#1. Nayeon

Cítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy. Ta bolest byla šílená. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nejhorší bylo, že jsem vlastně nemohla dělat nic. Drželi mě tak pevně, že jsem se nedokázala ani pohnout. Jeden mi držel ruku na ústech, abych nemohla křičet. Druhý mi držel ruce, abych se nemohla bránit. Třetí mi držel nohy a vzdychal slastí. A čtvrtý? Čtvrtý se díval a zubil se.

Střídali se na mě, jako bych byla nějaká hračka. Vůbec nebrali ohled na to, jakou bolest mi působí a co se mi v tu chvíli honilo hlavou. Nikdy nezapomenu ty tváře.

Když už se na mě všichni prostřídali, odhodili mě jako kus hadru, jako něco, co nemá žádnou hodnotu. Nechali mě tam ležet, polonahou v zimě. Z dálky jsem slyšela už jen smích a vzájemné pochvaly, jak byl kdo dobrý a jakou měl výdrž.

Ležela jsem na ledové zemi, vlastně jsem to ani nevnímala. Vnímala jsem jen tu bolest. Bylo mi zle a jakmile jsem se aspoň trochu vzpamatovala, začala jsem hned zvracet. Působilo mi to ještě větší bolest. Necítila jsem jen fyzickou bolest, ale i psychickou.

Nemohla jsem uvěřit, že se to vážně stalo. Myslela jsem si, že mě tady bude čekat lepší život, než tam, kde jsem se narodila. V hlavě se mi stále dokola opakovala jedna ta stejná otázka. Proč? Co jsem udělala tak špatného?

Ztěžka jsem se posadila a snažila se pořádně nadechnout. Podívala jsem se pod sebe. Viděla jsem krev, vyděsilo mě to. Ale tenhle strach se nedal rovnat s tím, jaký jsem cítila před tím. Natáhla jsem si zpět kalhoty a vstala jsem. Motala se mi hlava natolik, že jsem se musela přidržet cihlové zdi.

Dívala jsem se před sebe. Ulice, která nebyla ani osvětlená a vedla z kopečka, kde nakonci byla vidět cesta a autobusová zastávka. To byl můj původní cíl, autobus. Pomalu jsem šla, každý krok mi působil ostrou bolest v podbřišku a na stehnech. Nikde nebyla ani duše. Což bylo na Seoulu zvláštní.

S každým krokem jsem viděla ty tváře. Znala jsem je, každého z nich. Na tyhle tváře nikdy nezapomenu.

„Slečno Nayeon, proč jste se vlastně odstěhovala sem do Seoulu? Ve vaší zemi nebylo uplatnění?" zeptal se mě šéf na pohovoru.

„Uplatnění tam bylo, ale já tam zůstávat nechtěla." odpověděla jsem.

„Proč ne?"

„Četl jste můj životopis. Mám vystudovanou korejštinu pro hospodářskou praxi. Myslíte, že bych se v mé zemi uplatnila?" zeptala jsem se slušně.

Šéf si znovu rychle pročetl životopis a přikývl. „Vidím." řekl a podíval se na mě. „Je tu i splněný kurz vizážistky." mumlal si pod nos.

Trochu jsem se musela usmát a přikývla jsem. „Ano, kvůli toho jsem tady." Bylo mi jasné, že vůbec můj životopis nečetl, a že jsem byla jen náhodný člověk, kterému zavolali a řekli si, že to nějak třeba dopadne.

Přikyvoval a díval se do papírů. „Vizážistka se vždycky hodí." Mumlal a zkoumal dál můj životopis. Pak vstal a uklonil se. ,,Určitě se ozveme." Řekl.

Vstala jsem a taky se uklonila. „Děkuji vám." Usmála jsem se. V mé zemi to znamenalo, že se neozvou. Tady to však znamenalo, že je to téměř jisté.

Vyprovodil mě ke dveřím a ještě jednou se uklonil, což jsem udělala taky, byla to slušnost.

