půvabná tvář
se stopami včerejšků
ustaraně sleduje
bonvivánskou zkázu

možná lituje
možná zpytuje

možná
že vrací se v myšlenkách
k dobám
kdy zkáza neznala svou vinu

má krásné rysy
stále
i po půlce století

a nese se ladně
jak mraky po obloze

připomíná čistě bílé plátno
na které sama maluje
a ztrácí se ve vlastních tazích

má sílu moře
a je jak vlna
hrnoucí hladinu

a připomíná oheň
doutnající v temnotě
kam každý krom ní se bojí

až kapou slzy
nad její oddaností
k lidem
které miluje

dala by všechno pro zkázu
i správnost

dala by všechno
a přece jen víc

jen proto
že je to ona