[Aurora AU]

Narychlo spíchnutý oneshot o jakémsi zamyšlení nad krásou. Náznak femslash?

• • •

Yongseon nedávala kráse určitou podobu. Zbožňovala půvab, nehledě na očekávání a zvyklosti společnosti, vždyť žila na místě představující nádheru samotnou. Ostrov Nabi byl jedinečný, plný barev, květin a nedotčené přírody, se kterou lidé žili v míru, snadno se tak nechala unést zpěvem oceánu a ševelením lesů. Oproti tomu na vrcholcích hor naslouchala vyprávění větru. S téměř dětskou radostí dokázala ocenit i maličkosti.

Když se poprvé setkala s Hyejin, konala se slavnost letního slunovratu. Všechno kolem pestře zářilo a hrající flétna vyzývala všechny slečny, aby vykročily vstříc tradičnímu, pro muže zapovězenému, tanci. Yongseon nepohrdla, ani nemohla, neboť tyto chvíle měla nejraději. Cípy sukní vlály ve větru, šaty se vlnily při otočkách, připomínajíce čarokrásná křídla, zatímco jí se zadrhl dech v plicích, jakmile se v divokém, leč něžném, kolotoči odstínů a hudby střetla s dívkou, jejíž úsměv obkresloval ranní paprsky - nenápadné, hřejivé a příjemné na pohled. Jemné dlaně zaklesly do sebe, oči se střetly a Yongseon se nezmohla na jediné slovo, Hyejin vypadala jako víla.

Možná proto právě ona promluvila první, vlastně se pouze představila. Poněkud nesměle vyslovila své jméno a si sotva všimla, že se spolu vzdálily od ostatních do ústraní. Nevadilo to ani jedné.

„Zatancuj mi ještě jednou," vydechla tehdy prosebně, zcela okouzlena mladou ženou v bělostných šatech obohacené o zlatavé vzory, jež lichotily smyslným křivkám a poklidně doplňovaly západ slunce.

„Přidáš se?"

Přidala se a nejen k tanci. Jeden den se jejich těla proplétala v neexistujícím rytmu, následující proseděly tváří v tvář šumivému moři. Mírumilovně se dívaly na ostré útesy, vzápětí na sebe a pohledem promlouvaly k té druhé. Nebyly si podobné a obě si to moc dobře uvědomovaly. Yongseon uvnitř žhnula jako divoký plamen, Hyejin vedle ní představovala ticho, klid a bezpečí. Působila tak něžně a zároveň nezkrotně jako motýl. Ani na vteřinu o její líbeznosti nezapochybovala.

Opakovaně se scházely pod temnou rouškou noci, skryty před zraky včech ostatních. Yongseon si naivně myslela, že takto ji má aspoň na chvíli jen pro sebe a nikoho jiného, na krátký okamžik střežila střípek křehké krásy.

Jednoho dne s ní na útesech zůstala až do východu. Ještě nechtěla domů od své víly. S růžovými tvářemi nad tou pošetilou myšlenkou zavrtěla hlavou a nechala se i nadále uklidňovat souzvukem pobřežních vln. Nechala se zvábit laskavými slovy a milým vzezřením rychleji, než si to sama uvědomila.

„Jsi krásná," špitla do ticha.

Hyejin se pousmála, snad posmutněle. „Jsi jedna z mála, kdo si to myslí."

„Tohle neříkej," namítla Yongseon ihned ve snaze ji ochránit, ač nebylo před čím. „Jsi krásná a zopakuji ti to, kdykoliv si budeš přát."

Rozpačitě jí vrátila jeden neposedný pramínek vlasů na své místo a s růžovými lícemi vzala její tvář do dlaní. Viděla v ní více než v jakémkoliv jiném člověku. Tak jiná, jedinečná...! Nemohla se zbavit povznášejícího pocitu výjimečnosti, kdykoliv se ocitla v její blízkosti. Byla však příliš mladá na to, aby poznala, že se za tou nekonečnou krásou skrývalo něco ošklivého.

• • •

Takže... Nejsem si jistá, proč to publikuji až teď, asi se mi prostě nechtělo.
Nevím, co k tomu říct, vrhla jsem se na to na poslední chvíli a dopsala to za minutu dvanáct. Skoro doslova.
Ale berte to jako takový malý trailer na budoucí příběh.