Můj tep byl tak rychlý, bolelo mě na hrudi a žaludek se mi pořád obracel. Co jsem měla dělat? Bylo mi tak moc špatně, hlava mě bolela a točila se mi.

Vydala jsem se domů, ještě jsem úplně neměla vybaleno a čekalo mě ještě spoustu nákupů, abych svůj byt nějak hezky vybavila a koupila si i něco na sebe. Přece jen, do letadla je jen omezené množství, kolik si toho můžete vzít.

Cestou jsem se ale ještě stavila do kavárny. Dostala jsem chuť na nějakou dobrou kávu.

Vždycky mě dokázalo lehce rozesmát, když jsem viděla výrazy servírek, na které jsem spustila plynulým jazykem. Na někoho s evropskými rysy to nečekaly. A mé jméno? Nechala jsem si ho změnit, jelikož jsem věděla, že chci žít v Koreji. Moje původní jméno je Nicol. Teď jsem Nayeon. Mám i korejské občanství, čekala jsem na něj pět let, po dobu co jsem tu nějak žila. Ale vždycky jsem se musela vrátit do mé rodné země.

Spadla jsem a rozbila si koleno. Cítila jsem ostrou bolest, která mi vystřelovala do celé nohy. Nedokázalo se to ale rovnat bolesti, kterou jsem cítila jinde. Nedokázala jsem se sama jen tak udržet na nohách. Byla jsem tak slabá. Vždyť jsem se ani nedokázala ubránit. Cítila jsem se tak slabá. Celou dobu se mi motala hlava a třeštila mě jako střep.

Jak to říct? Nenáviděla jsem to tam. Chování lidí bylo otřesné, smáli se věcem, které vtipné vůbec nebyly. Rvali se na ulici. Prostě hnus. A moje rodina? Abych pravdu řekla, nikomu jsem neřekla, že se tady odstěhuju. Nikdy je nezajímalo, co chci já, neměli starost. Tak jsem se přestala starat i já. Ze dne na den jsem si sbalila věci a odjela. Nikomu jsem neřekla jediné slovo. Až na výjimku. Mou sestřenici, která mě jako jediná dokázala podpořit v tom, co jsem dělala a co jsem chtěla.

Jmenuje se Kate, vystudovala cestovní ruch a slíbila mi, že se za mnou přijde podívat v rámci práce. Těšila jsem se. Ještě ale nejspíš potrvá, než se dostane tady. Věřím ale, že i ji se tady bude líbit.

Šla jsem dál, jak mě jen nohy dokázaly unést. Už jsem ho viděla, Mapodaegyjský most. Můj cíl. Nedokážu s tím žít, a proto jsem se rozhodla to v tuhle chvíli ukončit.

V hlavě se mi začaly honit různé myšlenky. Budu někomu chybět? Budou mě mí přátelé postrádat? Bavili by se s takovou špínou, jakou jsem v tuhle chvíli byla? Nemyslím si, odsoudili by mě. Nepochopili by, co jsem právě teď cítila. Zlost, vztek, smutek a prázdnotu v duši. Pocit, jako bych už nikdy nemohla být šťastná. Hrnuly se mi znovu slzy do očí a já je nechala, ať tečou.

Seoul byl pro mě vždycky tak živý. Všude bylo tolik lidí, i když bylo pozdě večer. Když bylo horko, což v Koreji přes léto opravdu bývá, zašla jsem si koupit do nejbližšího obchodu koupit zmrzlinu a sedla jsem si v parku na trávu u basketbalového hřiště. Proč tam? Těžko říct, líbilo se mi pozorovat ty, kteří zrovna hráli basket a já se dívala a jedla zmrzlinu. Kolikrát za mnou i přišli a zeptali se mě, jak se jim daří, vyprávěli mi jejich sny. Získala jsem si tak přátelé. Všichni byli tak milý.

