"Vstávejte, je pátek, poslední den v týdnu pátek. V pondělí jsme tu přijeli a teď je pátek poslední den v týdnu, pátek. A zítra máme sobotu a neděli a to zas budeme ležet v posteli, vstávejte." ozývalo se v sedm ráno dívčí ložnicí.

Černovláska stála uprostřed pokoje a snažila se rýmovat.

Byla to samozřejmě Kate, která měla další zvláštní vlastnost. Kromě toho, že obvykle vyspávala a nikdo ji nemohl vzbudit, tak v pátek se jí vstávalo dobře a měla vždy dobrou náladu, kterou často nakazila i ostatní.

Dívkám tedy nezbývalo nic jiného než se vyhrabat z postelí.

Za půl hodiny už nachystané, upravené a s dobrou náladou mířily do Velké síně na snídani.

Kate po celou dobu nezavřela pusu a pořád o něčem žvanila.

Proto všechny uvítaly, když si sedly ke stolu a dívčina pusa byla za chvíli plná jídla a tudíž už nemohla mluvit. Přesto se ale pořád tvářila jako sluníčko.

Najednou do síně vkročili Pobertové.

Kate k velkému údivu všech svých kamarádek vstala a zavolala na brýlatého chlapce "Hej Jamesi! Nechtěli byste jít sem? Potřebuju se tě na něco zeptat."

Když si to k nim chlapci opravdu namířili, mělo to za následek zrudnutí Amandy, která uviděla Remuse, zblednutí Lily, jež si nechtěla kazit ráno Jamesovou přítomností a veselý obličej Kate, která skutečně vypadala, že se chce na něco zeptat. Jediná v klidu byla Susan, jež jen pobaveně sledovala dění okolo.

Rudovláska už se chtěla pustit do své kamarádky, ale to už byli Pobertové až moc blízko u nich. Proto jen naštvaně vzala lžičku a pustila se do jídla.

"Nazdárek Evansová, že se trochu šoupneš." řekl koketně James a rádoby elegantně si usedl vedle rudovlásky.

"Jasně. Chápu, že ty a tvé ego byste se do tak malinkého prostůrku nevešli." odsekla Lily a odsunula se tak dva metry od Jamese, který ji však jedním šikovným úchopem za její útlý pas přitáhl zpět k sobě.

Dívka se chtěla opět odsunout, ale vedle ní si sedl Peter, takže byla v pasti.

Sirius zaujal k jeho velké nelibosti místo po Kateině druhé straně a Remus si sedl vedle červeně zbarvené Mandy.

Lily proto jen setřásla Jamesovu ruku z jejího pasu a dál se věnovala snídani.

"Chtěla jsem se tě na něco zeptat. Kdy máš v plánu uspořádat konkurz na famfrpál, kapitáne?" sdělila Kate Jamesovi důvod, proč ho volala.

"No… měl jsem v plánu ho udělat až příští víkend, ale jelikož jedeme na ten pobyt, tak myslím, že by to nebylo zrovna nejlepší. A jak bychom přijeli, to už je zase pozdě. Takže bude tuto neděli. Ještě to vyvěsím do společenky." přemýšlel nahlas.

Kate se rozzářily oči "Super." řekla jen a pustila se zase do jídla.

James se obrátil na zatím poklidně snídající Lily.

"Kdy dáme to rande?" zeptal se.

Dívka, jež právě žvýkala, rychle otevřela ústa, aby mu nějak odsekla. Místo toho jí však zaskočilo a ona se začala dusit. Její tvář rychle nabírala, stejnou barvu, jakou se pyšnily její vlasy. Brýlatý kluk si toho všimnul a chtěl jí pomoci, ona jej ale odstrčila a kašlala dál. Rychle se napila a za chvíli už bylo vše, tak jako předtím.

"Tohle nedospělý pako mě jednou zabije." řekla jen.

James Potter, s myšlenkou už dále nezkoušet Lilyion zdraví se po chvíli v tichosti pustil také do jídla.

Rudovláska se zahleděla do rozvrhu a zjistila, že mají první hodinu bylinkářství. Popohnala tedy své kamarádky, aby to ke skleníkům stihly včas a doufala, že Pobertové se k nim nestihnou vetřít, jelikož pořád ještě jedli.  Jen Petr se cpal doslova jako… prase.

Čtyři kamarádky si to šinuly na školní pozemky.

