Když ovšem po pár minutách nikdo nepřicházel, Lily se rozhodla říct šéfovi, že už je jídlo hotové. Pokud nechtějí jíst špagety za studena, budou si muset pospíšit.

Vyšla z kuchyňky a snažila se nepozorovaně projít skladem.

Několik pohledů se na ni zvědavě a zároveň jakoby toužebně stočilo, přesto však na sobě cítila pouze jediný. Pohled, zbarven tou nejkrásnější oříškovou barvou nevyjadřoval žádnou touhu nebo něco podobného, ale byl smutný jako jeho majitel, jež měl svěšené koutky úst a koukal jako odkopnuté štěně.

Rychle sklopila zrak k zemi a pokračovala ve své cestě.

Její kroky následně směřovaly rovnou do kanceláře, kde už tento den několikrát byla.

Opět slušně zaklepala a po vyzvání, jež se zevnitř ozvalo, vešla.

"Děje se něco?" ptal se jí šéf, který seděl za stolem a vyplňoval nějaké papíry.

"Jídlo už je hotové. Jen se obávám, zda se tolik lidí do té malinké kuchyňky vůbec vejde." řekla.

On se však jen zasmál a pronesl "Nemusíte se bát, oni se tam nějak vměstnají. Myslím, že nikdo z nich si nenechá ujít příjemné posezení a jistě chutné jídlo ve vaší přítomnosti."

"Tak dobře." usmála se nakonec.

"Můžeme tedy jít?" zeptal se jí a postavil se.

"Jistě." přikývla a opět vyšla z kanceláře směrem do skladu.

Jen co tam společně vešli, všichni se na ně ihned podívali s očekáváním.

"Tak chlapi, začíná polední pauza." zahlaholil.

V okamžiku, kdy tohle řekl, se strhla hotová spoušť.

Několik kluků utíkalo směrem ke kuchyňce, jiní a to spíše ti starší mířili pryč ze skladu, aby se mohli jít domů najíst.

Jen James se šouravým krokem linul za nimi, pohled upřený na zaprášenou zem.

Samozřejmě to jeho nadřízenému nemohlo uniknout a tak se jej zeptal "Pottere, co se s tebou děje?"

Oslovený sebou polekaně škubnul a podíval se na něj "Ale nic." zamumlal a střelil pohledem k rudovlásce.

Samozřejmě to šéf pochopil a řekl "Tak dobře. Já jdu do kuchyňky ohlídat tu bandu. Za chvíli přijďte." mrkl povzbudivě na Jamese a dřív než Lily stačila cokoliv udělat, odešel.

Dívka jej chtěla samozřejmě následovat a vyhnout se tak případnému rozhovoru s chlapcem.

Bohužel její přání nebylo vyslyšeno. Mladík za několik sekund stál před ní.

Rudovlásce až teď došlo, že se v celém skladu nacházejí jen oni dva, nepočítaje tlumené hlasy, jež se ozývaly se zavřených dveří, které vedly do kuchyňky.

"Co chceš?" podívala se na něj zamračeně.

Neodpovídal a místo toho ji pevně objal.

Svou tvář zabořil do jejich vlasů a vdechoval jejich vůni.

Lily stála jako prkno a ani se nehýbala, očividně ji to zaskočilo.

"Promiň, promiň mi to. Choval jsem se jako pitomec, násilnický maniak a nějaký žárlivý manžílek." šeptal jí do vlasů.

Rudovláska jen naprázdno otevřela pusu, ovšem žádné slovo, ba ani písmenko z ní nevyšlo.

Sakra, proč ji tohle James dělá?!

Cítila, že v jeho hřejivé náruči začíná pomalu měknout.

Jak má na něj být tedy naštvaná, když je k ní takhle blízko?!

Rychle si snažila vybavit onu scénku, jež se před několika hodinami před kanceláří udála.

Ovšem všechny její myšlenky a představy, jako by byly odnášeny na vlnách Jamesovy vůně, jeho objetí a stálých slov omluvy, které jí nepřestával šeptat.

"Lily, Lilyanko, Liluško…" říkal jí sladce a chystal se pokračovat.

Dívka, aby si alespoň ještě chvíli udržela své naštvání, se ušklíbla a řekla "Nedávno jsem ještě byla Evansová, uvařený humr a plno dalších ne zrovna lichotivých přezdívek."

