Venku, za okny bradavického hradu panovala ještě noc, která se ovšem postupem času začala vzdávat a slabé sluneční paprsky se snažily přes zatažené závěsy pronikat do obrovské místnosti, v níž se nacházelo plno ustlaných postelí, ale jen jedna jediná měla své obyvatele.

Všude panovalo ticho jen onen zlatý kotouč, pomalu se šplhajíc na oblohu, dával znát, že začíná nový den.

O několik minut později se černovlasému chlapci zatřepotala víčka a on s hlasitým zívnutím otevřel oči, které vzápětí doširoka vykulil, jakmile ucítil lehké zavrtění po jeho boku.

Ona víla, jež vedle něj ležela, jej však pouze pevněji objala okolo pasu a v klidu si spala dále, nevnímaje svět okolo.

Nebelvírský chytač na krásnou rudovlásku zíral skoro bez dechu a snažil se vybavit si okamžik, kdy si k němu lehala.

Bohužel, na nic takového si nepamatoval.

Musel asi spát.

Určitě se bála nebo prostě jen nemohla usnout.

Běžely mu hlavou různé důvody. V tuto chvíli pro něj však bylo hlavní, že vedle něj leží a tváří se spokojeně.

Lily se i ze spánku usmívala. Občas se jí na čele objevila menší vráska, ta ale během několika sekund zmizela a nahradil ji onen bezstarostný výraz.

James opatrně vztáhl ruku a jejím hřbetem ji lehce pohladil po tváři tak, aby ji neprobudil.

"Už nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil. Slibuju." šeptal jí a stále nespouštěl oči z její nevinné tváře.

"Jsi to nejdůležitější, co na tomto světě mám. Kdybych o tebe přišel, můj život by vyhasl také." říkal jí a sledoval ji jako svatý obrázek.

Neslyšela jej, tím si byl na sto procent jist.

I když byla fyzicky vedle něj, její vědomí se nacházela o miliony kilometrů dál.

"Dokážu ti, že nejsem takový zloduch, za jakého jsi mě celé ty roky považovala. Vím, že se mi to z části možná už povedlo a budu bojovat dále." sliboval jí.

Když se chystal znovu promluvit, dveře od kanceláře ošetřovatelky se otevřely a vyšla madam Pomfreyová.

James se na ni podíval lehce vystrašeně.

Netušil, jak bude reagovat na to, že dva její pacienti leží v jedné posteli.

Viditelně se mu ulevilo, když viděl, že jí na tváři pohrává veselý úsměv a nelevituje před sebou žádné lektvary.

"Dobré ráno, pane Pottere." pozdravila jej mile a soucitně se podívala na Lily stulenou u jeho boku.

"Dobré ráno." pozdravil ji tiše a pokoušel se jí vysvětlit tuhle situaci.

Ošetřovatelka jej však zadržela svými vlastními slovy "To je v pořádku, Jamesi. Nejspíše se jí zdála nějaká noční můra." kývla směrem k rudovlásce s chápavým výrazem ve tváři.

"Nebyl tady večer profesor Brumbál?" ptal se James okamžitě, když si vzpomněl na všechno, co se včera stalo.

"Myslím, že ne." řekla mu.

"Kdy mě už pustíte?" byl jen zvědavý a nemyslel to vážně, proto jej velice překvapila odpověď madam Pomfreyové.

"Můžete jít už hned. Podle mě jste zdravý jako řípa. Lektvary dokážou zázraky, nemám pravdu?" usmála se na něj.

"Já bych tu ještě chvíli zůstal." řekl a letmo se podíval na Lily.

Ani trochu se mu totiž nelíbila představa, že by tady měla být rudovláska úplně sama, mezitím co by si on namáhal mozkové závity ve vyučování.

"Nebojte se, slečna Evansová bude spát až do oběda. Večer měla lektvar. Můžete se za ní v době oběda stavit, co říkáte?" navrhla mu, když viděla, že jedním z důvodů, proč se mu ošetřovnu nechce zrovna dvakrát opouštět, je ona rudovláska.

"Kolik je hodin?" zeptal se.

"Šest. Dnes to vypadá na pěkný den." odpověděla mu při pohledu na své náramkové hodinky a podívala se na zatažené závěsy, do kterých se z venku začínalo obouvat denní světlo.

