Taemin • angst? • fantasy 

• • •

Probudil se zcela vyčerpaný, postrádaje sílu se zvednout z místa. Šmouha, která se vzápětí vyjasnila v obrovské město plné světel, barev a lidí, v něm zanechávala pocit, že do ní nepatřil. Vše se hýbalo, nic nezastavilo, nikdo si anděla se zlomenými křídly nevšiml. Volal o pomoc, prosil, ale vlídných či uklidňujících slov se mu nedostávalo. Zcela osamocen se ztrácel v nekonečném labyrintu domů a silnic. Připadal si zoufale, neboť svět z mrakodrapů tyčících se až k nebi nebyl stvořený pro něj, nezapadal tam a chtěl utéct, přestože bez schopnosti létat nemohl.

Ovál ho chladný vítr, jenž se snadno prodral lehoučkým bělostným oděvem. Anděl se otřásl nejen zimou, ale i strachem. Zatímco nadále bloudil neznámými ulicemi, k jeho uším kromě hlaholu metropole dolehla i tichá melodie. Srdce mu vynechalo úder a on ji s nevysvětlitelnou důvěrou následoval, přesvědčen ve správnost svého rozhodnutí. Našlapoval pomaličku, krůček po krůčku se blížil k budově, odkud energická hudba přicházela. Zatoužil ji zaslechnout zblízka.

Připlížil se ke dveřím bez povšimnutí, ani ten nejbystřejší člověk ho totiž nemohl spatřit. Vkradl se dovnitř, prosmýkl se ke schodišti a rozhlédl se. Nešlo mu zbavit se tíživého pocitu na hrudi spojeným se smutkem neznámého původu. Netušil, že to samé jej probodne skrz naskrz, jakmile přistoupí ke dveřím, které hledal.

V tu chvíli se nedokázal hnout z místa. Zmohl se na pouhý fascinovaný pohled věnovaný muži následujícímu zlověstné tempo skladby. Upřeně ho sledoval ze stínu, kam světla tanečního studia nedosáhla, obdivoval ho v temném koutě a v duchu jeho úsilí podporoval. Svou volností, ladností a odevzdaností životní vášni anděla učaroval. Byl natolik dokonalý, jak jen lidská bytost mohla být. Nebo ho takového chtěli ostatní.

Viděl všechno. Viděl, že muž byl zlomený jako sněhově bílá křídla, jež on sám nosil na zádech. A přesto se – i navzdory do krve rozedřeným loktům a pády způsobeným modřinám – na úkor spánku a volného času nutil pokračovat. Snažil se nevnímat bolest svírající jeho tělo a každičký sval v něm, ani třas, jenž mu znesnadňoval tanec neúnosným způsobem. Nemohl to vydržet dlouho a anděl pozorující jej u vchodu to tušil. Bylo jen otázkou času, než úplným vyčerpáním padl k zemi, neschopen v sobě nalézt sílu se zvednout. První slzy beznaděje smočily jeho tváře a roztříštily se o podlahu.

Nechtěl tomu jen mlčky přihlížet, a tak učinil první krok z temné opony, o které zněla i skladba přebíjející ticho místnosti. Taemin, uvědomil si najednou.

Když se jejich pohledy setkaly, bylo to jako úder blesku – jasné, nečekané, děsivé. V ten moment však oba věděli. Anděl věděl, komu nabízel pomocnou ruku, Taemin věděl, co se skrývá za nevinně světlými perutěmi. Pochopili to ve stejnou chvíli bez jediného slova, neboť lidská řeč na popsání síly kratičkého okamžiku nestačila.

Vzápětí se ozval hlasitý hrom určený jen pro ně dva, jak se v jejich nitru cosi zlomilo. Ledové hráze se zhroutily a propustily na povrch mnohé, co se doteď skrývalo hluboko uvnitř pod kůží. Taemin zatajoval spoustu nedokonalostí, přestože odjakživa byly tou nejryzejší známkou lidskosti. Jen co anděl otevřel dlaň, neváhal a pevně se jí chytil, načež mu padl kolem krku. Své slabé stránky přestal halit do neviditelného pláště, odkryl ji totiž pro anděla, do jehož náruče se položil. „Odpusť..."

„Není to tvoje vina, nemohl jsi mě tu udržet," špitl do Taeminových vlasů. Odmítal otevřít oči, odmítal vidět znaveného chlapce takto zničeného. Zvláště pak, když on sám znal ten pocit klesnout až na absolutní dno.

Vzpomněl si na sebe obklopeného slávou a zářemi reflektorů. Davy jej milovaly, mohl mít skoro cokoliv, a přesto neměl takřka nic. Čím déle zůstával, tím více toužil po tom utéct. Nehledě na to, kolikrát se do lesklého vesmíru probudil, vždy mu připadal vzdálený. A stejně tak nebezpečný. Natolik nebezpečný, že v jeho proudech bez něčí pomoci nedokázal přežít dostatečně dlouho. Ten svět byl příliš cizí i poté, co se do něj probudil podruhé. Vrátil se do něj, ačkoliv chtěl zmizet navždy.

„Měl jsem–"

Anděl ho umlčel tím nejněžnějším způsobem, protože prázdné nářky a lítost k ničemu nebyly. Raději si Taemina přitáhl jen o kousíček blíž a poté jej nechal, aby za něj dokončil, co začal. Jejich polibek, který kdysi nestihl, zničil všechny zbývající bariéry. Jedny rty polapily druhé, jejich těla se tiskla k sobě naléhavě, jako by další možnost dostat neměli, přestože se to stalo poprvé. Nasládlé opojení střídalo slanost smutku, který se vracel a hned nato odezníval, když si uvědomili vzájemnou blízkost a oporu.

„Nepouštěj mě, prosím," hlesl Taemin. Nevědomky svou prosbou přimkl anděla k sobě, přičemž jeho křehkou a pochroumanou duši zničil naposledy. 

• • •

Zdravím všechny zbloudilé čtenáře!

Opět tuto sbírku všeho možného obohacuji o další oneshot, který jsem původně psala do výzvy. Doufám, že jste si jeho čtení užili a třeba mi tu zanecháte komentář, neboť zrovna u této povídky mě zajímají vaše pocity a teorie. 

Kdo z vás odhalil (poměrně očividnou) identitu anděla?

Amisaki