Brýlatému chlapci přeběhl mráz po zádech. Chloupky na zátylku se mu zježily a on by se nejraději zachumlal celý do deky. Bohužel, silný nános masti na jeho hrudi mu to nedovoloval, proto si přitáhl peřinu co nejblíže k tělu a podíval se k místu, kde ležela Lily.

Jediné, co však nyní viděl, byly troje záda, jež patřily jejím kamarádkám, které se momentálně nahrnuly k rudovlásčinu lůžku a zděšeně na ni, stejně jako všichni ostatní, hleděly.

James měl sto chutí vstát z postele a jít rovnou za ní.

Možná by to byl i udělal, ale všudypřítomný Remus očividně odhadl co se chystá udělat a jemně jej tlakem na ramena udržel v posteli.

Lily zmateně hleděla na všechny okolo a snažila se přijít na to, z jakého důvodu leží na ošetřovně, proč tu jsou její rodiče a co se vůbec stalo.

Přesně tahle otázka ji pálila na jazyku od té doby, co viděla ono silné světlo, které ji z oné neprostupné temnoty vytáhlo ven. Prostě věděla, že onu záři musí následovat.

Podobalo se to oné záři, kterou svítí patroni. Tohle světýlko bylo také plné energie. Jakoby do ní vložilo život, znovu ji probudilo z nevědomí a doslova ji přinutilo otevřít oči.

Nyní se ovšem ona neprostupná tma nacházela v její hlavě.

Zmateně se rozhlížela kolem sebe, až zakotvila pohledem na svých kamarádkách, které se na ni dívaly stejně vyděšeně jako všichni ostatní a v očích se jim leskly slzy.

"Co se stalo?" ptala se jich, doufaje, že by snad mohly znát odpověď.

Ony jen smutně zakroutily hlavami.

"Co si pamatuješ, Lily?" to už se ozval James.

V hlase se mu odrážely obavy.

Dívky, které mu celou dobu bránily ve výhledu na Lily, se na něj zaraženě otočily a tak na rudovlásku alespoň trochu viděl.

"Jamesi?" ptala se zmateně.

Viděla ovšem jen jeho hruď, zbytek jeho těla byl zastoupen jejími kamarádkami, které tam stály jako strážné věže.

"Kate, mohly byste..." naznačila Lily černovlasé dívce lehkým posunkem, o co ji žádá.

Kate i ostatní pochopily, opatrně vyklidily scénu a postavily se o kousek dál.

"Co se stalo?" ptala se už potřetí, tentokrát ovšem její slova směřovala k chlapci, který by podle jejího mínění mohl alespoň něco vědět.

"Co všechno si pamatuješ?" zeptal se jí na oplátku.

"Já… nevím." odpověděla mu zoufale.

"Dobře, tak to zkusíme jinak, ano? Zkus zavřít oči a vybavit si svou poslední vzpomínku." poradil jí a vyslal k ní povzbudivý úsměv.

"Já se bojím." pípla tiše, přesto jej však poslechla.

Svá vystrašená očka pokojně zavřela a naprosto soustředěná se pokoušela vybavit si svou poslední vzpomínku.

Putovala svou myslí od jednoho dne k druhému, které trávili v mudlovském světě, až nejspíše došla k samému konci.

Nepatrně kývla hlavou, jakože tu myšlenku už má.

James, který z ní po celou dobu nespustil pohled, si toho samozřejmě všiml a uklidňujícím hlasem se jí zeptal "Co vidíš?"

Dívka se ponořila do oné vzpomínky a tiše řekla "Je večer a ležíme v posteli." všichni okolo ní vykulili oči a šokovaně se podívali na Jamese. Nejvíce se z tohoto prohlášení těšil samozřejmě Sirius. James jim však nevěnoval sebemenší pozornost a udělil rudovlásce pokyn k tomu, aby pokračovala.

Lily se trhaně nadechla a nechala se do své vzpomínky doslova vtáhnout, přitom mluvila "Právě jsme dočetli tu pitomou knížku a chystáme se ke spánku."

Tady svá slova uťala a pokoušela se ponořit do toho, co se stalo dál.

Bohužel, nic jiného kromě tmy tam nebylo.

Snažila se tuto slepou uličku nějak obejít a dostat se k tomu, co se stalo dál, ale prostě to nešlo.

