Stříbrný jelen, vypadající v tuto chvíli jako nějaká zářivá rozmazaná šmouha mířil směrem k bradavickému hradu.

Počasí zde bylo snad ještě horší než v místě, odkud se tato dvojice přemístila.

Pořád pršelo, obloha byla temná, nešlo vidět ani na krok a školními pozemky se proháněl ledový vítr.

Každou chvíli se ozývala ona známá prásknutí, znamenajíc, že se další studenti v doprovodu bystrozorů vrací zpět z onoho pobytu v mudlovském světě.

To vše, jakoby se však dělo na míle daleko od Lily i Jamese.

Chlapec je přemístil za nějaký hustý keř, takže bude obrovské štěstí, pokud je zde vůbec někdo a hlavně včas najde.

Mezitím, co onen patron stoupal k hradu, nic netušící ředitel této školy Albus Brumbál, stál ve Velké síni a společně s profesorkou McGonagallovou dávali bystrozorům adresy, kam se mají přemístit, aby vyzvedli ony bradavické žáky a také vítali již příchozí studenty, kteří se se svými doprovody vraceli po týdnu zpět do Bradavic.

Všichni ze zúčastněných samozřejmě chtěli vědět, kdy dostanou své hůlky.

Přeci jen, ten týden bez kouzel pro ně musel být neskutečně náročný a jistým způsobem i frustrující.

Snad nejvíce ze všech se toho doprošoval mladý a velmi pohledný chlapec, který právě v doprovodu dvou bystrozorů a černovlasé dívky, jež za ním kráčela a propalovala jeho záda nenávistným pohledem, vstoupil do Velké síně.

"Před večeří se tady všichni sejdeme a hůlky dostanete. Teď se ale běžte převléct do suchého oblečení, pane Blacku." odpověděl mu na jeho dotaz profesor Brumbál.

"A proč ji nemůžu dostat hned?!" ptal se vzpurně.

"Jo! Taky by se mi hodila, abych tomu ničemovi mohla konečně něco udělat!" ozvala se černovlasá dívka, stojící za chlapcem.

"Ale no tak. Nehraj si na drsňačku, Philipsová." ušklíbl se na ni.

Přesně v tu chvíli však do Velké síně naklusal jelen a mířil rovnou k této čtveřici.

Jelen před nimi unaveně zastavil a ochraptělým a tolik známým hlasem zamumlal "Potřebujeme pomoct. Jsme na pozemcích." poté se rozplynul.

"James." vyšlo ze Siriuse jediné slovo.

"Cože?" nechápala Kate stojící za ním.

"Tohle je patron Jamese! Jsou i s Evansovou někde na pozemcích a očividně jim něco je!" vysvětlil jí rychle.

"Musíme je najít!" vyhrkla Kate.

"My je najdeme, slečno Philipsová. Vy teď oba půjdete do své společenské místnosti." vložila se do toho profesorka McGonagallová, ale šlo poznat, že i ji to pořádně vyděsilo.

"My vám pomůžeme!" stál si za svým Sirius popoháněn strachem o svého kamaráda.

"Ne, pane Blacku. Tohle nechte na nás." řekl mu vážným hlasem Brumbál.

Poté se otočil na jednoho z bystrozorů, kteří zde stáli a poprosil jej "Thomasi, mohl byste prosím doprovodit tyhle dva do nebelvírské společenské místnosti a popřípadě je i pohlídat, aby něco nevyvedli?"

"Zajisté, pane řediteli. Alespoň si zavzpomínám na staré časy." usmál se na něj mladý bystrozor a poté svou pozornost obrátil na Siriuse s Kate.

"Tak pojďte." postrčil je a mířil i s nimi ven z Velké síně.

Jakmile zmizeli, Albus Brumbál se otočil na svou zástupkyni a na čele mu vystoupila menší vráska "Půjdeme ty dva najít, Minervo. Kdo ví, jak na tom jsou." sdělil jí šeptem a společně mířili ven.