"Tak já teda půjdu. Asi bych se tady ukousal nudou, když Lily bude spát." souhlasil nakonec.

"Ještě vám ošetřím tu popáleninu." řekla mu a bez dalších zbytečných slov zmizela ve své kanceláři.

James tedy opatrně odkryl pokrývku ze svého těla.

Nastal však problém.

Lily jej opravdu pevně objímala okolo pasu a chlapec měl strach, že ji vzbudí.

Pak si vzpomněl, že na ni účinkuje onen lektvar, takže se jeho obavy rozplynuly jako pára nad hrncem.

Opatrně oddělal rudovlásčinu ruku a s jemností ji položil na nadýchané peřiny.

Poté stejně obezřetně vylezl z postele.

Posunul Lily doprostřed lůžka, aby měla pohodlí, přikryl jí peřinou až po krk a naposledy ji pohladil po tváři.

"Sladké sny. Na oběd jsem tady." zašeptal ještě a poté už mířil za ošetřovatelkou, která nyní stála u malého stolečku v rohu místnosti a čekala na něj.

"Posaďte se." pokynula k židli, která u stolečku byla.

Jakmile tak učinil, nanesla mu na popáleninu nějaký průhledný gel, který jej příjemně chladil.

Přitom mluvila "Už je to zhojené. Teď se budu snažit, abyste neměl takovou škaredou jizvu. Tato mast by vám měla pokožku zacelit a jakoby vyžrat onu seškvařenou tkáň. Ta se potom sama nahradí a do týdne by vám měla zbýt jen malinká a skoro nepostřehnutelná jizvička. Možná se to bude podobat spíše flíčku, ale s tím já už bohužel nic nesvedu. Onen přívěsek, co vám to způsobil, obsahuje rovněž jistý druh magie, takže tu popáleninu nemůžu léčit pomocí hůlky. Je to zvláštní… ještě jsem se s něčím takovým nesetkala. Měli byste proto co nejdříve i se slečnou Evansovou navštívit profesora Brumbála." dodala ke konci a znovu se zahleděla na onen přívěsek, jež se chlapci houpal na krku.

"Jakmile bude Lily líp, máme to v plánu. Kdy ji asi tak pustíte?" zajímal se James a nechal si své zranění ještě zalepit.

"Možná dnes večer, ale spíše až zítra ráno. Ještě uvidím. Po fyzické stránce je už skoro v pořádku, s tou psychickou bude ovšem potřebovat pomoc." řekla a nepřímo tím mířila na Jamese, že on bude asi jediný, který jí bude moci pomoci.

Ten jen vážně přikývl.

"Tak, to je všechno. Teď jenom pár věcí, se kterými byste si měl dát chvíli pohov." začala.

Chlapci se v očích objevil strach a nesouhlas, jelikož moc dobře tušil, co se ošetřovatelka chystá vypustit z pusy.

Taky se mu to za pár minut potvrdilo, když řekla "V první řadě, byste se měl opravdu šetřit. To znamená alespoň čtrnáct dní žádný famfrpál, zbytečné utíkání a podobné fyzicky náročné aktivity."

"Ale madam Pomfreyová, já se cítím skvěle." odporoval jí chabě.

"To vám věřím, zásluhu na tom mají hlavně ty, podle vás, odporné lektvary. Prostě se zbytečně nepřepínejte, ano?"

"Ale takhle vyjdu z kondice. Už týden jsem nebyl na koštěti. A jak mám trénovat tým? Ze země?" ptal se jí s pozvednutým obočím.

"Je mi jasné, že vás nic neudrží na zemi, takže si dělejte, co chcete. Ale prosím vás nepřehánějte to, ano?" rezignovala nakonec.

"Nebojte se, madam Pomfreyová. Na koště sednu, až se na to budu cítit. A ta doba ještě nepřišla." mrkl na ni a pomalu se postavil.

"Děkuju vám za vše. Na oběd mě můžete zase očekávat." řekl jí ještě a chystal se opustit ošetřovnu.

"Pane Pottere?" zavolala za ním slabě, aby nevzbudila rudovlásku.

James se na ni otočil s otázkou v očích.

"Nechtěl byste se obléct?" zeptala se jej, jelikož chlapec byl stále jen v dlouhých plandavých kalhotech.

"Ach jistě." plácl se do čela.