Najednou se jí však začaly promítat všechny obličeje, které znala.

Ať už to byly tváře jejich kamarádů, rodičů, tet, bratranců nebo třeba její sestry. Všechny tyto obličeje postupem času splynuly do jednoho jediného.

Před sebou měla Johnovu tvář.

Jenže v téhle se nezračilo žádné přátelství ani nic jiného co u tohoto mladíka často v její společnosti vídávala.

Johnův obličej jí doslova naháněl strach, byl tak chtivý a zlý.

Takhle jej Lily ještě neviděla anebo možná ano, ale jen si na to nepamatuje.

Zděšeně otevřela oči, ale stále jako by byl před ní.

Zkusila několikrát zamrkat.

Nepomohlo to.

"Jdi pryč!" křikla a pokoušela se onomu imaginárnímu nepříteli bránit.

Všichni na ni hleděli, jakoby se pomátla.

Není se čemu divit, rudovláska tak skutečně vypadala.

Když se jí pokusili její rodiče uklidnit, začala běsnit ještě víc.

James na tohle všechno přihlížel a netušil co dělat.

Cítil se tak bezbranný.

Jediné na co se zmohl, bylo hlasité "Lily!" pronesené jeho pevným hlasem.

"Lily! Poslouchej mě! Nic se neděje, jsi v bezpečí." opakoval stále dokola ze své postele a litoval toho, že nemůže chodit.

Tak moc by ji chtěl obejmout a konejšit ji ve své náruči. Jenže tušil, že kdyby se o to jen pokusil, kdyby se jen pokusil vystrčit nohu z lůžka, ošetřovatelka by začala vyvádět jako černá ruka. Nebyl si ani jistý, jestli má dostatek sil na to, aby se postavil, natož se udržel na nohou. A navíc, přece jen tu bylo až moc lidí včetně dívčiných rodičů a ti by si o něm jistě udělali pěkný obrázek, kdyby viděli, jak leze jejich dceři do postele.

Proto neustále opakoval, že se rudovláska nemá čeho bát a že je v bezpečí.

Zpočátku to nefungovalo a dívka sebou pořád házela, ale postupem času se snažila co nejvíce soustředit na Jamesův hlas a pomalu se tak jeho zvukem uklidňovala.

Stejně tak onen hnusný ksicht, který jí naháněl hrůzu, se pomalu ale jistě vzdaloval, až byla za jejími víčky opět tma.

Rychle otevřela oči a podívala se na Jamese, který k ní vysílal jeden povzbudivý pohled za druhým.

"Co se stalo?" zeptal se jí váhavě.

"Já…" Lily očividně nenacházela slova.

V krku cítila velký knedlík a srdce jí neustále hlasitě naráželo do stěny hrudníku.

Místo osvětlování toho, jaká iluze ji před několika sekundami děsila, jen položila třesoucím se hlasem otázku, která Jamesův dotaz alespoň z části zodpověděla.

"Co John udělal?" ptala se tiše a dívala se jen na chlapce, jelikož věděla, že jedině on je schopný odpovědi.

Jakmile však James uslyšel jméno toho, kdo za všechny tyto patálie může, puls mu vyletěl skoro až ke stropu, do hlavy se mu začala hrnout krev a popadla jej neuvěřitelná zlost.

Nechtěl si ani představovat, co by se stalo, kdyby jej nezačalo ono srdíčko silně pálit a nedonutilo jej tak vrátit se zpět do hotelu.

Dá se říct, že onen přívěsek, který má každý z nich na krku Lily zachránil.

"Chtěl ti ublížit." řekl to nejzaobaleněji, jak v této situaci dovedl, ale všichni jeho slova pochopili.

"On? Proč by to proboha dělal?" nechápala rudovláska, oči vykulené jako dva tenisáky.

"Já nevím, sakra. Ale kdybych nepřišel, nechci vědět, jak by to dopadlo." pronesl hlasem plným bolesti, když si na onu chvíli znovu vzpomněl.

„Takže…nic mi neudělal?“ zajímala se.

„Ne. Ale bylo to jen o fous.“ pronesl James zachmuřeně.

"Tys mě zachránil?" ptala se překvapeně, když jí došel plný význam jeho předešlých slov.