Cestou si utahovaly ze stále rudé Mandy.

"Amando, Amando. Ty by ses měla odnaučit takhle rudnou. Nejen, že vypadáš jako rak, ale ještě by se tě mohl nějaký nebohý prvňáček leknout, víš?" rýpala Kate.

"Já nerudnu a ani jsem nikdy nerudla." bránila se chabě Mandy.

"Jasně. To vykládej někomu jinému. Holka, ty seš v tom až po uši."

"Nejsem a nečervenám se."

"Támhle jde Remus!" zvolala Kate a ukázala někde před sebe.

Hnědovlásce se opět nahrnula do tváří červeň.

Kate jí s úsměvem podala zrcátko "Fakt se nečervenáš?" zeptala se s pozdvihnutým obočím.

"Možná malinko." špitla a podala jí zrcátko zpět.

"Kate, já bych se raději, být tebou, starala o ten tvůj zítřejší konkurz." zapojila se do debaty Lily.

"V klídku, to se zmákne. Doufám, že můžu počítat, s vaší podporou?" nahodila andělský kukuč.

"Já famfrpálu moc neholduju… a navíc tam bude pan velectěný neučesaný maniak Potter a opravdu si nechci kazit sobotu." snažila se vykroutit rudovláska.

"Hele Lily, nezkoušej to na mě. Moc dobře víš, že ti to nevyjde a ty na to hřiště stejně půjdeš. Taky určitě nechceš, abych skončila v Azkabanu, jelikož na konkurzu bude určitě i ta kráva Candalová a cítím v kostech, že se tentokrát možná neudržím a normálně jí tu její zmalovanou tvářičku zkrášlím ještě víc."

"Netvrdila jsi nám tohle i minulý a předminulý rok?"

"No… to je jedno, stejně půjdete, ne?" otočila se na Mandy a Susan.

Ty jen obě kývly na souhlas.

Kate se tedy vrátila zpět k Lily "Tak co, ty má zrzavá Amazonko, stále odmítající Jamese Pottera, prokážeš mi tu čest a staneš se zachránkyní lidu a dvou lidských životů? No spíše života jednoho nejmenovaného skotu a mého, jelikož bych ji asi opravdu těžce poranila." Lily se rozesmála.

"Panebože Kate, ty jdi dělat do divadla. Tebe je na kouzelné hry škoda."

"Divadlo? To je to, jak tam mudlové hrají různé hry?"

"Jo přesně to. Dobře, půjdu."

"Převelice děkuji za tvou morální podporu."

To už dorazily ke skleníkům.

Po chvíli dorazil i zbytek nebelvírských a mrzimorských.

Profesorka otevřela skleníky a vpustila je dovnitř.

Dnešní hodinu věnovali nové rostlince, jenž jim byla představena, jako Orchidea Dela Roses. Měla sice pěkný název, ale to bylo tak všechno. Tato rostlinka byla velice ošklivá a silně zapáchala. Několik mrzimorských blondýnek urychleně opustilo skleníky, aby se mohly opět navonět a poté jako největší hvězdy přišly zpět. Ovšem vůně jejich voňavky, silně kontrastovala s vůní oné byliny, a když se to smíchalo, bylo to ještě odpornější než předtím. Ony dívky byly proto po celý zbytek hodiny stíhány nepříjemnými pohledy od svých spolužáků. Ovšem profesorka Prýtová, jakoby nic necítila, očividně si už na vůni, jenž se řine ze skleníků, zvykla.

Po nekonečně dlouhé hodině je konečně propustila s příslibem, že s onou kouzelnou Orchideou Dela Roses budou pracovat příští hodinu zase.

Sedmáci se vykolébali ze skleníků celí ztrhaní a ti, kterým Bůh nadělil slabší žaludky, byli v obličeji lehce zelení.

"Už nikdy nechci s tím odporným blivajzem, který smrdí, jako nevím co, nic mít. Jsem myslela, že tam snad hodím šavli a ještě tomu dodaly korunu ty princezny havraspárské. Merline, co jsem komu udělala." nadávala celou cestu do hradu Kate.

Ostatní raději nemluvily a nechaly ji, ať si jim vyleje své momentální pocity.

Když stanuly před učebnou přeměňování, kde měly mít další hodinu, zmijozelští si je změřily znechuceným pohledem.

"No super a teď ještě budeme smrdět po celé škole." láteřila zase Kate.

