#2. San

,,No nic kluci, jdu už domů. Zítra vstávám." Zazubil jsem se a vstal. Lhal jsem, jen jsem už chtěl domů.

,,No tak Sane, ještě jednoho panáka." Zakňoural Gun, který měl už celkem dost.

,,Posledního. Moc piješ Gune." Řekl jsem a na důraz zvedl prst. Jak jsem očekával, tohle ignoroval. Rád se napil a pak se divil, že se probudil někde v křoví.

,,Jeej." Zajásal Gun nadšeně a nalil nám. ,,Tak na zdraví!" Vykřikl a hodil to do sebe.

Zavrtěl jsem hlavou a panáka jsem vypil. Ve stejnou chvíli jsem se i zašklebil. Bylo to hnusný, ale zároveň skvělý. Necítil jsem se nějak zvlášť opilý. Mám dobrou toleranci alkoholu, na kterou jsem celkem i pyšný. Ale vypili jsme toho dost, to ne, že ne. Dost se mi ale motala hlava, další bych už nezvládl. Věděl jsem, kdy mám dost.

,,Tak se mějte." Zamával jsem klukům, oblékl si kabát a nechal jim peníze za sebe. Doufám, že nezapomenou a zaplatí.

Pak jsem vyšel z podniku. ,,Zase sněží." Povzdechl jsem si.

Zapomněl jsem si vzít čepici. No, dneska to snad nějak přežiju. Vyšel jsem a snažil jsem se dívat na cestu, která šla sotva přes husté sněžení vidět. Znám ale tohle město jako svoje boty. Takže vím, kam jdu a nezabloudím ani v těhle podmínkách.

Položil jsem si ruku na břicho a nadechl se. Snědl jsem toho fakt hodně. A ještě k tomu alkohol? No snad maso zůstane tam, kde má. Modlil jsem se za to. Nenávidím zvracení a dělám vždycky vše proto, aby to ve mně zůstalo. Ani kamarádům nepomáhám, když zvrací. Nemůžu to vidět, je mi pak hrozně zle a zvracel bych taky. Což já přece nechci.

Zahnal jsem tyhle nechutné myšlenky a nechal si padat sněhové vločky na obličej. Příjemně to chladilo a to jsem právě potřeboval. Bylo mi horko.

Prsty jsem si pročesal vlasy. Už jsem se těšil domů na svou pohodlnou měkkou postel. Vlastně ne, byla tu jedna věc, na kterou jsem se těšil mnohem víc. Sprcha! Už jen ta představa, jak na mě teče teplá voda, mě hřála u srdce. A nebo, že bych si dal vanu? Měl jsem ještě nějaké víno v ledničce, mohlo by to být příjemné.

Ale ne, víno si nechám na jindy. Už nechci pít. Měl jsem toho dost a to už by žaludek asi neunesl. Moje játra na mě teď musí být pyšná a zároveň mi určitě nadávala. No jo, no jo! Omlouvám se! Slibuju, že se znovu dlouho nenapiju! Skoro jako bych slyšel, jak mě teď chválila. Jsem to ale hodný člověk!

Tak jsem se soustředil na můj rozhovor s játry, že jsem nedával pozor a uklouzl jsem, naštěstí jsem ale nespadl. Chytil jsem se toho prvního, co mi padlo pod ruku, lampa! Díky lampo!

Mám fakt dobrou náladu. Kdo by to byl řekl, že vás lampa zachrání před uklouznutím? Já teda nikdy před tím! Možná proto, že jsem vždycky právě spadl.

Zazubil jsem se a sám nad sebou jsem zavrtěl hlavou. Jsem fakt idiot. Ještě, že kolem nikdo není. Asi bych se hodně styděl. Musím vypadat směšně. Určitě tak vypadám! Jsem slavný, ale vypadám směšně, když se opiju! No není to vtipné? Jistěže ano! Sám to vím. Měl jsem chuť se smát.

Začal jsem si zpívat a culil se jak blb. Fakt mě to bavilo a zdálo se mi to i jako dobrý nápad. Ale když kolem nebyla živá duše, tak proč toho nevyužít? Mám rád zpěv. Proto jsem se stal zpěvákem. Miluju tenhle život.

Něco mě ale zarazilo. Zdálo se mi to?