"Jo. Přemístil jsem se s tebou pomocí jeho hůlky na školní pozemky a tam nás pak našli." osvětlil jí to.

"Děkuju." dostala ze sebe Lily.

James jí chtěl něco odpovědět, ale to už jim do řeči skočil profesor Brumbál.

"Takže si nic z onoho dne nepamatujete?" tázal se jí zadumaně.

Lily se na chvíli zamyslela a poté odpověděla "Ne. Jen Johnův zuřivý obličej a pak fialové světlo nebo spíše zář, ale je to jen záblesk." řekla, co se jí před chvíli vybavilo a pozorovala jak se Brumbálův obličej zachmuřil.

"Co se děje, pane řediteli?!" zeptal se jej James dřív, než to stihla sama udělat.

"Vypadá to, že se vyskytla nějaká chyba. Nevím jak je to možné, ale Lily se po tomhle kouzle měla paměť opět navrátit."

"Ale to je dobře, že se jí nevrátila, ne? Alespoň nebude muset mít noční můry." pronesla Kate celkem logicky a James se na ni podíval jako na vraha.

Když si černovláska jeho pohledu všimla, zkoumavě se na něj zadívala a nechápavě se jej zeptala "Co je?"

"Ale nic." odbyl ji.

"Ty snad chceš, aby se jí ta paměť vrátila?" stále na něj dorážela.

Kdybys jenom věděla, jak moc. Pomyslel si chlapec.

Na její otázku však raději už neodpovídal.

Kate si z jeho mlčení však přeci jen něco vydedukovala a jakoby nic pronesla "Zdá se mi, že se stalo něco, kvůli čemu se Lily ta paměť prostě vrátit musí."

"Nemluv hlouposti, Kate." utnul to Sirius, jelikož viděl, že je jeho kamarád v rozpacích.

Ony totiž pohledy, kterými se na Jamese po tomhle černovlásčině tvrzení podívali Lilyiny rodiče, ale i ošetřovatelka a samotná rudovláska, nebyly zrovna dvakrát příjemné.

Lily se to však rozhodla raději dále neřešit a řekla "Co se týká mě, taky bych si ráda vzpomněla. Přeci jen, jeden den nezmizí jen tak. Stejně se po mně jistě bude chtít, abych svědčila, ne?" zeptala se s pohledem upřeným na Brumbála.

"Myslím, že ano. Pokud s tím tedy budete souhlasit. I když… na druhou stranu, pan Parkinson se stále ještě neprobral. A jestli se vůbec probere, pak není na sto procent jisté, jestli si sebou neponese nějaké doživotní následky." řekl a letmo se podíval na Jamese, který se okamžitě začal bránit "Ale já na něj skutečně použil jen omračovací kouzlo! Nemůžu za to, že jeho hůlka mi prostě nesedla. Můžu být rád, že jsem se s ní vůbec dovedl přemístit bez rozštěpu nebo něčeho podobného."

"Já vám také nic nevyčítám, pane Pottere. Jsem rád, že jste si s takovouto situací dokázal takhle bravurně poradit. Někomu by se nepovedlo ani to omračovací kouzlo, natož přemístění a ještě k tomu vyslání patrona." řekl ihned ředitel a v hlase se mu odrážel respekt.

To už se však do tohoto dialogu vložila, nyní poněkud rozrušená Lily "A nebude z toho mít James nějaké problémy? Kdyby se John třeba neprobral anebo měl nějaké trvalé následky?" ptala se.

"Jsem rád, že už si říkáte křestními jmény." pronesl Brumbál to, co jej pálilo na jazyku už od té doby, co se rudovláska probrala.

Vzápětí však rychle pokračoval, aby mohl zodpovědět Lilyin dotaz "Bylo to přeci v sebeobraně, tudíž z toho žádný další postih ani pro jednoho z vás nebude." ujistil ji a dodal "Teď ale budeme muset vymyslet, jak vrátit tu vaši paměť. Pokud o to pořád stojíte." upřel na ni znovu svůj zkoumavý pohled.

"Chci ji vrátit." řekla rozhodně a letmo se podívala na Jamese.

Byla zvědavá, co se vlastně onoho dne, kromě toho že se ji John pokusil znásilnit, ještě událo.