Rudovláska najednou zničehonic vytáhla hůlku a namířila jí přímo proti kamarádce. Něco zašeptala a rázem je ovanula osvěžující vůně květin.

"Sakra Lily, to jsi mi to nemohla říct dřív?"

"Promiň, ale nepustila jsi mě ke slovu." řekla jen a to samé provedla i u Susan a Mandy.

Poté hůlkou namířila i na sebe.

Dveře do učebny se otevřely a všichni se nahrnuli dovnitř, kde se usadili na svá obvyklá místa.

Jakmile profesorka vešla do učebny, chtě nechtě musela zkřivit nos.

"Smím se zeptat, co to tu tak zapáchá?"

Nebelvírští se na sebe bezradně podívali.

Slova se tedy ujal Sirius "My jsme měli bylinkářství, paní profesorko a přesazovali jsme nějakou smradlavou kytku."

"Děkuji za objasnění pane Blacku." poté promluvila k celé třídě "Vy neznáte kouzlo na zbavení se, anebo alespoň utlumení toho nehorázného zápachu?"

Nikdo kromě jedné rudovlásky nezvedl ruku "Prosím, paní profesorko, já jej znám." hlásila se dobrovolně Lily, to ovšem ještě nevěděla, co ji čeká.

"Výborně slečno Evansová, tak prosím pomozte vašim spolužákům. Děkuji." řekla a začala se věnovat výkladu.

Lily tedy vstala a lavici po lavici dostávali její spolužáci vůni po květinách.

Když byla až u posledních lavic, kde seděli pouze Remus, Sirius a James, napadl ji ďábelský plán.

S úsměvem se otočila na Remuse, jenž už také tak nepřípustně nesmrděl.

Poté mávla opět hůlkou namířenou na Jamese a následně i na Siriuse.

James se chvíli tvářil jako sluníčko, ale poté co se pořádně nadechl, se jeho obličej zkřivil do podivného šklebu a rychle si přičichl k Remusovi.

Vypadalo to vcelku komicky.

"Copak? Něco se ti nelíbí, Pottere?" zeptala se jízlivě.

"No nelíbí. Zajímalo by mě, proč smrdím ještě hůř než předtím. Vždyť je to ta nejsladší vůně, Evansová. A jak to, že Remus nesmrdí tak děsně jako já, ale vcelku normálně voní po nějakých kytkách?"

"Kámo, já tak smrdím taky. Takhle naposledy byla cítit Evelyn z Mrzimoru, když jsem s ní byl v pátém ročníku na rande. Řeknu ti, že já jsem před ní normálně utekl, to se totiž opravdu nedalo vydržet."

"A proč je tím načuchlý i Sirius?"

"Ou, to kouzlo se muselo nějak pokazit." předstírala Lily.

"No to určitě. Hele Evansová, nezahrávej si se mnou."

"Je mi to opravdu velice líto, Pottere, ale…"

"Slečno Evansová, je vše v pořádku?" ptala se profesorka od katedry.

"Ano, paní profesorko. Už jdu." odpověděla dotyčná a ke dvěma chlapcům šeptla "Jen tady holčičky se trochu vztekaly."

Poté se otočila na patě a nechávajíc za sebou překvapené obličeje Jamese a Siriuse a Remusův pobavený, zamířila zpět do své lavice, kde se až po zbytek hodiny věnovala výkladu.

Přesto, ale mohla slyšet ze zadních lavic chlapecké mumlání směřované na její osobu.

Jen co hodina skončila, sesbírala si věci a svým kamarádkám při cestě k učebně dějin celou její mistrnou akci sdělila.

Do třídy proto dorazily za hlasitého smíchu.

Nachystaly si učebnice a usedly do lavic.

Profesor, jak už to u něj bývalo zvykem, vplul dovnitř skrze tabuli a počal odříkávat monotónním hlasem výklad.

Rudovláska si samozřejmě všechno pečlivě zapisovala.

Najednou ale ucítila v zádech něčí pohled. Jakoby ji někdo už dlouhou dobu pozoroval. Byl to spíše instinkt, něco jako šestý smysl.

Otočila se a střetla se s oříškovýma očima schovanými za obroučkami brýlí. Jejich vlastník se podivně šklebil a vypadalo to, jakoby se snažil zadržovat dech, což se mu ovšem nedařilo. Bez vzduchu se prostě žít nedá. Lily napadlo, že by to tomu chudákovi Potterovi měl někdo konečně říct.