"Ty víš… že jsem to tak nemyslel. Když se červenáš, vypadáš jako ta nejkrásnější růžička a žádný humr ti nesahá ani po kotníky, to mi věř. A příjmením jsem ti říkal, protože jsem byl ještě malý, nedozrálý, blb." řekl jí.

"Tím chceš říct, že teď jsi velký, starý a dozrálý?" ušklíbla se pochybovačně, což ovšem James, který měl stále tvář zabořenou v jejich vlasech, nemohl vidět.

"Možná ano a možná ne. To já nemůžu soudit. Ty jsi mi taky říkala Pottere, idiote, střapatý debile…" chtěl pokračovat, ale dívka, kterou objímal jej zarazila.

"Dobře, dobře. Necháme toho, ano?" povzdychla si.

"Odpustíš mi?" ptal se jí s nadějí v hlase.

"Můžu odpustit, ale nezapomenu." řekla mu.

"Slibuju, že víckrát už to neudělám. Neuhodím už žádného kluka, který s tebou někam půjde.

"Slibuješ? Varuju tě, slib mi jen to, co jsi schopný skutečně splnit."

"Slibuju." řekl jí pevně a dodal "Navíc se teď cítím před Maxem jako idiot, protože mi řekl to s tou prodavačkou."

"To je dobře, že se cítíš špatně. Teď má chudák Max velké modré kolo přes celou tvář a skutečně jsem zvědavá, jak to udělá, když s ní má večer tu schůzku." sdělila mu své obavy.

"Jo… to mi říkal. Já jsem ale kretén." povzdechl si.

"To máš pravdu." poškádlila jej Lily.

"Takže už se se mnou zase bavíš?"

"Na to jsi přišel jak?" pozvedla obočí, ale usmívala se.

Vždyť na Jamese se ani zlobit nedalo.

Možná dříve ano, ale teď už prostě ne.

"Mluvíš se mnou. Já ještě jednou moc omlouvám." řekl znovu a dodal „Docela mě vyděsilo, když si mi řekla příjmením.“

"Mně taky. Připomnělo mi to staré časy a ukázalo to, jak tenká je hranice, abychom do nich zase spadli. Už toho nechme a pojďme se najíst."

"Špagety už jsi tenhle týden dělala, ne?"

"Jo, ale tobě a ne těm svalnatým, vypracovaným a pěkným klukům, kteří jsou teď i s šéfem v kuchyni." malinko se od něj odtáhla a vyplázla jazyk.

"No jasně… vždyť to i já jsem svalnatější než oni." nafoukl tváře a vypjal hrudník.

"Ale vždyť já vím. To byl jen vtip." řekla mu.

Mimoděk přejela po jeho obnažených pažích a zastavila se až u konečků prstů.

Nemohlo jí uniknout, jak se chlapec po jejím dotyku lehce napjal a zatřásl, jakoby mu snad byla zima.

Jen se však ušklíbla a vyprostila se z jeho objetí, míříc do kuchyňky.

"Kam mi utíkáš?!" zvolal za ní.

"Kam myslíš? Celé dopoledne se tu dřu s obědem, tak se jdu najíst, ne?" řekla mu a pokračovala v cestě.

James ji za chvíli dohnal a v tichosti a hlavně s širokým úsměvem na tváři kráčel vedle ní.

Lily otevřela dveře a do kuchyňky vešla jako první.

Ihned jí zrak padl na všechny, jež spořádaně seděli u stolu a nedočkavě sledovali lákavé špagety, které měl každý z nich na talíři.

"Konečně." řekl Simon a vzal do ruky vidličku.

"Nemuseli jste na nás čekat." pronesla Lily s úsměvem směrem k šéfovi.

Ten nad tím jen mávl rukou "Je to slušností. Posaďte se." vybídl je.

Když se rudovláska pořádně rozhlédla, aby si našla nějakou volnou židli, všimla si že si všichni umyli ruce a musela se nad tím pousmát.

Jediné čuně, nyní stálo za ní.

Otočila se na Jamese, který si podmračeně měřil osazenstvo stolu.

Jakmile zjistil, že se na něj dívka dívá, rychle výraz svého obličeje změnil a koutky úst se mu roztáhly do úsměvu.

"Umyj si ruce." řekla mu a on vykulil oči.