"To vám donesli vaši kamarádi a tady máte boty." podala mu tašku a do druhé ruky mu vložila jeho tenisky, které měl i onen den.

Nyní však byly čisté a suché.

Někdo je jistě vypral. Pomyslel si a mířil za jednu z postelí, která byla obehnána velkým bílým prostěradlem, takže na dotyčného nikdo neviděl.

James si tedy vlezl za ono prostěradlo a v klidu se oblékl do svého oblečení.

Usoudil, že věci nejspíše vybíral Sirius.

Remus by mu totiž asi těžko dal každou ponožku jinou, v tomhle je odborníkem právě jeho dlouhovlasý kamarád.

Jen se slabě uchechtl a v rychlosti si pozapínal knoflíčky u košile.

Dopnul ji až ke krku, aby zakryl onu náplast a svůj přívěsek si strčil po košili.

Prohrábl si vlasy a ještě si vyčistil brýle.

Poté vyšel ven a naposledy pozdravil madam Pomfreyovou.

Věnoval zamilovaný pohled spící rudovlásce a v tichosti a veselé náladě opustil ošetřovnu, míříc do nebelvírské věže, aby vzbudil jeho, do teď jistě spící kamarády.

Na to, že bylo asi kolem půl sedmé, hrad byl pořád podivně tichý.

Občasné skupinky studentů mířily do Velké síně na snídani, aby byly včas na hodinách.

Ale byli to spíše žáci prvních ročníků, kteří do puntíku dodržovali školní řád a nechtěli si hned první rok udělat průšvih s pozdním příchodem.

Vyšší ročníky si už zvykly vyspávat alespoň do sedmi.

James se stále více blížil k nebelvírské věži.

Dech se mu s přibývajícími schody skutečně zrychloval a začínalo jej píchat v boku.

Došlo mu, že by si měl skutečně s famfrpálem dát několik dní pokoj, než si jeho tělo zase navykne na tento režim.

Konečně stál před Buclatou dámou, ovšem zde byl větší zádrhel, nikdo mu neřekl heslo.

"Dobré ráno, Buclatá dámo." pozdravil ji nejkouzelněji, jak dovedl.

"Dobré ráno, Jamesi. Už tě pustili? To jsem ráda. A jak je na tom Lily?" ptala se jej ihned a drobná očka jí doslova žhnula po informacích. V její milé tváři se však také zračila radost, že Jamese opět vidí.

"Lily je ještě na ošetřovně. Byla na tom o něco hůř než já, ale rychle se zotavuje." řekl jí a dodal "Bohužel mi nikdo neřekl nové heslo. Nemohla byste mě pustit dovnitř, prosím?" nahodil psí pohled.

Buclatá dáma se zatvářila soucitně, vzápětí však řekla "Moc dobře víš, že to nejde."

"Ale vždyť mě znáte." odporoval jí.

"Já vím, Jamesi, ale pravidla jsou pravidla." řekla jen.

Najednou však někdo otevřel zevnitř a James úlevně vydechl.

"Jimmy!" vykřikla Caroline jen co jej spatřila a vesele na něj skočila.

"Prcku!" měl co dělat, aby se i s ní nevyvrátil.

"Chyběl jsi mi." šeptala a zabořila mu hlavu do krční jamky.

"Ty mě taky, Caroline." řekl a hladil ji po zádech.

Po chvíli onoho vroucného vítání ji zase postavil na zem.

Teprve teď si všiml drobného klučiny, který nejspíše vyběhl ze společenky společně s Caroline.

Ta se na něj zadívala a po chvíli uvažování řekla "Vy se asi ještě neznáte, že?"

James zavrtěl hlavou.

"Takže Jamesi, tohle je Max. Můj kamarád a parťák." pronesla hrdě a ukázala na onoho klučinu.

"A Maxi, tohle je James. Můj velký brácha."po tomhle prohlášení Jamese zahřálo u srdce.

"Rád tě poznávám, Poberto." pronesl Max se skrytou úctou.

James se zaculil a koutky úst mu malinko zacukaly.

"Takže kamarád, jo?" zamumlal si pro sebe a podíval se na Caroline, která lehce zrudla.

"A parťák na všechny rošťárny." dodal Max.

"Přebíráte naši štafetu?" ptal se překvapeně James.