Jen se však ušklíbla a otočila se zpět k tabuli. Hlavou jí proběhla jen jedna myšlenka - Jsem zvědavá, jak se bude tvářit, až zjistí, že tak bude smrdět po zbytek dne a možná i zítra. - Použila na něj, totiž trošku silnější kouzlo, ale na Blacka ne, takže tomu to sleze, tak jako všem ostatním, někdy kolem odpoledne.

Po vyčerpávajících dějinách je čekali kouzelné formule. P

rofesor Kratiknot byl celkem milý chlapík.

Tuto hodinu tedy opět jen opakovali.

Konečně je propustil a dopolední vyučování bylo u konce.

Všechny čekal už jen oběd a nebelvírské poté vyčerpávající dvouhodinovka obrany s profesorem Whiteem.

Po vynikajícím jídle se s plnými žaludky a malinko odpočaté, vydaly dívky k učebně obrany.

Opět je vůbec nepřekvapilo, když zjistili, že zmizely všechny lavice a židle, což znamenalo jen jediné - souboje.

Když byli všichni sedmáci Nebelvíru a Zmijozelu uvnitř, profesor máchnutím hůlky zabouchl dveře a začal mluvit "Takže, jak jste si jistě stačili povšimnout, opět zde nejsou lavice. Dnes máme rovnou dvě hodiny obrany, takže v té první se budeme věnovat soubojům a na tu druhou jsem si pro vás nachystal překvapení." prozradil tajemným hlasem.

"Dnes vás opět rozdělím do dvojic já. Tentokrát to bude však rychlejší. Nebudeme čekat, až jedna dvojice dobojuje. Rozptýlíte se po třídě a souboje budou probíhat současně. Prosím vás proto, abyste dbali nejen na vaši bezpečnost, ale také na bezpečí vašich spolužáků. Nerad bych, aby některý z vás skončil na ošetřovně. " dokončil profesor a začal s rozdělováním.

Dvojice byli takříkajíc stejné, jako při jejich první hodině, takže se není čemu divit, že Lily opět skončila s Jamesem.

Stoupli si tedy naproti sobě a čekali na pokyn profesora. Ten každý pár ještě obešel a vykouzlil u něj štít kvůli bezpečnosti. Když se dostal až k Lily a Jamesovi, podíval se nejprve na chlapce a řekl "Zvláštní vůně, pane Pottere. A prosím vás, nepozabíjejte se." dodal jen tak mimochodem a pokračoval dále.

Oba dva se tedy uklonili, jak bývá u soubojů zvykem a začali.

Tentokrát ale začal James.

Vyslal na Lily neverbální, neznámé kouzlo, jenž rudovláska nestihla vykrýt štítem, ale kupodivu se jí nic nestalo.

Nevěnovala tomu pozornost a pokračovala dále.

Oba dva opět bravurně uhýbali dobře mířeným kletbám a téměř svému okolí nevěnovali pozornost. Bylo vidět, že už trochu znají taktiku toho druhého a tak lecco předvídali.

Jejich spolužáci i s profesorem, jež byli bezpečně schováni za neviditelným štítem, už dávno své souboje dokončili a tak teď s otevřenými ústy pozorovali své dva spolužáky.

Ti mezitím stále přidávali. Nejen na tempu, ale i na obtížnosti kouzel. I jejich štíty byly velice silné. Když to vypadalo, že snad tenhle boj nikdy neskončí, James zadýchaně promluvil "Víš, že se teď k sobě skvěle hodíme, Evansová?"

Dívka mu stejně uříceně odpověděla "My jsme se k sobě nikdy nehodili, hodit nebudeme a ani nehodíme, Pottere."

"Já jen… že já smrdím, jako nějaká barbie a ty tak vypadáš. Takže se k sobě hodíme, chápeš. Chci říct… blond ti celkem sekne, ale já raději tu ohnivou." řekl s úsměvem.

Lily se zarazila a vzala pramen svých vlasů, jež měla pracně svázané v drdolu do rukou.

Jaké bylo její překvapení, když zjistila, že už není tak krásně rudý. I když svou barvu občas nenáviděla, měla ji i celkem ráda.

Blonďatá to už na ni bylo opravdu moc.

"Pottere! Okamžitě to zruš!" zaječela hystericky.