Raději však poslechl a bez dalších slov zamířil ke dřezu, kde si je opláchl.

Od stolu se ozval tlumený smích a všichni se dívali na Jamese.

"Ta tě má dobře vycvičeného." pronesl kluk, kterého Lily ještě neznala.

Střapatý chlapec jej jen zpražil pohledem a pokračoval v utírání svých dlaní.

"Tak už si sedněte, ať si můžeme dát do nosu." řekl Simon.

Lily se při těchto slovech podívala na Jamese a pak na chudáka Maxe, kterému se podle jeho úšklebku nejspíše vybavila obdobná myšlenka jako jí.

Znovu svůj zrak nasměrovala kde stolu, hledajíce nějakou volnou židli.

Nyní pochopila, proč se James předtím tak mračil.

Jediné volné místo totiž bylo pouze po Ralfově pravici a pak ještě vedle nějakého kluka, který vypadal sebevědoměji než James s Ralfem dohromady.

Povzdechla si a nakonec si sedla vedle Ralfa.

James se začal mračit čím dál víc.

Rudovláska protočila očima a sykla k němu "Sedni si a jez. A pamatuj na to, co jsi slíbil."

On si jen něco zamumlal pod nos a uvelebil se na druhou volnou židli, takže seděl přímo naproti Lily-

"Tak tedy, dobrou chuť." pronesl šéf a pustil se do jídla.

"Je to výborné." ozývalo se po chvíli ze všech stran a Lily doufala, že se zase nezačne červenat.

"Jsem ráda, že vám chutná." řekla tiše a usmívala se na všechny okolo.

Když se podívala na Jamese, který se nacpával, byla ráda, že chutná i jemu, i když před několika dny, měli špagety také.

Jakoby její pohled vycítil, rychle k ní zvedl zrak a usmál se.

Rudovláska však vykulila oči.

Něco nebo spíše někdo ji totiž začal hladit po stehně.

Ralf.

Nervózně se na střapatého chlapce, který si všiml změny v jejím pohledu, usmála.

Jelikož špagety jedla pouze vidličkou, ruku, kterou měla volně položenou na stole, přesunula pod něj. Položila svou dlaň na tu cizí, která jí spočívala na stehně a pořádně, ale skutečně silně Ralfa štípla. Výsledkem bylo, že nahlas zaúpěl a v očích se mu zaleskly slzy bolesti.

"Co se děje?" ptal se ihned šéf.

Rudovláska urychleně položila svou dlaň zpět na stůl a strčila si do úst další sousto.

"Ale nic. Omluvte mě." řekl mrzutě a vstal od stolu.

Přitom Lily nezapomněl sežehnout hnusným pohledem.

Ona se však jen ušklíbla a dále pokračovala v jídle.

Ralf si strčil červenající se ruku do kapsy a rychle opustil kuchyňku, míříc neznámo kam.

Rudovláska dělala jakoby nic.

Po chvíli však cítila, jak se na ni někdo dívá.

 Měla takový ten nepříjemný pocit, který se vás zmocňuje, když na vás někdo hledí bez přestání. Začínala být nervózní, proto zvedla hlavu, aby vlastníka onoho pohledu, jenž jí doslova propaloval a vyvolával v ní zvláštní pocit, našla.

Nemusela se nikam rozhlížet, jelikož seděl přímo před ní.

Byl to samozřejmě James.

Špagety ještě neměl dojedené a s podmračeným výrazem se díval na Lily. Pak jeho oči utekly na místo, kde před několika minutami seděl Ralf.

Bylo jasné, že si bystrý Nebelvír nemohl nevšimnout oné malé příhody, jež se mezi rudovláskou a chlapcem, který před chvílí odešel s červenající rukou, stala.

Šlo také poznat, co by James v tuto chvíli nejraději udělal.

Teď už k tomu měl dokonce právo.

Jenže Lily nechtěla, aby si přidělával další problémy.

Doufala, že Ralfa její štípnutí bude bolet ještě hodně dlouho a začne si od ní udržovat odstup.

James by mu určitě momentálně nejraději zakroutil krkem, i když nevěděl, co přesně se stalo.

Lily jej proto pod stolem malinko kopla, dávajíc mu najevo, ať se vzpamatuje.

Chlapec se trhaně nadechl, sevřel pěst a na chvíli zavřel oči.

