Hudba se mísila se šumem radostných rozhovorů. Hermiona seděla u stolu, prohlížela si prstýnek a uvažovala. Bylo možné, že byla od dnešního dne vdaná? Najednou se jí zdálo, že se nic z toho nemohlo stát. Jako kdyby poslední měsíce vůbec nedávaly smysl. Byla šťastná, ale zároveň zmatená ze svých pocitů. Byla si jistá, že se rozhodla správně. A byla si jistá, že se rozhodla špatně. To by ovšem nikdy nepřiznala. Ani sobě samotné. Věřila, že časem všechny nejistoty zmizí. Doufala v to, modlila se za to ke všem bohům. Otáčela prstýnkem na prstě, nebyla na prsteny zvyklá. Uviděla nad sebou stín, který ji zakryl výhled na svou ruku. Vzhlédla k Charliemu. ,,Smím prosit, švagrová?" Hermiona se něžně usmála. Nabídl jí rámě a dovedl ji doprostřed parketu. Vlečka svatebních šatů šustila po dřevěné podlaze, nikdy dřív neslyšela hlasitější zvuk. Jako by každým krokem vlečka oznamovala, že je Hermiona vdaná. Položila ruku na jeho rameno a opatrně se kývala do rytmu hudby. ,,Už se ani nekoukáš na nohy," poznamenal Charlie.
,,Snažím se v tanci neustále zlepšovat. I tak jsem stále neohrabaná a bojím se, že ti šlápnu na nohu," odvětila Hermiona a zahleděla se do jeho očí, kde se přehrávaly jejich předchozí tance. Stejně jako jemu, zastesklo se jí po těch časech. Ráda by se vrátila do těch dob a prožila to znovu. A třeba by řekla víc než tehdy.
,,Jaký je to pocit?" zeptal se a stěží zakrýval smutek.
,,Být vdaná? Nezvyk, ale příjemný nezvyk," odvětila Hermiona. ,,Nečekala jsem, že jediný den vše změní. Všechno je úplně jinak než bývalo."
,,Vím, že je ta otázka nebude v tuhle chvíli vhodná a předem se za ni omlouvám," začal Charlie a jeho pohled se stočil do strany. ,,Měl bych tehdy šanci?" Hermionu ten dotaz zasáhl jako jedna z největších bolestí srdce. Kdyby nebyla vdaná, kdyby nemilovala Rona, rozplakala by se. Takhle si jen mohla smutně povzdechnout a seřadit slova do správného pořadí.
,,Ano. Měl jsi šanci, velikou šanci a doufala jsem, že té šance využiješ," pravila. Charlieho tvář zšedivěla, nakonec se ale donutil k úsměvu.
,,Tak to jsem to potom pěkně zkazil," zavtipkoval bez jediného náznaku radosti.
,,Oba jsme to zkazili, ale možná, že jsme to měli zkazit. Možná se to očekávalo." Musela tomu věřit, nic jiného jí nezbývalo. Jinak by si to musela celý život vyčítat a na lítost už bylo příliš pozdě. Teď už byl konec všech ,,kdyby". Slibem Ronovi uzavřela vše, co se kdy (ne)stalo mezi ní a Charliem. Zůstávalo to v ní, ale uzamčené v komůrce, od které zahodila klíč.
,,Zítra se vracím do Rumunska," řekl Charlie a tím ji vytrhl z hlubokého zadumání.
,,Už zítra?" vydechla pouze Hermiona.
,,Však víš, jak rád před vším utíkám," odpověděl Charlie. ,,A tentokrát je to správné, že odejdu tak brzy."
,,Kdy tě znovu uvidím?" zeptala se. Charlie sklonil hlavu. ,,Ach tak," hlesla Hermiona, ,,takže tě nemám čekat ani na Vánoce, ani na oslavy bohyně Ostary... Už tě nikdy neuvidím."
,,Je to nejlepší řešení."
,,A s kým budu tancovat?" vyptávala se nešťastně. Charlie se zastavil a chytil ji za ruku, na kterém byl prstýnek.
,,Našla sis mnohem lepšího tanečníka než jsem já," řekl a jemně se usmál. ,,Ron nikdy nepropásne šanci si s tebou zatancovat." Políbil ji krátce na čelo. ,,Měj nádherný život, Hermiono." Odešel, nechal ji uprostřed parketu samotnou.
,,Odpusť mu to, můj bratr je nevychovanec," řekl Ron, který za ní hned přišel a objal ji.
,,To nevadí," odpověděla Hermiona. ,,Aspoň mám možnost si zatancovat se svým manželem." Ron ji políbil.
,,Miluju tě, Hermiono," řekl Ron a její pochyby zmizely. Ronův hlas ji uklidnil, odnesl všechen její strach.
,,I já tebe," odpověděla a byla si tím jistá. Ale i když svého manžela nade vše milovala, stejně v ní navždy zůstal jeden malý otazník. Co kdyby?