"A není to třeba tím, že to kouzlo, které na ni ten haj…" James se zarazil a rychle se opravil "že to kouzlo, které na ni bylo použito, bylo špatně provedené? Nemusel být tak dobrý kouzelník." ušklíbl se a Lily s ním, když si vzpomněla na různé okamžiky jejich pobytu, kde brýlatý hoch Johnovy kouzelnické schopnosti nespočetkrát podceňoval.

Nijak to však raději nekomentovala a také se podívala na Brumbála, očekávaje jeho odpověď.

Ten se nad tím na pár minut pozastavil a přemýšlel "Nepodceňujte jej, pane Pottere. Už jen tohle kouzlo je samo o sobě velmi obtížné a zvládnou jej jen ti nejlepší kouzelníci, spíše černokněžníci. Řekl bych, že stoprocentní zvrácení jeho účinků bude ještě obtížnější. Vaši teorii samozřejmě nevyvracím. Věřím, že byl pan Parkinson pod tlakem a tak se mu kouzlo nemuselo povézt na výbornou, tudíž i protikouzlo bude mít nějaké ty chybičky. Teď mě prosím omluvte, jdu najít nějaké kouzlo na vrácení paměti. S myšlenkami si nerad zahrávám, tudíž tenhle druh magie nikterak neovládám, jestli mi rozumíte. Hlavní ale je, že už jste vzhůru, slečno Evansová." usmál se na ni Brumbál a pomalým krokem vypochodoval z místnosti, míříc nejspíše do knihovny.

"Brzo budeš v pořádku, holčičko." objala ji její maminka a skoro plakala štěstím.

Lilyin otec se k onomu rodinnému obětí také připojil.

Madam Pomfreyová se jim rozhodla nechat trochu soukromí a zamířila k vedlejšímu lůžku, které obýval James.

Ten, jakmile uviděl, jak k němu ošetřovatelka pomalu míří, jen stáhl obličej do mučednické grimasy a šlehl pohledem k lektvarům, které stále nedotčeně postávaly na onom tácku.

Jeho kamarádi si toho všimli a pomalu se chystali k odchodu.

"Tak my už půjdeme, Dvanácteráku." usmál se na něj Sirius a stiskl mu rameno.

"A zítra ať už jsi ve škole, jasné?" přidal se k němu mladý vlkodlak.

James si jen povzdechl a zašeptal "Vy mě tady jako necháte na pospas té čarodějnici?" ptal se jich šeptem a neustále střílel nervózním pohledem k lektvarům.

"Ale no tak, Jamesi, buď slušný." napomenul jej na oko Remus.

"No jo… nezávidím ti, kamaráde. Já tu břečku musel pít jednou a od té doby je mým nejlepším lékem ohnivá whisky." zasmál se Sirius, s nechutí se podíval na ony odporně vypadající lektvary a zamyšleně dodal "Řekni jí, ať ti to alespoň ohřeje. Vždyť víš… pak ti to bude lépe klouzat do krku, brácho." ušklíbl se na něj.

"Běžte už." zasmál se James.

Jakmile Sirius s Remusem opustili ošetřovnu, madam Pomfreyová byla v mžiku u něj a když se chystala promluvit, chlapec jí neslušně skočil do řeči "Omlouvám se, madam Pomfreyová, ale nemohla byste mi ty lektvary prosím ještě alespoň malinko ohřát?" udělal na ni psí oči a odůvodnil to "Však víte… aby mi lépe klouzaly do krku." použil Siriovu větu.

Ošetřovatelka malinko zrudla v obličeji.

Nakonec však přeci jen vytáhla hůlku a začala jednotlivé obsahy hrníčků ohřívat.

Bohužel jí to nezabralo tolik času, kolik si James myslel a během necelé minuty už mu podávala první z lektvarů.

"Au, teď je to moc horké." postěžoval si James.

"Nehrajte to na mě, pane Pottere. Je to přesně takové jaké to má být, ani horké ani studené." odsekla mu.

"Takže je to vlažné?" zazubil se na ni a snažil se onen nepříjemný okamžik oddalovat, co to šlo.

Jakmile však viděl, jaký nebezpečný výraz se po tomto drzém prohlášení usídlil madam Pomfreyové na tváři, raději toho nechal a s hlubokým nádechem přiblížil onen hrníček ke svým ústům.