Jakmile zvedl víčka, vzal vidličku a opět se pustil do lahodného jídla, které na talířích všech ubývalo rychlostí blesku.

Za dalších několik minut už ustalo veškeré cinkání, pomlaskování a slov chvály stále přibývalo.

Na stole zbyly jen špinavé talířky, nikde žádné zbytky, což Lily upřímně potěšilo.

"Děkujeme za skvělý oběd. Bylo to opravdu vynikající." pochvaloval si šéf.

"Nemáte za co. Jsem ráda, že jsem tady mohla být a alespoň jsem vás snad nasytila, abyste měli další sílu na práci."

"To si piště. Teď budou dřít jako šrouby." zasmál se a zavelel "Tak, konec pauzy. Mazejte zpátky do práce."

Všichni se jako na povel a nyní už s lehce otrávenými výrazy, které předcházeli tomu, že budou muset opět dřít, zvedli a jednotlivě poděkovali Lily za to, jak jim skvěle uvařila.

Poté se rozloučili a šli zpět do skladu.

"Pro vás to platí taky, Pottere." řekl mu šéf.

"Ještě bych si potřeboval promluvit s Lily."

"Na mluvení budete mít času dost po práci, teď běž makat."

"Vždyť už jdu." zamrčel chlapec a také opustil kuchyňku.

"Tak já už také jdu." rozloučil se šéf a zanechal dívku v kuchyňce samotnou.

"Na shledanou." řekla jen a začala napouštět vodu do dřezu, aby mohla všechno, co se dnes zašpinilo pomýt.

Bylo toho skutečně hodně.

Nejprve musela umýt všechny hrnce, ve kterých vařila. Pořádně je utřela utěrkou a uložila na místa, kde je předtím našla.

Nyní přišlo na řadu oněch deset talířků a vidliček. Několikrát se jí stalo, že když zvedala některý z talířků, našla pod ním malý papírek, na kterém bylo napsáno telefonní číslo.

Když už byl stůl prázdný a všechno nádobí ve dřezu, držela v ruce Lily tři takové papírky.

Jen se zasmála, zakroutila hlavou a strčila si je do kapsy s úmyslem, že je stejně nikdy nejspíš nepoužije.

Za několik minut její usilovné práce už bylo všechno nádobí zpátky na svém místě a kuchyňka vypadala jako dřív.

Zajímalo ji, kolik asi může být hodin.

Opustila tedy kuchyňku a pořádně za sebou zavřela dveře.

Ocitla se opět ve skladu a snažila se najít Jamese.

Nebylo to vůbec těžké, ležérně se opíral o jedno auto a mluvil s řidičem.

Nejspíše to byl Simon.

Lily k nim tedy zamířila.

Než k nim ovšem stačila dojít, Simon se rozjel a vyjel i s nákladem pryč.

"Asi už půjdu." řekla, jen co došla k chlapci.

"Co ti to dělal Ralf u oběda?" ptal se jí místo toho on.

"Nic."

"Já to viděl. Mě jen tak neoblafneš."

"Hele, nic se nestalo, ano?! Myslím, že už se o nic nepokusí. Navíc, už nám zbývají jen dva dny tady, tak si je nebudeme kazit hádkami." mrkla na něj a dodala "Jak dlouho ještě budeš asi tak pracovat?"

"Máš pravdu, za chvíli už jedeme zpátky od Bradavic." posmutněl a odpověděl jí na její dotaz "Nevím, vidím to ještě tak na tři hodiny. Šéf si mě tu určitě bude chtít nechat déle za to ranní zpoždění." povzdechl si James a unaveně si protřel oči.

"Tak já už půjdu do hotelu, ano?" řekla mu.

"Jestli chceš. Myslím, že už tě to tady musí nudit, ne?"

"Ale ne. Je to tu v pohodě. Jen se potřebuju ještě projít, provětrat si hlavu a tak." přiznala mu.

"Tak upaluj. Hlavně se prosím nikde neztrať, dobře?"

"Neměj obavy.  Ty se mi zase neudři k smrti." mrkla na něj.

„Mi?“ zakoktal ochraptěle chlapec a třeštil na rudovlásku svá oříšková kukadla.

Lily se jen slabě usmála a chystala se odejít.

"Lily, ty už nám mizíš?" ozvalo se za ní a tak se otočila.