"Ne. To bychom si nedovolili. My děláme věci menší míry, ale teď mě tak napadá… mohli bychom někdy udělat něco společně, co říkáš?" napadlo Maxe.

"To zní dobře. Obávám se však, že s tím budeme muset ještě nějaký ten pátek počkat. Nejsem úplně v kondici." připustil James.

"Slyšeli jsme, co se stalo. Jsi hrdina." podívala se na něj Caroline s pyšným výrazem.

Vzápětí však malinko posmutněla a zeptala se "A co Lily?"

"Ta je na tom už taky dobře. Večer nebo zítra ji pustí. Nemusíš se ničeho bát, prcku." počechral ji ve vlasech.

"Ještě bych od vás potřeboval jednu věc." zamyslel se a musel se usmát, jak oba prváci zbystřili a rázem byli jedno ucho.

"Je to hrozně tajná věc." přešel do šepotu.

"Tak mluv." pobídl jej rovněž tiše Max a doslova nadskakoval vzrušením.

"Potřeboval bych vědět jaké je heslo. Na ošetřovnu se ke mně tato informace nedonesla a nebýt vás dvou, tvrdl bych tu snad věčnost." vychrlil to na ně a měl co dělat, aby udržel vážný výraz.

Šlo vidět, že si oba mysleli, že to bude skutečně nějaká super tajná informace.

Přesto se však usmáli a ono heslo mu řekli.

"Děkuju. A teď už upalujte na snídani." popostrčil je a sledoval, jak mizí v chodbě.

Poté se otočil zpět k Buclaté dámě a řekl jí právě získané heslo.

Prošel liduprázdnou společenkou a rychle vystoupal schody do chlapeckých ložnic.

Tuhle cestu by našel i po slepu.

Během několika minut v tichosti vklouzl do těch správných dveří a s úsměvem pozoroval své kamarády, kteří si dopřávali ničím nerušený spánek, což se mělo ovšem za několik chvil změnit.

V jejich ložnici panoval opět nepořádek. Dokonce i u vždy pořádného a čistotného Remuse se povalovalo několik kousků špinavého oblečení a bůhvíčeho ještě.

Od místa kde spal Peter, se ozývalo pravidelné prdění, na které už byl James za těch několik let zvyklý, přesto si neodpustil nakrčení nosu.

Siriovo chrápání bylo až nápadně podobné pile, ale to také není žádná novinka.

A chudák Remus měl tvář přikrytou polštářem, aby své dva hlučné spolubydlící neslyšel.

Jediná Jamesova postel vypadala přesně tak, jako když odjížděli.

U jeho lůžka nyní ovšem postával obrovský kufr.

Jeho kufr.

James byl rád, že jim někdo jejich věci poslal a dopravil až do Bradavic.

Jistě to byli domácí skřítkové, jenž pracují po celém hradě, ale téměř nikdo o nich nemá ani páru až na pár zasvěcených, ke kterým samozřejmě Pobertové neodmyslitelně patří.

Brýlatý chlapec se postavil doprostřed místnosti a z plných plic, co mu hlasivky umožňovaly, zakřičel "Vstávejte! Zaspali jsme!"

Následkem tohoto vcelku drastického budíčku bylo, že Remus málem spadl z postele a začal na sebe oblékat věci, které mu padly pod ruku, takže ve výsledku vypadal opravdu komicky.

Sirius jen zamumlal něco ve smyslu "McGonagallka nám to odpustí a když ne, tak na ni hodím očko." a spal dál a Peter… ten jakoby ani nic nezaznamenal, pouze vypustil o něco hlasitější pšouk než obvykle a dále se brodil spánkem.

Jakoby až po chvíli všem došlo, kdo to vlastně křičel.

Mladý vlkodlak se zastavil uprostřed navlékání ponožky a s otevřenými ústy hleděl na vesele se šklebícího Jamese.

Během několika okamžiků už byl u něj a drtil jej v pevném objetí.

"Reme, to stačí. Ještě nejsem úplně v pohodě." sípal James z jeho sevření.

"Promiň." řekl mu jeho kamarád omluvně.

To už však z kopy peřin vykoukla střapatá hlava, takže ani nešlo poznat, kde má dotyčný obličej.

"Moment." řekl zaraženě Sirius a chvíli trvalo, než mu to došlo.