Cestou se k nim přidal profesor White, kterému, stejně jako všem lidem, kteří se v oné místnosti nacházeli, neušel stříbřitý jelen, po kterém už nyní nebylo ani památky.

Profesor moc dobře věděl, komu tenhle patron patří.

Nemusel se ani vyptávat, co se stalo a řekl "Jdu s vámi. Každá další hůlka se hodí."

Společně tedy všichni tři zamířili do Vstupní síně.

Tam však skoro narazili do dvou bystrozorů.

Oba dva měli na tvářích široké úsměvy a očividně byli dobře naladěni.

"Dobrý den Albusi, Minervo a koho to tady máme, no není to náš malý benjamínek, Alex?" řekl vesele pan Potter a jediným mávnutím hůlky usušil nejen sebe, ale i svou manželku.

"Tak, jaké jsou souřadnice pro vyzvednutí těch našich dvou balíčků?" pokračovala paní Potterová stále s dobrou náladou.

Oba dva si však po chvíli všimli, podle emocí, které se všem třem kouzelníkům zračily v obličejích, že něco není v pořádku.

"Co se děje?" vyhrkl pan Potter a podíval se na profesora Brumbála.

"James s Lily jsou v nebezpečí. Už jsme ztratili dost času. Musíme je jít ihned hledat. Jsou nejspíš někde na školních pozemcích, podle patrona, jež nám James poslal." řekl jim v kostce, co věděl.

Dobrá nálada, jež oba manžele obklopovala, byla rázem pryč.

Paní Potterové se rozklepala brada a prkenně se zeptala "A proč nás k nim nezavede Jamesův patron?" ptala se nechápavě.

"Jen co vyřídil vzkaz, rozplynul se." řekl jí smutným hlasem Brumbál.

Všem bylo ihned jasné, že na tom onen brýlatý chlapec asi nebude nejlépe.

Musel upadnout do bezvědomí, proto jeho patron poté ještě chvíli fungoval, ale postupně zmizel úplně.

"Musíme si pohnout." řekl velitelským hlasem pan Potter a bez dalšího váhání i se svou ženou po boku vstoupili opět do deštivého počasí.

Ihned za nimi šli tři profesorové.

Zamířili směrem na školní pozemky, do míst, kde končila hranice ochranného kouzla proti přemisťování.

"Utvoříme rojnice a pročešeme tento okruh!" zakřičel pan Potter, aby jej všichni slyšeli.

Postavili se několik metrů od sebe a s hůlkami ze kterých vyzařovalo silné světlo, hledali onu dvojici kouzelníků.

Kdo ví, jak dlouho takhle postupovali přes celé pozemky, ale jediné co potkávali, byli vracející se studenti a bystrozorové, kteří je jen pozdravili a utíkali směrem do teplého hradu.

Všichni zúčastnění této pátrací akce byli promočení a zmrzlí na kost, ve svém hledání však stále neustávali.

Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena.

Školní pozemky byly nesmírně rozlehlé.

Každou chvíli nebe proťal klikatý blesk a osvítil tak celou krajinu. Za několik sekund po něm se vždy země otřásla, když udeřil hrom.

Pršelo snad ještě více než předtím a z dešťových kapek se vinou ledového počasí začaly pomalu stávat kroupy, které nepříjemně útočily na vše živé.

"Nemáme šanci je najít." vyhrkla najednou paní Potterová a zastavila se na místě.

Její manžel ji pevně objal, pokoušeje se jí dát alespoň trochu naděje a síly, která mu ještě zbývala.

"Nemůžeme toho nechat. Zítra už by mohlo být pozdě." řekl profesor White.

"Alex má pravdu. Nesmíme to vzdát." pronesl rozhodným hlasem profesor Brumbál.

"My je najdeme." ozvala se profesorka McGonagallová a všichni se na ni zaskočeně otočili. To bylo poprvé co promluvila. V očích se jí leskly potlačované slzy, klepala se jako osika, ale odhodlaně a s hůlkou v ruce se dala opět do chůze.