"Myslím, že už jsem si tady pobyla dostatečně dlouho a způsobila dost problémů." podívala se na Maxův nos.

"Nic si z toho nedělej. Ty za to nemůžeš." ušklíbl se na ni na oplátku Max.

"Já vím a doufám, že ta modřina nějak nepokazí tu tvou dnešní schůzku. Když tak jí můžeš říct, že jsi třeba honil nějakého pouličního zloděje. Pak jste se servali, on skončil v nemocnici a ty jen s tímto." řekla mu povzbudivě a usmála se.

"Páni… ty máš ale představivost." zasmál se Max a přišel k ní blíž.

"Můžu ji na rozloučenou obejmout? Nerad bych svůj nos znovu seznamoval s tvou pěstí, Jamesi." ptal se pro jistotu.

James protočil oči a řekl "Ještě jednou se ti omlouvám. Klidně si ji objímej, jak dlouho chceš." pokrčil rameny.

Max tedy rudovlásku na rozloučenou objal.

"Jsem ráda, že jsem tě poznala." sdělila mu, když se od sebe odtáhli.

"Potěšení bylo na mé straně, Lily. Ještě jednou ti hrozně moc děkuju, že jsi mě dokopala k tomu, abych na ni promluvil." řekl jí onen kudrnatý klučina, kterému se skoro přes celý obličej táhla nepěkná modřina.

"To nestojí za řeč. Ať ti to dneska vyjde." naposledy jej objala a ještě se otočila na Jamese "Ty už nikoho nemlať a ať si brzo doma, jasné?" ukázala na něj prstem.

Poté, následována všudypřítomným smíchem, vyšla ze skladu.

Napadlo ji, že by se ještě měla jít rozloučit s šéfem.

Přece jen ji tady nechal půlku dne.

Zaklepala tedy na dveře od kanceláře a vešla.

"Děje se něco?" ptal se jí okamžitě.

"Všechno je v pořádku, jen jsem se přišla rozloučit. Děkuji vám, že jsem tady mohla zůstat, ale už nebudu otravovat."

"Vůbec jste nás neotravovala, spíše naopak. To my vám děkujeme za vaši přítomnost a za skvělý oběd." usmál se na ni mile.

"Za málo. Ať vám firma šlape jako hodinky." popřála mu, usmála se a podala mu ruku.

On se postavil a potřásl si s ní.

"Na shledanou." řekl jí.

Poté co Lily opustila jeho kancelář, vydala se ven z budovy.

Mrzelo ji, že se nerozloučila se Simonem, ale co se dá dělat.

Jakmile se však ocitla venku, všimla si, že se zrovna jedno auto vrací.

"Nemohl jsem odjet, aniž bych se s tebou rozloučil." volal z okénka Simon.

Lily se zasmála a jen zakroutila hlavou.

On zastavil, vypnul motor a vystoupil.

"Dá se říci, že tě z Jamesova vyprávění znám do puntíku, Lily. Ve skutečnosti jsi ještě mnohem krásnější, milejší a chytřejší než jak mi vyprávěl. Jsem rád, že jsem tě mohl poznat osobně." řekl jí na jeden nádech.

"I já jsem moc ráda. Moc jsme si spolu neměli možnost popovídat, ale z těch několika minut jsem usoudila, že budeš jistě fajn kluk." mrkla na něj.

"A ty jsi fajn holka. Mohl bych tě na rozloučenou obejmout?" zeptal se jí a ona jen rozpřáhla náruč.

Pořádně ji objal a přitom jí do ucha zašeptal "Dej Jamesovi šanci. On to s tebou myslí vážně."

"Já vím nebo to spíše tuším, ale prostě… nejde to jen tak ze dne na den. Neříkal ti snad, co mi dělal celé ty roky ve škole?" řekla a schválně se vyhnula tomu, jak se jejich škola vlastně jmenuje.

"Bohužel říkal a vím, že se to nedá jen tak hodit za hlavu. Přeju vám hodně štěstí, Lily. Třeba se ještě někdy uvidíme." mrkl na ni, pustil ji a opět vlezl za volant.

"Taky doufám, že se ještě někdy potkáme. Měj se dobře, Simone." křikla na něj ještě.

Jen kývl, že rozumí, nastartoval a s posledním zamáváním odjel.

Lily netušila, kam by teď měla jít.