Poté už však jako torpédo vystřelil z postele, přičemž se stihl zakoptat do peřiny a s ohlušující ranou dopadl na zem.

Během chvíle byl však opět na nohou a už se řinul na jeho kamaráda.

"Rád tě zase vidím, brácho." stiskl jej snad ještě pevněji než Remus.

James malinko zaúpěl, a když se od něj dlouhovlasý mladík odtáhl, řekl "Musíš na mě opatrně. Jsem křehký." vyplázl na něj jazyk a mnul si hruď.

"Chápu. Ještě prostě nejsi ve své kůži." poplácal jej po rameni Sirius a dodal "Jsem rád, že jsi zpátky."

"To já taky kluci. Ani nevíte jak moc." zašeptal James s úsměvem a cítil se zase jako dřív, obklopen svými kamarády, kterým může svěřit jakékoliv tajemství, a oni jej nikdy nezradí.

Peter se však k onomu honosnému vítání nepřipojil a stále spal.

U něj na to ovšem tahle trojice chlapců už byla zvyklá a dokázali se bez něj obejít. Poslední dobou se jim neskutečně vzdálil a vypadalo to, že malý Petigrew, už nějaký ten čas není ve své kůži.

"Asi jdeš do školy, co?" ptal se jej s úšklebkem Sirius, zatímco si zapínal košili.

"Musím. Pomfreyová byla tak hodná, že mě pustila tak, abych v pohodě stihl vyučování." řekl James a šel si do brašny dát všechny učebnice, které bude dnes potřebovat.

Cestou ještě sebral Peterovi peřinu, aby se už konečně probudil.

"Ahoj Jamesi." byla jeho první reakce, jen co z pod svých prasečích oček uviděl onu známou rozježenou čupřinu.

James se jen usmál a podíval se, co za hodiny je dnes čeká.

Když studoval svůj rozvrh, došla mu jedna vcelku základní věc.

"Kde mám hůlku?" zeptal se svých kamarádů.

"Já nevím, ale měla by být u Brumbála, ne?" napadlo Siriuse.

"Jak je na tom vůbec Lily?" zajímal se Remus.

James se malinko usmál, když si vzpomněl, v čí přítomnosti se probudil a řekl "Dobře, teda doufám. Musí si ji tam ještě chvíli nechat, ale buď večer nebo zítra ráno ji madam Pomfreyová propustí." Náhle si uvědomil, že tuhle informaci už dneska řekl Buclaté dámě, Caroline, Maxovi a teď svým kamarádům.

Cítil se jako mluvící papoušek, který opakuje pořád to stejné.

"To je dobře. A kámo… nezapomeň, že večer všechno proberem, jasné?" mrkl na něj Sirius.

"Samozřejmě. Chci slyšet všechno o té tvé kamarádce." naznačil ve vzduchu uvozovky a Remus se uchechtl.

Brýlatý chlapec se otočil i na něj a dodal "A o tobě taky Remusku. Neboj, všechno pořešíme. Zahrajeme si na holky a budeme drbat každého na hradě." rozesmál se James a přehodil si přes rameno tašku.

"Kam jdeš?" zeptal se jej nechápavě Sirius.

"Musím si jít pro tu hůlku, ale nejprve jdu na snídani. Tam něco pokradu a půjdu za Brumbálem. Nevíte, jaké je heslo?"

"Aha. To bohužel nevíme. To mi připomíná, že už jsme dlouho nebyli v ředitelně." zamyslel se Sirius a v bouřkových očích se mu ďábelsky zablesklo.

"To máš pravdu. Mějte se a kdyžtak mě omluvte na obraně. Snad to heslo bude zase něco s citróny." zavolal ještě přes rameno a odešel z ložnice.

Tentokrát už bylo i ve společence živěji než předtím.

Jakmile si pár Jamesových spolužáků všimlo, jak schází z chlapeckých ložnic, začali vesele pokřikovat a tleskat.

Pohledy, které na něj většina lidí upírala, byly plné respektu, porozumění a hlavně radosti z toho, že se jejich oblíbený hráč famfrpálu opět vrátil.

Všichni mu začali tleskat a on měl co dělat, aby se nezačal červenat.

Samozřejmě už se po hradě rozkřiklo, co se skutečně v mudlovském světě odehrálo a James se stal takříkajíc hrdinou, i když on si tak nepřipadal.