Zatímco profesor White, ředitel Bradavic Albus Brumbál, profesorka McGonagallová a manželé Potterovi, stále ve velkých rozestupech bloumali s rozsvícenými hůlkami po školních pozemcích, James najednou doširoka otevřel oči.

Probrala jej nesmírná bolest.

Myslel, že z toho snad zešílí.

Řetízek na krku, jež byl schován pod jeho bundou, žhnul jak tisíce uhlíků a propaloval se mu do kůže.

Chlapec si rozepnul bundu a onen přívěsek, který měl nyní až skoro rudou barvu, chytl do rukávu. Nechápal, proč řetízek tak moc pálí.

Najednou mu to však došlo.

Lily.

Potmě začal hledat na zemi kolem sebe Johnovu hůlku.

Musel zavolat co nejdříve pomoc, nebo se stane něco hrozného.

Konečně držel v ruce onen kouzelný kousek dřeva, který patřil tomu parchantovi.

V rychlosti jej zdvihl směrem k obloze, ale z hůlky vyšlo jen několik červených jisker, které ovšem nikdo nemohl vidět, jelikož je kryl onen velký keř, za kterým oba leželi.

James to zkoušel znovu a znovu, byl však natolik oslabený, že jiskry, jež z onoho proutku vycházely byly menší a menší.

"Sakra!" zaklel a pokusil se alespoň rozsvítit hůlku.

Z toho minimálního světla, které z ní vyšlo, dopadl kousek na Lily, jež bezvládně ležela vedle něj. Chlapec se na ni s hrůzou podíval.

Rudovláska byla křídově bílá, rty lehce pootevřené a svým zjevem připomínala spíše voskovou figurínu. Přiložil jí zkřehlé prsty ne tepnu, ovšem necítil absolutně nic, což možná bylo zapříčiněno i tím, že on sám byl silně podchlazený a jediné co jej udržovalo při vědomí byla spálená kůže na krku a stále silně žhnoucí řetízek, který mu momentálně propaloval bundu. Avšak, když se pozorněji zadíval na její hrudník, který byl kvůli Johnově pokusu oděn jen v podprsence, zažhnul v chlapci plamínek naděje.

Lily dýchala.

Její hrudník se pravidelně nadzvedával.

"Bude to dobré, Lily. Já nás odsud dostanu, uvidíš." jemně ji líbnul na čelo a pohladil ji po mokrých vlasech.

Poté s novým odhodláním stiskl hůlku pevně v ruce a za použití veškeré své síly ať už magické, fyzické, či psychické z Johnovy hůlky daleko do nebe vytryskla sprška rudých paprsků, takže to vypadalo spíše jako nějaký ohňostroj a ani neustálý déšť a vítr je nespláchli.

Poté mu vypadla hůlka z ruky a on se těžce oddychujíc, opět svalil vedle Lily.

Ona popálenina na jeho hrudi mu ovšem znemožňovala upadnout zpět do bezvědomí a tak jen s otevřenýma očima hleděl na dívku před sebou, opatrně držel její ledovou dlaň ve své a doufal, že je někdo zachrání.

"Co to bylo?! Viděli jste to?!" vyhrkla najednou paní Potterová, když se několik stovek metrů před nimi objevily velké načervenalé jiskry.

"To jsou oni!" zakřičel pan Potter, a co mu síly stačili, běžel za svou manželkou, která se čím dál více přibližovala k onomu křovíkovému porostu.

Ostatní je brzy dohnali a společně onen hustý a větvemi propletený keřík obešli.

"Jamesi! Lily!" křičela paní Potterová.

"Mami." ozvalo se sípavě několik kroků od nich.

Všichni tam okamžitě stočili své hůlky.

Jakmile všech pět ostrých paprsků světla dopadlo na chlapce, všichni si úlevně oddechli, že je při vědomí a nic vážného mu není.

Když však jejich zraky spočinuly na dívce vedle něj, zorničky se jim zděšením roztáhly.

"Postarejte se o ni." zasípal chlapec ze všech sil.