Do hotelu se jí nechtělo a tak se rozhodla jen tak projít po městě.

Za několik desítek minut už ovšem nevěděla, kde se nachází.

Najednou ji však do nosu uhodila nádherná vůně, která by i toho největšího bručouna donutila zastavit. Bylo to spíše něco jako směs nějakých krásně vonících bylinek. Rudovlasá dívka se pozorně rozhlédla kolem sebe, hledajíc, odkud se ono libé aroma asi tak line. Odpověď však měla doslova před nosem.

Když totiž vzhlédla, skoro nad ní se houpala dřevěná cedule, nesoucí nějaký nápis.

Lily musela o několik kroků ustoupit, aby byla schopna písmenka rozluštit.

Jakmile byla v dostatečné vzdálenosti, zjistila, že na ceduli je napsáno: Labyrint.

V očích se jí ihned objevila zvědavost.

Tohle bylo vcelku zvláštní jméno pro restauraci.

Neváhala a vešla do dveří, které byly po její pravici. Jakmile otevřela, nejen, že se rozezněl zvonek nad dveřmi, jež signalizuje příchod každého nového návštěvníka, ale také ji ihned ovanulo ono příjemné aroma akorát ve větší intenzitě, ale i to bylo více než příjemné. Nacházela se nejspíš v nějaké čajovně.

Zamířila k menšímu pultíku, za kterým stála mile vyhlížející dívka asi tak v rudovlásčiných letech.

"Dobrý den." pozdravila Lily a na tváři se jí mimoděk vytvořil úsměv.

"Dobrý den, jaké je vaše přání?" zeptala se ona dívka tiše, nejspíše aby neporušila harmonii, jež v této čajovně panovala.

"Já vlastně ani pořádně nevím. Malinko jsem se ztratila a narazila na tohle místo." přiznala se rudovláska.

"A nechtěla byste si tady chvíli posedět a odpočinout si?" ptala se jí mile.

Byla to lákavá nabídka, kterou rudovláska ji přeci nemohla odmítnout.

Přikývla.

Mladá dívka jí ukázala směr, kterým se vcházelo dále do čajovny a řekla že za ní za chvíli přijde.

Lily se tedy pomalými krůčky vydala směrem, který jí ukázala. Prošla obloukovým podchodem a po sejití asi třech schůdků, které ústily do další místnosti, se jí zatajil dech.

Příjemná místnost s několika stolky, pohodlnými křesílky nebo třeba polštáři na zemi, skýtala již řadu návštěvníků. Někteří si četli, jiní se učili a několik párů si šeptalo ona sladká slůvka lásky. Z rohu místnosti se linula příjemná hudba, která dodávala naprosto úžasnou atmosféru a doslova nutila lidi, aby se oprostili od starostí, jež denně jejich životy provází a uvolnili se.

Lily proto pomalým krokem zamířila až do úplného rohu, kde u zdi postávalo jediné křeslo s jemným vystýláním. U něj byl ještě malinký dřevěný stoleček.

Rudovláska se posadila, pohodlně zaklonila hlavu a nosem nasávala příjemné aroma, jež se celou čajovnou linulo.

Naprosto vypnula a jen tak relaxovala.

Vyrušily ji až tiché kroky a slabé odkašlání.

Lily rychle otevřela oči a narovnala se.

Stála před ní ta dívka.

Položila před ni lístek s nápoji a zase pokojně odešla.

Rudovláska jej vzala do rukou a jala se do jeho pročítání. Byly zde nabízeny čaje různých druhů, horká čokoláda, káva. Také jste si mohli koupit oříšky, domácí sušenky a plno dalších dobrot. Všechno bylo kupodivu poměrně levné.

Lily měla za chvíli vybráno a opět se opřela do křesla.

Za okamžik už u ní postávala ona dívka a ptala se, co si rudovláska dá.

"Jeden čaj, prosím." řekla Lily a usmála se.

Jak rychle děvče s její objednávkou odešlo, tak rychle bylo zpět a v rukou třímalo střední šálek, ze kterého se kouřilo.

"Děkuji." řekla Lily, když před ní dívka pití postavila.

Jen usmála a šla obsluhovat další zákazníky.

Rudovláska se chystala ochutnat onu kouřící tekutinu, z níž se linula neodolatelná vůně. Už si přikládala hrnek k ústům, když v tom se naprosto změnila hudba, jež se ozývala celou místností.