Pouze zachraňoval svůj život.

 Zachraňoval Lily a ona… ona je jeho život.

S lehkým úsměvem se nechal jemně obejmout od několika svých spolužáků.

Se slovy chvály, jež na jeho bedra všichni skládali, pomalu opustil společenku a mířil do Velké síně. Tam jej uvítali obdobně, dokonce i Mrzimor a Havraspár mu tleskali.

Zmijozeláci se jen šklebili, avšak chlapec je okázale ignoroval.

Nabral si jídla, kolik unesl a vydal se zase po schodech nahoru až do míst, kde sídlil Albus Brumbál.

Po cestě se stihl pořádně najíst a tak už s plným žaludkem stál před chrličem, který skutečně už nějakou dobu neviděl.

Postupně zkusil tři hesla a až to čtvrté bylo správné.

K jeho překvapení to bylo heslo ještě z minulého roku.

Chrlič se mu otevřel a James tak vešel dovnitř. Po točitých schodech vystoupal nahoru a zaklepal na velké dubové dveře.

Zevnitř se ozvalo tlumené vyzvání.

"Dobrý den, pane řediteli." pozdravil jej.

"Dobrý den, pane Pottere. Jak vidím, madam Pomfreyová vás už pustila." poznamenal Brumbál, sedící za svým velkým stolem.

"Ano. Hned ráno. Chtěl jsem se zeptat, přišel jste už na to kouzlo?" chtěl vědět James.

"Bohužel ještě ne, ale pracuji na tom." kývl k tlustým knihám na stole, ale nedíval se Jamesovi přímo do očí, když to říkal.

"Aha. Vlastně jsem přišel kvůli něčemu úplně jinému." začal James.

"Já vím, pane Pottere. Vaši hůlku mám tady." odpověděl mu, dřív než se chlapec stačil vymáčknout a sáhl do jednoho z šuplíků.

James přistoupil až k němu a svou hůlku si s tichým "Děkuji." převzal.

Jakmile ji držel v ruce, naplnil jej opět ten úžasný pocit, jako tehdy o prázdninách když si ji u pana Ollivandera kupoval jako malý jedenáctiletý kluk. Magie mu prostoupila až do konečků prstů a on prostě musel pod tou silou přivřít oči. Cítil se najednou tak silný a v duchu si slíbil, že už onen kouzelný proutek nikdy nepustí z ruky.

"Úžasný pocit, že ano?" ředitelova slova jej uvedla zpět do přítomnosti.

"To máte pravdu." souhlasil s ním a pečlivě si ji zastrčil do kapsy u kalhot.

"Nechtěl byste mi ještě říct něco o těch přívěscích?" zeptal se jej najednou profesor.

"Pane řediteli, nezlobte se, ale já to neumím úplně vysvětlit. Až Lily propustí z ošetřovny, zajdeme za vámi, slibujeme." omluvil se mu James.

"V pořádku, pane Pottere. Budu vaši společnou návštěvu netrpělivě očekávat." mrkl na něj.

James se uchechtl a řekl "Už půjdu nebo budu mít ještě větší zpoždění. Pan profesor White nemá rád nedochvilnost. Děkuju ještě jednou za tu hůlku. Na shledanou, pane řediteli."

"Na shledanou, Jamesi." slyšel ještě a poté rychle opustil jeho pracovnu, seběhl schodiště, prošel kolem chrliče a ocitl se zase na chodbě.

Skutečně přidal do kroku, i když věděl, že už má stejně několikaminutové zpoždění.

Chodby byly prázdné, což znamenalo, že už dávno zvonilo.

James zadýchaně došel před onu učebnu a chvíli stál před dveřmi, aby nabral nový vzduch.

Za několik chvil, když už byl relativně v klidu, se poupravil, projel si vlasy a se zřetelným zaklepáním vešel dovnitř.

Třída byla opět bez lavic a židlí a uprostřed se odehrával souboj, proto si jej skoro nikdo nevšiml. James si odložil brašnu, vytáhl hůlku a zamířil ke svým spolužákům.

Všichni byli seskupeni okolo kouzlící dvojice, kterou dnes byla Kate a Bellatrix Blacková.

Vyhledal profesora a šel přímo k němu.