Albus Brumbál na nic nečekal, vyčaroval nosítka a nehybnou rudovlásku na ně pomocí kouzel přenesl. To samé udělal profesor White s Jamesem.

"Jdeme." zavelel bradavický ředitel a rychlým krokem před sebou levitoval nosítka s rudovláskou. Profesor White kráčel vedle něj a zase koridoval nosítka na kterých spočíval James.

„Dejte…dejte přes ni deku. Zakryjte ji… zakryjte ji, prosím.“ zamumlal James, bezvládně ležel na nosítkách, z koutku oka mu stékala jedna slza za druhou a všechny se mísily s dešťovými kapkami, které už nyní v ne tak silné podobě padaly na jeho tvář.

Když si všiml, že profesor Brumbál odněkud přičaroval deku a Lily jí přikryl tak, že jí trčela jen hlava, malinko se mu ulevilo.

Nijak to však neubralo z agonie, kterou nyní pociťoval.

Měl neuvěřitelný strach o Lily. O onu dívku, která ležela na protějších nosítkách a nejevila jakékoliv známky života.

Jediné co jej ujišťovalo, že této rudovlásce ještě proudí krev v žilách, byl stále rozžhavenější řetízek, jež mu propaloval do bundy obrovskou díru a její už nyní nepravidelně se nadzvedávající hruď.

Jak dlouho ale ještě bude jeho řetízek žhnout?

James se modlil, aby to bylo co nejdéle. Věděl, že pokud řetízek pálí, Lily je v nebezpečí, ale kdyby v této chvíli přestal žhnout, znamenalo by to, že už je Lily v bezpečí. Bohužel v bezpečí v podobě toho druhého břehu, na který se všichni po prožití svých životů jednoho dne vydáme.

Ani výraz profesora Brumbála však tohoto chlapce nemohl ujistit, že vše bude dobré.

Tenhle výraz na Brumbálově tváří James ještě nikdy v životě neviděl.

Konečně se ocitli před dveřmi do hradu.

Profesorka McGonagallová jediným rázným mávnutím hůlky otevřela a všichni vešli dovnitř.

"Potřebujeme projít!" zaburácel vážným hlasem pan Potter a všichni, co se ve Vstupní síni nacházeli, ustoupili na strany.

"Panebože! Lily!" slyšel James křičet Amandu.
Otočil hlavu na druhou stranu a spatřil, jak ji Remus pevně drží okolo pasu, aby se mu nevytrhla.

Potřebovali se totiž co nejrychleji dostat na ošetřovnu.

Jen k němu proto vyslal pohled, který jeho kamarád za ta léta už dokázal rozluštit.

Byl to děkovný pohled.

Poté sledoval všechny tváře, které míjeli.

Všichni měli ústa pootevřená a zděšeně hleděli především na Lily.

Jako ve zpomaleném filmu viděl, jak ze schodiště utíká Kate a hned za ní se žene Sirius.

Pan Potter jeho kamaráda však zadržel a Jamesova maminka se zase postarala o Kate.

Poslední, co zaslechl, než zabočili do chodby vedoucí na ošetřovnu, bylo "Budou v pořádku. Jen je musí co nejrychleji dostat na ošetřovnu. Lily je na tom dost špatně."

To už však profesorka McGonagallová otevřela další dveře a tentokráte se ocitli konečně na ošetřovně.

Okamžitě k nim přispěchala madam Pomfreyová a už rozdávala pokyny.

Během chvíle už chlapec ležel na nemocničním lůžku, naprosto suchý a profesorka McGonagallová mu opatrně za pomoci profesora Whitea svlékala bundu a následně i tričko, přesně tak, jak jim madam Pomreyová, která se nyní společně s profesorem Brumbálem starostlivě skláněla nad Lily, přikázala.

Jen co se však chlapec ocitl bez trika a na jeho obnaženou hruď dopadl onen přívěsek ve tvaru poloviny srdce, bolestivě zaúpěl.

