, plácnu Bonnie i Elliota po pažích a už utíkám, abych dohnala Marvina. Po cestě se opět neubráním svému maniakálnímu smíchu, protože všechno okolo mě je tak hloupé: právě běžím (běžím!) po zmrzlé pustině, neboť soutěžím (soutěžím!) o to, kdo se dříve dostane k záhadnému (záhadnému!) místu, kam pravděpodobně mají ukazovat námi nalezené (nalezené!) souřadnice.

Připadám si jako nový člověk, opředený tajemstvím, toužící po poznání. Nikdy jsem se nepouštěla do velkých akcí a raději se držela zpátky. Teď ale vím, že souřadnice ovlivnily můj osud natolik, že je opravdu následuji. A že svého cíle chci dosáhnout.

Dorazíme na místo. Před námi se tyčí obrovský, ale poněkud zanedbaný atletický stadion. Upristřed ničeho.
Stojíme před kamenými schody, jež vedou nahoru na tribunu, z níž je možné shlížet dolů. Dříve se zde pravděpodobně děla nejrůznější utkání, která si nedokážu ani představit, nicméně právě teď se stadion nachází v žalostném stavu. Mezi žulovými kostkami prorůstá plevel, z dřevěných laviček nyní zbyly jen železné nohy připevněné do země a kousky naštípaných třísek. Samotný ovál již ztratil svůj sportovní půvab: na běžecké trase se časem pokřivil terén a povrch tudíž popraskal. Nad našimi hlavami velice symbolicky zakráká jakýsi jestřáb a já nabydu dojmu, že toto místo nepopíratelně chátrá. Z mého ubohého laického pohledu uspudím, že se stadion nepoužívalo nejmíň padesát let.

,,Co to má jako znamenat?" zašeptá Marvin, stále zmateně zírajíc na na polámané lavičky. ,,To znamená," odvětí Elliot, ,,že tady nejspíš žádný poklad nenajdeš."
,,A co když tohle prostě není to, co to má být?" zeptá se Bonnie pravděpodobně v naději, že se dovtípíme smyslu věty, jaký původně zamýšlela.
,,A co to má podle tebe být, Bonnie?" otáže se Elliot a já na milisekundu spatřím, že zaťal čelist.
,,Elliote," oslovím jej opatrně a přitom mu jemně položím dlaň na rameno, abych ho uklidnila. ,,Nerozčiluj se. Já chápu, že jsi unavenej, ale to přeci neznamená, že musíš být protivnej."
Elliot sklopí zrak a skousne si spodní ret. ,,Jasně. Promiň, Bonnie. Nechtěl jsem na tebe vyjet."

Následující hodinu každý jednotlivě obcházíme stadion a děláme si poznámky do mobilu. Já se vydám na obchůzku po pravé straně tribuny, kde kromě ulámaných kousků lavic najdu také jednu dost retro zmačkanou plechovku od Coca-Coly, jejíž dřívější design mi zkrátka učaruje. Dál ve stinných koutech rozpadajícího se stadionu objevím rozbité zrcátko a promáčenou účtenku, na které se vnější vlivy podepsaly natolik, že již není čitelná.
Když se všichni čtyři sejdeme se svými úlovky opět dole před stadionem, zjistím, že ani Marvin s Bonnie a Elliotem na tom nejsou nějak výjimečně skvěle. Bonnie se podařilo ukořistit ušpiněný zkroucený papírový tácek (tedy aspoň to, co z něj zbylo) a oba chlapci přišli jen s úlomky od zapalovače.

,,Možná, že tady nemáme nic najít," řekne Marvin z čista jasna. ,,Možná tím objevem má být tenhle stadion."
,,A nebo jsme měli hledat přesně tam, kam ukazovaly souřadnice," pokrčí rameny Bonnie, když sklesle mrkne na naše poklady.
,,Víš, že tam nic nebylo," odpovím. ,,Třeba jsme měli kopat!" odpoví ihned vzápětí ona.
,,To nezjistíme jinak, než že se tam vrátíme," řekne lenivě Elliot.

O dvacet minut později se již všichni aktivně účastníme archeologického výzkumu; každý samozřejmě po svém. Bonnie horečně pomáhá brunátnému Marvinovi, který naštvaně odvrací promrzlou půdu dětskou lopatičkou.
,,To si děláš srandu, že jo, Elliote," řekl Marvin, když se před ním zjevil Elliot s vítězoslavným výrazem v obličeji a modrou lopatkou v dlani. ,,Ne," odvětil Elliot stále ještě příliš nadšený tímto objevem, než aby zpozoroval Marvinovu netečnost vůči onomu předmětu. ,,Myslím to vážně."
,,Jak chceš s tímhle něco vykopat?"
,,Tak hele, buď vděčnej za ty nebeský dary, jasný? Kdyby Bůh chtěl, mohly by tvou jedinou pomůckou při hrabání být jen tvý proslulý bicepsy a tricepsy."
,,Počkej, kdo řekl, že budu kopat já?"
,,Jsi černej, chápeš."
,,Ty prořízlá hubo."
,,Promiň. Stereotyp."

Zatímco ti dva předvádějí opravdu výborné výkony, já je plnohodnotně podporuji svými skandovanými pokřiky v bezpečné vzdálenosti od místa dění. ,,To zvládneš, Marvine! Kopej!"
A někde uprostřed té vší vyrovnané, přátelské a mírumilovné atmosféry Marvinovi rupnou nervy. Nebo spíš lopatka. ,,Sakra!" zakleje šeptem, ale já coby správná roztleskávačka dál svědomitě motivuji Marvina k činu. ,,Nevzdávej se! Hrabej! Zabij tu hlínu! Pomsti naši lopatku!"
,,Raven! Nachceš taky něco dělat?" ozve se najednou Marvin, který zjevně přemáhá množství svého rozhořčení.
,,Ale já ti pomáhám. Duševně. Víš, jakej podíl má psychika na dosažení svýho cíle?"
,,No, momentálné mi tvá duševní podpora pomohla dosáhnout spíš totálního konce. Ta lopatka je v háji."
,,Ale drahý černý příteli, za to já přece nemůžu," usměju se.
Marvin se otočí na svou přítelkyni, možná aby v ní nalezl kapku pochopení či soucitu, ta ale namísto toho umírá v salvě smíchu.
,,Tak aby bylo jasno, vážení," utrousí nakvašeně opět Marvin, přičemž zahodí obě půlky lopatičky, ,,Já tady končím. Kde je Elliot? Jdu toho bídáka zabít."

***

(Ach ano! Chronická pesimistka po tolika dnech opravdu vydala novou kapitolu? Co to? Ne, nevykašlala jsem se na vás ani na Coffe club, jen mě jaksi opustila má múza. Po večerech jsem vymýšlela vhodné věty, které jsem vzápětí mazala, protože se mi nelíbily. Rozhodla jsem se tedy kvalitní kapitole (v rámci možností, rozhodně tohle nepovažuji za vrchol svého umu) obětovat více času, než jste zvyklí, a tak doufám, že jsem váše dlouhé napínání příliš nezklamala. Mějte se nádherně, dožeňte známky - to teď čeká mě, ach pomoc! - a přeju vám krásný týden.)