„Jak dlouho vám trvalo si odbarvit vlasy takhle na krásnou bílou, aniž byste si je zničila?" Zeptala se mě jedna slečna, jmenovala Yeji. V tu chvíli mi na vlasy i sahala. „Páni, tak jemné!"

Zazubila jsem se a zavrtěla jsem hlavou. „Nemám odbarvené vlasy."

Moje vlasy byly vždycky přirozeně bílé, neměly žádný pigment. I moje kůže byla celkem světlá. Tímhle jsem se vždycky odlišovala.

„Žertujete, že ano! To není možné! A vaše oči? Řekněte, že máte aspoň čočky." Chrlila na mě Yeji překvapeně a její přátelé se na mě fascinovaně dívali.

Znovu jsem zavrtěla hlavou. „Nenosím čočky."

Yeji se mi pořádně zadívala do očí, pak mě postavila a dívala se na moje oči v různém světle. „Vážně to nejsou čočky." Vydechla. „Vy jste úžasná!"

Zasmála se jsem se. „Děkuji." Hrozně mě to těšilo. „A tykej mi, můžeme být kamarádky." Štípla jsem ji do tváře a zazubila jsem se.

„Budeme ty nejlepší kamarádky!" Zazubila se na mě a pevně mě objala.

Vytáhla jsem z kabelky mobil a vytlačila číslo na Yeji. Jak jsem se ale třásla, tak mi mobil vypadl a spadl na zem. Bylo pro mě tak namáhavé se pro něj znovu zvednout a schovat ho. Věděla jsem, že nedokážu nic napsat.

No a takhle jsem získala kamarádku. Někdy byla Yeji celkem otravná, pořád mě tahala ven, pomáhala mi s vybalováním a vybavením bytu. Musela jsem jí říct, v jakém stylu to chci, jinak byla k nezastavení a vybírala nehorázné kýče. Ale měla jsem ji ráda. Vždycky mě dokázala rozveselit.

Opřela jsem se zídku mostu a znovu začala zvracet. Projelo pár aut, ale nikde nikdo nebyl. Nechápala jsem to. Ale došlo mi, v jaké části města jsem byla. Všichni byli nejspíš v centru.

Bylo mi tak zle.

„Vítej v nové práci."Usmála se na mě nadřízená. „Dneska budeme líčit významné zpěváky naší země, tady máš seznam, které máš na starosti."

„Děkuji." Usmála jsem se a uklonila se. Hned jsem se pustila do práce. Chvíli mi trvalo, než jsem se vyznala ve značkách make-upu, rtěnek, očních stínů a stínů na obočí, ale nakonec jsem si v tom našla systém. Šla jsem od zpěváka k zpěvákovi a hned rozeznával typy pleti a co na ně použít. Dělala jsem svou práci dobře.

Cítila jsem pohledy některých z nich, ale nevšímala jsem si jich. V téhle práci nesmím být zaujata jedinou osobou, měla jsem jen určitý čas na to, abych je nalíčila a poslala ke kostymérkám.

Pak má práce končila a já mohla domů. Někdy jsem ale zůstávala déle, abych si v tom udělala pořádek

A to se mi dnes stalo osudným, když jsem se pozdě večer vracela domů.

Ano, ti kteří mi tohle udělali.. byla jsem jejich vizážistkou. A tohle byl vděk za mou práci, za to, že jsem byla jiná.

Nahla jsem se přes okraj a dívala se dolů. Pád mě omráčí a pak se utopím. Třásla jsem se, ale byla jsem odhodlaná. Nedokážu žít s tím, že mi vzali kus mé duše, mou sebeúctu. Vylezla jsem na zídku a posadila se na ní.

Takže, tady je teda můj konec. Podívala jsem se na nebe a lehce se usmála, začalo sněžit. Aspoň zemřu s tím, co mám ráda, a co mi bylo nejbližší. Se sněhovými vločkami. Milovala jsem to.

Zavřela jsem oči, posunula se, a...