Když si profesor White všiml, jak se přívěsek chlapci propaluje do kůže a působí mu bolest, chtěl mu jej rychle strhnout.

"Ne." zasípal James, přes slzy bolesti a řekl "Podložte ho něčím… kusem mokrého hadru." dostal ze sebe.

Během chvíle na jeho hrudi přistála poskládaná mokrá hadra a řetízek se propaloval do ní.

Nyní z ní však vlivem odpařování vody vycházela jen neškodná pára.

James se sykavě nadechl a promluvil "Ani Lily ten řetízek nesmíte za žádnou cenu sundat." dostal ze sebe skrze bolestí zaťaté zuby.

Profesor White do něj na pokyn madam Pomfreyové nalil odporně chutnající lektvar.

"Vím, že na to asi není nejlepší doba, Jamesi. Ale jsi schopný mi stručně říct, co se vlastně stalo?" zeptal se jej opatrně Brumbál.

Chlapec se s bolestivým pohledem podíval na Lily, do které momentálně madam Pomfreyová lila jeden lektvar za druhým a řekl "Nevím. Ten hajzl John ji chtěl ublížit. Když jsem tam vletěl, byla už v bezvědomí. Omráčil jsem ho jeho hůlkou a potom se i s ní přemístil."

"Dobře. To zatím stačí. Odpočiň si. Postarám se o to, ať do toho hotelu někoho pošlou." řekl mu jen a bez dalších zbytečných slov rychle odešel.

"Lily." dostal ze sebe chlapec jediné slovo a s prosebným pohledem se podíval střídavě na profesora Whitea a na profesorku McGonagallovou.

"Bojuje." odpověděl mu smutně profesor.

"Ale prohrává." doplnila jej profesorka McGonagallová a do chlapce jako by uhodilo.

S vykulenýma očima na ni hleděl a nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel.

Lily nemůže navždy odejít. Nemůže jej tady nechat samotného. Zrovna když se pomalu začínali dávat dohromady. Ona prostě nemůže jen tak zmizet z tohoto světa.

To tento chlapec prostě nedovolí, i kdyby jí měl darovat svůj život.

James se zhluboka nadechl a doufal, že to, co chce právě udělat, bude fungovat.

Je to risk, ale pro dívku, která nyní necelý metr od něj leží a bojuje o život, stojí za to riskovat.

Opatrně se posadil na posteli a poté se pokusil postavit.

Jakmile se však jeho nohy dotkly podlahy, neudržely jej a chlapec spadl na zem jako hruška.

"Co to děláš?!" ptal se jej káravě profesor White a pomáhal mu zpět na postel.

"Nechte mě." odporoval James, vykroutil se z jeho sevření a klekl si na čtyři.

Řetízek, jenž měl na krku, sklouzl z oné mokré hadry, ale vlivem toho, že byl chlapec na čtyřech, jej nemohl popálit a tak jen visel na jeho krku, houpaje se žhavým koncem ve vzduchu.

"Nechte mě na pokoji. Já vím, co dělám." řekl skrze zaťaté zuby a po čtyřech se došoural až k lůžku, kde ležela Lily.

Madam Pomfreyová si jej nejprve nevšimla. Měla plné ruce s tím, přivézt Lily zpět k vědomí nebo ji alespoň stabilizovat, jenže ani jedno se jí zatím nepodařilo.

Pomohlo by jí, kdyby se dozvěděla, jaké kouzlo na ni bylo použito. Bohužel tuhle informaci asi netušila ani samotná rudovláska.

James si klekl, ihned však zaúpěl bolestí, když se mu řetízek opět vypálil do hrudi.

Překonal se však a i přes tu neskutečnou bolest, kterou mu onen záhadný šperk způsoboval, se narovnal.

Slzy mu tekly z očí a místností se začínal linout smrad spáleného masa, chlapec však nepřestával v tom, co se celou dobu snažil udělat.

Opatrně, klečeje u Lilyina lůžka, uchopil její ledovou ručku do svých dlaní a snažil se na ni soustředit ten zbytek energie, která mu ještě zbývala, kterou mu přinesl lektvar a kterou rudovláska potřebovala.