Skladby, jež doteď hrály, jakoby ustaly a začala hrát jedna jediná píseň.

Píseň, která donutila rudovlásku položil hrnek s kouřícím čajem zpět na stůl a ponořit se o několik dnů zpět.

I přes to, že tehdy byla opilá, pamatuje si na každý okamžik. Jak ji James jemně držel kolem pasu a ona jej zase objímala okolo krku. Dívali se jeden druhému do očí a v tu chvíli pro ně neexistovalo nic jiného. Tehdy se snad poprvé v životě takhle moc opila. Její hladina alkoholu tak dovolila chlapci, aby k ní byl v průběhu tance takhle blízko. Možná to bylo i tím, že by se sama asi jen velmi těžko udržela na nohou.

Ano, právě se jí v mysli vybavila jejich noční návštěva Prasinek.

Poslední tóny oné krásné skladby zůstaly viset ve vzduchu, rudovláska hleděla do neurčita a v hlavě se jí začínaly přehrávat některé momenty, které s oním střapatým pakem během několika posledních několika dnů prožila.

Jen tak seděla, do nosu se jí stále dostávalo aroma, které ji příjemně uklidňovalo a ona popíjela chutný čaj.

Byla zvědavá, jaké to bude, až se vrátí zpět do Bradavic.

Na jednu stranu se už toho okamžiku nemohla dočkat. Znamenalo to, že uvidí své kamarádky a konečně se dozví, jak se dařilo jim. Jestli se Susan s Mattem mají stejně tak rádi jako když odjížděli, jak se Mandy se svou povahou poprala s tím, že byla skoro celý den s Remem, který se jí líbí a podle toho, čeho si Lily všimla i ona se líbí jemu, ale asi nejvíce byla zvědavá na Kate a Siriuse. Na tohle všechno se těšila. Nemohla se dočkat, až si všechny sednou na jednu postel a budou si navzájem vyprávět své zážitky z uplynulého týden.

Nedovedla si ale zrovna dvakrát představit, jak se k ní bude chovat James a hlavně, jak se ona bude chovat k němu po tom všem, co se tady.

Určitě všichni budou žasnout, že se oba dva vrátili živí a nepozabíjeli se nebo spíše, že Lily nepřizabila Jamese.

Najednou k ní přišla ona mladá dívka a chystala se odnést již prázdný šálek čaje.

"Prosím vás, nevíte kolik je hodin?" ptala se jí Lily.

"Ale jistě." řekla a koukla na hodinky "Je přesně pět hodin."

"A sakra." vyšlo z rudovlásky a dodala "Zaplatím."

"Tady se zdá, že čas utíká mnohem pomaleji, nemám pravdu?" usmála se na ni a převzala peníze, které ji Lily podávala.

"To ano. Prosím vás, nevíte, jak bych se dostala k hotelu Cambrion?" zkusila se jí zeptat a doufala, že to bude vědět.

"Náhodou vím. Pojďte, nakreslím vám mapku." usmála se na ni.

Lily si úlevně oddechla, vzala si své věci a následovala ji.

Dívka se opět postavila za pult, vzala kousek papíru a při kreslení onu cestu popisovala.

"Mockrát děkuji. Na shledanou." usmála se na ni vděčně Lily, čapla plánek a mířila k východu.

"Šťastnou cestu." popřála jí ještě dívka, ale to už rudovláska vycházela rychlým krokem ze dveří.

Ještě ji čeká dlouhá cesta, která zabere bezmála hodinu.

Podle plánku zašla opravdu daleko a tak se svižným krokem a s mapkou v ruce vydala ulicemi. Trvalo jí skutečně hodně dlouho, než konečně stála před hotelem.

Bylo jasné, že James už určitě bude v apartmá.

K jejímu velkému překvapení, když chytila za kliku, bylo zamčeno.

Vykulila oči a rychle začala hledat klíč.

Strčila jej do zámku a otevřela dveře.

"Je tu někdo?" zvolala, ozvěnou jí však bylo pouze ticho.

Pokrčila rameny, zula si boty a zamířila rovnou do ložnice.

Hned na prahu ale zůstala nechápavě stát.

Na posteli totiž leželo něco, co tam ráno rozhodně nebylo.