Poté již bez dalších slov a s křečovitě zavřenýma očima vyprázdnil celý jeho obsah a s nechutí jej odložil na tácek.

"To je hnus." neodpustil si opět a otřel si ústa.

"Ale pomůže vám to." řekla mu ošetřovatelka onen fakt a dodala "Jakmile dopijete ten poslední lektvar, budete spát jako nemluvně až do rána. Ráno se na vás přijdu podívat a možná už budete moci jít i do školy." přislíbila mu.

Bohužel, chlapce tahle zpráva nikterak nepotěšila.

Cítil se už sice docela v pořádku, jen vyčerpaný, ale do školy a učení se mu skutečně ještě zrovna dvakrát nechtělo.

"Teď pijte." přistrčila k němu druhý z hrníčků, aby tak zamezila jeho dalším slovům, jež se mu draly na jazyk.

"Jdu ještě pro tu mastičku. Jakmile se vrátím, ať je ten hrníček prázdný, rozumíte?" ukázala na něj výhružně prstem a zamířila do své kanceláře.

Jakmile madam Pomfreyová zmizela z dohledu, James se začal divoce rozhlížet po místnosti.

"Kytka. Potřebuju najít kytku." šeptal si pro sebe.

K jeho velikému neštěstí ovšem nenašel žádnou rostlinu, kterou by mohl obdařit oním lektvarem a ani zde nebyla žádná nádoba, kam by tu břečku mohl přelít.

Viděl, jak se dveře od kanceláře, kde předtím zmizela madam Pomfreyová nebezpečně otvírají a tak stejně jako předtím zavřel oči a chystal se obsah hrníčku vypít.

Než to však vůbec mohl udělat, musel si nejprve zacpat nos, jelikož tenhle lektvar páchl opravdu nesnesitelně.

Za pár sekund už pokládal na tácek prázdný hrníček a šklebil se ještě více než po požití prvního lektvaru.

Ošetřovatelka už byla u něj a jen se s lehkým úsměvem podívala na prázdný hrníček.

Poté obrátila svou pozornost zpět k chlapci a řekla "Teď si dáte na chvíli pauzu. Musím vám namazat tu popáleninu." kývla k jeho hrudi.

James tedy nechal ruce volně od těla a čekal, dokud mu nenanese na hruď onu smrdutou zelenou mast.

"Proč všechno tak smrdí?" zeptal se s pokrčeným nosem.

"Protože je to léčivé." dostalo se mu prosté odpovědi.

"Aha." zamumlal a s nechutí přijal další hrnek, který mu ošetřovatelka, jakmile nanesla potřebnou vrstvu mastičky, podala.

"Předposlední." zašeptal a obrátil do sebe onen lektvar.

"Tento byl nejhnusnější." zašklebil se.

"To jste ještě nezkusil ten poslední." zamumlala pro sebe madam Pomfreyová, chlapec ji však slyšel a svůj znechucený škleb ještě prohloubil.

"S chutí do toho a půl je hotovo." řekla k němu povzbudivě a podala mu poslední z plných hrníčků.

"Vy máte nějakou dobrou náladu, madam Pomfreyová." řekl jí James a dodal "To bude tím, že nemusíte pít tyhle hnusy."

"Ale notak, pane Pottere. Čím dřív ten hrníček budete mít prázdný, tím dřív vás nechám na pokoji."

"Už aby to bylo." bylo poslední, co si zamumlal pod vousy.

Následně už na nic nečekal a jako správný kabrňák do sebe onen hrníček obrátil.

Jen co všechno poctivě polkl a předal prázdný hrnek ošetřovatelce, široce se rozkašlal.

Tento lektvar byl snad spojení všech předchozích dohromady.

Mohl s jistotou říct, že byl skutečně nejhnusnější.

"No vidíte. Teď si lehněte, a jakmile se zase probudíte, bude vám líp, uvidíte." přikryla jej opět do poloviny hrudi a odnesla podnos s prázdnými hrníčky.

"Ale já nechci spát. Já si chci vykládat s Li..." zbytek věty se mu ovšem povedl ztratit v obrovském zívnutí.

"Tak jenom na chvilku." zašeptal si pro sebe, zavřel oči a během necelé minuty naprosto vytuhl.