Zastavil jsem se na mostě a díval se před sebe. Tuhle osobu jsem už určitě někdy viděl. Zamyslel jsem se. Zapojil jsem všechna ozubená kolečka v mém mozku a přemýšlel, kdo by to mohl být. Pak mi to došlo! Potlesk Sanovi!

Slečna Nayeon! Naše milá a krásná vizážistka! Chtěl jsem už na ni volat a pozdravit. Ale.. co to dělá?! Co to zatraceně dělá?! To je nebezpečné!

Okamžitě ze mě vyprchal všechen alkohol a rozběhl se k ní.

,,Slečno Nayeon!" Vykřikl jsem a běžel co nejrychleji jsem to dokázal. Neslyšela mě, nebo mě slyšet nechtěla. Dostal jsem se do stavu paniky a strachu. Nestihnu to, určitě to nestihnu! Skoro!

Ve chvíli, kdy se slečna Nayeon rozhodla skočit jsem ji ještě stihl chytit za ruku. Málem jsem přepadl, ale zapřel jsem se nohami, držel jsem ji a nepouštěl.

,,Co to blbnete! Zbláznila jste se?! Chcete se zabít?!" Křičel jsem na ni a snažil se ji vytáhnout.

Překvapeně na mě hleděla, pak se podívala dolů. ,,Pusť mě." Řekla téměř neslyšně.

Já ji ale slyšel moc dobře. Hrklo ve mě. Vážně se chtěla zabít?! Měl jsem v tu chvíli co dělat, abych se nepozvracel. ,,Ani mě nehne! Nepustím vás! Važně si myslíte, že vás nechám zabít se?!" Řekl jsem důrazně a vytahoval ji.

Nebyla těžká, ale dalo to zabrat, všechen alkohol přece jen nevyprchal. Jakmile jsem ji vytáhl přes okraj, oba jsme spadli na studenou zem. Oddechoval jsem a podíval se na ní. Nehýbala se. Zatraceně! Hned jsem se posadil a obrátil ji na záda. Měla otevřené oči a v nich jsem viděl strach, začala mě okamžitě odstrkovat a tiskla se ke zdi.

,,Slečno Nayeon, co se stalo? Já vám neublížím." Řekl jsem s překvapeným hlasem. Co se to dělo?

Opatrně jsem se k ní přiblížil.

,,Jdi ode mě!" Křičela hystericky a tiskla se ke zdi víc.

Zastavil jsem se a překvapeně se na ni díval. Pak jsem si toho ale všiml. Krve na jejich kalhotech, převážně na stehnech a rozkroku. To snad ne. Okamžitě mi to došlo.

Dal jsem si ruku před pusu a držel v sobě řev a slzy. ,,Kdo vám to udělal?" Zeptal jsem se opatrně.

Neodpovídala. Nějak mě to nepřekvapilo. Ale nadějně jsem doufal, že bych mohl zavolat policii a toho šmejda by hned zatkli.

,,Musíte do nemocnice." Řekl jsem a vytáhl mobil.

Neprotestovala. Tohle mě upřímně překvapilo, když jsem se ji nemohl ani dotknout. Lékaři jsou přece jen trochu jiní. Rychle jsem začal volat. Nemohl jsem k ní blíž, třásla se jenom jsem se pohnul.

Schoval jsem mobil a podíval se na ni.

,,Budou tady za chvíli. Slečno Nayeon, máte tady rodinu? Někoho, komu bych mohl zavolat?"

Zavrtěla hlavou, už se ale netřásla. Možná mi začala aspoň trochu důvěřovat?

,,Musí vám být zima." Řekl jsem a sundal si kabát. ,,Přiblížím se na chvíli, dobře? Ani se vás nedotknu." Řekl jsem a opatrně a pomalu jsem se k ní blížil.

Znovu se třásla. Nevím, jestli zimou, nebo strachem. Opatrně jsem ji přehodil kabát přes ramena a znovu se vzdálil. Bylo mi ji tak líto, nevěděl jsem, co mám dělat. Doufám, že mi řekne, kdo to udělal. Přísahám, že toho bastarda vykastruju!