Když prý dokážou spojit své síly, tak proč by trochu své energie nemohl propůjčit dívce, když to ona právě nejvíc potřebuje?

Cítil, jak někdo uchopil jeho řetízek do mokré hadry a držel jej tak, aby mu nemohl znovu popálit kůži.

"Ty to dokážeš, synu." slyšel zezadu svého otce a věděl, kdo mu onen řetízek drží z dosahu těla.

"Věříme ti." šeptala jeho matka.

Jamesovi došlo, že už něco podobného jednou museli zkoušet.

Profesor White přeci jednoho dne říkal, že jeho rodiče také můžou spojovat své schopnosti.

Při této myšlence, Jamesovi jeho plán nepřipadal tak šílený jak před chvílí.

Stále, držeje dívčinu dlaň ve své, opatrně zavřel oči a pokoušel se soustředit ze všech sil.

Vybavovaly se mu veškeré okamžiky, které po boku této rudovlásky za těch pár dní zažil. Vše naprosto od začátku, jakoby ten týden prožíval znovu. Vybíral si však pouze ty hezké vzpomínky, kterých bylo snad milion a z nich získával neuvěřitelně mnoho energie. Zdálo se to skoro až neuvěřitelné, jak jej jediný její úsměv dokázal dobít. Jako poslední si vzpomněl na onen polibek, který mu dívka stydlivě věnovala, předtím než šel do práce. On si ji k sobě pak přitáhl a políbil ji tak, že na to oba asi nikdy nezapomenou.

James se všechnu tuto energii, kterou načerpal ze svých vzpomínek, snažil předat Lily.

Věděl, že ona ji potřebuje mnohem více než on a doufal, že jí to pomůže.

Zpod zavřených víček k němu pomalu začala pronikat ona známá záře.

Chtěl se naplno rozesmát z toho, že se mu to nejspíše povedlo, musel se ovšem stále věnovat tomu, aby dal Lily všechno, co může.

Cítil ovšem, jak i jej pomalu opouští síly.

Otevřel oči a s úžasem sledoval, jak je kolem jejich propojených rukou podivný modrý opar a srdce na Lilyině hrudi svítí oranžovou barvou, přísahal, by, že i jeho přívěsek se rozsvítil stejně.

Zároveň však pozoroval, jak se rudovlásčin hrudník začíná pomalu nadzvedávat a zase klesat v pravidelném rytmu.

Dokázal to.

Cítil se najednou tak unavený a slabý. Jako by z něj někdo vysál všechnu energii.

Cítil ještě, jak jej někdo opatrně přenesl do postele.

Víčka se mu klížila, ale madam Pomfreyová jej prostě nemohla nechat tak.

Donutila jej vypít ještě tři neskutečně hnusné lektvary. Jeden z nich chutnal po jehličí a voněl silně lesem, ten druhý byl hnědý jako nějaké bláto a James raději ani nechtěl vědět, co se v něm nachází a ten poslední byl celý červený a chutí připomínal hodně okořeněná rajčata, takže se James obával, zdali onen lektvar nevrátí zpět.

Naštěstí to ale vydržel a během několika minut byl vlivem onoho hnědého lektvaru vtažen do hlubokého spánku.

Neviděl proto, jak mu madam Pomfreyová pomazala popáleniny na hrudi smrdutou hráškově zelenou mastí.

"Dostane se z toho." řekla směrem k jeho rodičům.

"A co Lily?" zajímal se pan Potter a podíval se na rudovlásku.

"Ta také. Jen jí to bude trvat trochu déle. Doufám, že si z toho neodnese nějaké vážnější následky než jen noční můry. Kdo ví, co všechno se s ní dělo." povzdychla si.

"Měli bychom kontaktovat její rodiče." pronesla Minerva McGonagallová.

"My se o to postaráme." nabídli se unaveně manželé Potterovi a s posledním pohledem věnovaným svému synovi, vyšli z ošetřovny.