"Ale copak? Copak neznáme protikouzlo?" ptal se s širokým úsměvem a měl pravdu.

Lily Evansová, dívka, jenž má projitou celou knihovnu, tohle kouzlo prostě neznala.

Brýlatý chlapec to samozřejmě z výrazu jejího obličeje poznal a začal se hlasitě smát.

"Zruším to, až ty mě zbavíš toho smradu a půjdeš se mnou na rande." vznesl svůj nárok a slepě doufal, že rudovláska přijme.

Ta se mezitím zamyslela.

 "Víš, Pottere, má nenávist vůči tvé osobě…zda tě vůbec můžu nazývat osobou, ty mentálně zaostalej magore. Prostě má nenávist je tak velká, že budu muset tvou velice velkorysou nabídku odmítnout. To raději budu chodit s blonďatými vlasy, než s tebou strávit jediný večer."

"Jak chceš. Chci ti jen říct, že lituješ. A co se týká mého mentálního zaostalství, tak tě můžu ujistit, že fyzicky zaostalej nejsem." mrkl na ni a významně pozvedl obočí.

Lily chvíli trvalo, než tuhle informaci zpracovala "Ty prase, jedno." s tímto vyslala další brilantně odvedené kouzlo, James byl ale připraven a parádně jej vykryl.

Poté pokračovali opět beze slov.

"Prásk." ozvala se rána v rohu učebny, oba tam vzhlédli a v tu chvíli jim vyletěly hůlky z rukou a přistály v dlani profesora Whitea.

"Co se stalo?" zeptali se zmateně.

"Nic, pane Pottere. Jen jsem vás tímto chtěl upozornit, že byste se měli soustředit především na boj a i kdyby vedle vás třeba sám Voldemort hrál Řachavého Petra, tak byste neměli vyjít z koncentrace, rozumíte? Jinak vám uděluji každému po deseti bodech. Bojovali jste opět výtečně, jako vždy, ale přesto byste se měli ještě stále vylepšovat. Omlouvám se za přerušení, ale kdybych vás ještě chvíli nechal kouzlit, tak bychom propásli ono překvapení." dořekl už s úsměvem a vrátil jim zpět jejich hůlky.

Nechal jim tak pět minut na odpočinek.

Lil stihla Jamese už tak nejmíň tisíckrát urazit a bůh ví, co se jí honilo hlavou.

Její kamarádky se barvě jejích vlasů pouze usmívaly.

Poté profesor řekl "Teď se prosím seřaďte u dveří. Další hodina nebude probíhat zde."

Všichni se okamžitě začali stavět ke dveřím.

Jakmile opustili třídu, mířili někam do sklepení.

Cestou se k nim připojila profesorka McGonagallová a dokonce i sám ředitel Bradavické školy čar a kouzel, Albus Brumbál.

Čím více scházeli dolů, tím více se začínalo ochlazovat.

Konečně stanuli před velkými dubovými dveřmi, jež byly opatřeny velkým řetězem se zámkem.

Profesor začal mluvit a jeho hlas se rozléhal po sklepení jako několikanásobná ozvěna "Za těmito dveřmi čeká noční můra nás všech. Tvor neživý ani nemrtvý, tvor, jenž vám dokáže vysát duši, připraví vás o veškeré štěstí během pár minut. Strážce Azkabanského vězení. Ano, je to skutečně tak, za těmito dveřmi čeká opravdový mozkomor. Neptejte se mě, jak se mi ho sem povedlo dopravit. Řeknu vám jen, že to nebylo vůbec lehké a bylo s tím i hodně papírování. Já, profesor Brumbál a profesorka McGonagallová vytvoříme ze svých patronů něco jako zeď. Za tou ochrannou zdí na vás vliv mozkomora, nebude působit. Jakmile však stanete mimo dosah patronů a jen tváří v tvář mozkomorovi, budete se muset pokusit vyvolat patrona sami. Předpokládám, že jste jej už všichni zkoušeli v šestém ročníku. Nyní vejdeme dovnitř, držte se těsně u stěny a hlavně nepanikařte." domluvil a nastalo hrobové ticho.

Skoro všem se objevil v očích děs a rozklepali se doslova jako osiky.

Profesor tedy mávl hůlku a zámek skoro neslyšně cvakl.

Dveře se se zavrzáním otevřely a všichni vešli dovnitř.

Okamžitě je obklopil pocit beznaděje, zoufalství a ztráty.