Slyšel jsem už houkat sanitku a začal na ně mávat. ,,Slečno Nayeon, pomůžu vám do sanitky, neublížím vám, ani nikdo jiný. Nebojte se, teď už jste v bezpečí." Řekl jsem a lehce se dotkl jejího ramene, uhnula.

Zkusil jsem to znovu, tentokrát se už nechala. Pomohl jsem ji postavit se a šel s ní k sanitce. Celá se třásla. Je mi jasné, že fyzický kontakt bylo teď to poslední, co by chtěla. Ale sama by se teď asi nepostavila.

,,Jste rodinný příslušník?" Zeptal se mě jeden ze sanitářů.

,,Jsem její nevlastní bratr." Zalhal jsem

,,Tak to s námi nemůžete."

,,Já ale.. já.." najednou jsem neměl slov. Chtěl jsem jet. Chtěl jsem u ní být. Nechtěl jsem, aby byla sama, vždyť se pokusila zabít!

,,Nechte ho." Špitla slečna Nayeon potichu.

Překvapeně jsem se na ni díval. Chtěla mě u sebe? Na jednu stranu mě to těšilo, jelikož mi nejspíš věřila. Na druhou stranu.. bál jsem se, co mi řeknou.

Sanitář přikývl a nechal mě u ní.

Celou cestu jsem se na ni díval. Měla zavřené oči. Její bílé vlasy byly rudé od krve. Nejspíš ji před tím praštil do hlavy. Všiml jsem si, jak ji s očí stékají slzy. Tak moc jsem ji je chtěl setřít, vzít ji za ruku a říct ji, že bude všechno dobrý. Ale neměl jsem odvahu. Bál jsem se, jak by na to reagovala. Teď byla aspoň v klidu.

V nemocnici na ni už čekala doktorka. Neštěstí to byla žena, myslím si, že by slečna Nayeon mužského lékaře nezvládla.

Sanitáři jí pomohli do ordinace, dovnitř mě už ale nepustili. Sedl jsem si na lavičku a netrpělivě čekal, co se bude dít. Bylo mi zle a pořád jsem na to myslel. Kdo jí to mohl udělat. Ano, byla to hezká, ne-li krásná žena. Ale tohle ji udělat? Její život bude teď úplně jiný, možná už nikdy nebude šťastná.

Měl jsem v hlavě tolik myšlenek ohledně její budoucnosti. Bál jsem se ní. Bylo mi to tak líto. Zároveň jsem měl takový vztek.

Slyšel jsem dveře a v nich se ukázala doktorka. Ukázala prstem, abych šel za ní a já hned šel.

Tázavě jsem se na ni podíval a čekal, až začne mluvit.

,,Tahle slečna tady v Koreji nemá žádné příbuzné." Začala. ,,Nevypadá to vůbec dobře. Co se stalo vám řekne sama. Já nemůžu. Hádám totiž, že nejste její nevlastní bratr. Sanitářům jste lhal."

Trochu jsem zrudnul a zadíval se do země. Bylo mi trochu trapně. Ale zároveň.. jinak to nešlo.

Povzdechla si a koukla se na mě.

Kousl jsem se do rtu. Můj vztek byl najednou větší a větší. Odporní šmejdi!

,,Necháme si ji tady na pár dnů, na hlídání."

,,A teď? Jak je ji?" Zeptal jsem se

,,Teď spí. Dostala silné léky na bolest. Už ji vezou na pokoj. Zavedu vás." Řekla a vyšla.

Šel jsem za ní. Bastardi! Šmejdi! Hajzlové! Měl jsem v hlavě tolik nadávek, ale ani jedna nebyla dost silná pro ty, kteří to udělali.

,,Tady." Ukázala doktorka na pokoj. ,,Musím zpět. Jo a.. měl byste ji najít pomoc, nějakého dobrého psychologa. Zavolám policii a sestřička vás bude hlídat." Řekla a odešla.

Polkl jsem a vešel jsem do pokoje. Byla tady sama, napojená na kapačce a spala. Vzal jsem si židli od malého stolku a sedl si k ní. Vypadala tak klidně. Přál jsem si, aby měla sladké sny, ale ty mít asi dlouho nebude.

Opatrně jsem ji pohladil na ruce a položil si hlavu na lůžko. ,,Budu tady s vámi." Zašeptal jsem.