#5. San

Už uběhly čtyři dny. Byl jsem unavený, skoro vůbec jsem nespal, jelikož jsem pořád hlídal slečnu Nayeon. Měl jsem pocit, že prostě musím. Za tu dobu jsem naspal asi jen pět hodin, nemohl jsem si pomoct. Bál jsem se o ní. Neměl jsem zaplacené lůžko, doktorka mě kolikrat vyháněla, ale já ji vzdycky dokázal přemluvit.

Každý den minimálně dvakrát zvracela a měla záchvaty, kdy se jí nikdo nemohl dotknout. V noci spala neklidně a budila se se slzami v očích. Sama musela být už unavená. Ale ani spánek ji nedával klid. Viděla to pořád přes sebou.

Doktorka říkala, že to bude běh na dlouhou trať. Potřebovala pomoc. Hledal jsem na internetu, chtěl jsem ji najít toho nejlepšího psychologa. Jenže většina byli muži. Věděl jsem, že by s nimi nemluvila, bála by se být s nimi v jedné místnosti.

Povzdechl jsem si. Tak rád bych jí pomohl.

Podíval jsem se na ní. Měla zavřené oči, ale nespala. Měla pořád trochu nateklou tvář a na ni pár šrámů. Všímal jsem si každého detailu na ní. Měla vážně hladkou pleť, šlo vidět, že se o sebe vždycky starala. Byla krásná a.. jak to říct.. výjimečná. Bohužel, tohle ji bylo nejspíš osudným.

Pootevřela oči, dívala se někam mimo. Zkusil jsem ji lehce pohladit na ruce, uhnula. Mrzelo mě to. Chápal jsem, proč uhýbala, ale zároveň mě to vážně mrzelo. Chtěl jsem ji pomoct.

Když jsem ji viděl poprvé, říkal jsem si ,Páni, někoho takového jsem ještě neviděl.' Jakmile přišla do místnosti, všechny oči se upřely na ní. Šlo vidět, že z toho byla nervózní, ale ani na vteřinu nezaváhala. Dělala svou práci skvěle.

,,Sane, přestaňte se prosím hýbat." Zamračila se na mě.

,,Promiňte." Zazubil jsem se a nechal ji dál dělat svou práci.

Byla vždycky usměvavá, šlo vidět, že ji ta práce baví. A dokázala se taky pěkně naštvat, když někdo její práci zničil. Gun se jednou nechtěně rozbrečel, jelikož měl slabou chvilku a všem nám říkal, jak nás má rád. Slečna Nayeon ho tenkrát pěkně seřvala. Měl jsem chuť se smát, ale to bych dostal zdrba i já.

Líbilo se mi, že nás brala jako lidi. Ne jako mašiny na peníze, jako arogantní hvězdy. Ke každému se chovala tak, jak se chovali k ní.

,,Přestane to někdy?" Zašeptala potichu.

Překvapeně jsem se na ni podíval. To bylo vlastně poprvé co promluvila od té doby.

,,Určitě ano, musíte zabojovat." Usmál jsem se na ni.

Podívala se na mě. Vypadala dost nedůvěřivě.

,,Snadněji se to řekne než udělá." Pousmál jsem se. ,,Ale já vám věřím, zvládnete to. Udělám cokoliv, abych vám pomohl."

,,Proč?" Zeptala se, v očích se jí leskly slzy, které po chvíli sklouzly po jejich tvářích.

Trochu nechápavě jsem se na ni podíval. Co proč?

,,Proč mi chceš pomoct?" Zavzlykala.

,,Proč bych vám neměl chtít pomoct? To je přece samozřejmost." Řekl jsem

,,Není. " Špitla.

,,Je." Usmál se jsem se na ni.

Znovu zavřela oči. Zajímalo mě, nad čím přemýšlí. Bylo mi to líto. Víc jsem pro ni nemohl udělat. Jenom tady být.

,,Slečno Nayeon, můžu se na něco zeptat?" Zajímalo mě to už dlouho.

Podívala se na ně a nejistě přikývla.

,,Jak se jmenujete celým jménem?"

Dívala se mi upřeně do očí, jako by v nich hledala náznak jakékoliv zrady, kterou bych mohl udělat.

Neměl jsem s jejím jménem zlé úmysly, jenom mě to zajímalo.

,,Mia, Mia Nayeon." Odpověděla po chvíli.

Lehce jsem se usmál. ,,Máte hezké jméno." Stejné jako jeho princezna.

Chtěl jsem toho o ní vědět víc, ale nechtěl jsem se hrabat v její minulosti. Mám pocit, že by mi teď stejně neodpověděla. Na to měla moc velký strach. A určitě měla důvod proč o své zemi nemluvila a odešla.

,,Klidně se ptej, jestli chceš něco vědět." Řekla potichu. V jejím hlase jsem slyšel něco, jako by si řekla, že už nemá co ztratit.

Četla mi snad myšlenky? Možná jen už nesnesla to ticho, stejně jako já. Možná chtěla jen mluvit.

,,Co na to říkala vaše rodina? Že jste se přestěhovala sem." Zeptal jsem se po chvíli.

,,Nemám rodinu." Odpověděla.

Překvapeně jsem se na ni podíval. ,,Nemáte rodinu?"

Zavrtěla hlavou.

Jak nemohla mít rodinu? To bylo zvláštní. Že by její rodina udělala něco špatného? Byli vrazi? Dealeři? Feťáci?

Všimla si, že nad tím přemýšlím a povzdechla si.

,,Zavrhla jsem je."

,,Proč?" Trochu jsem se zamračil, tohle bylo ještě zvláštnější.

,,Mám pro to své důvody, nečekám, že to pochopíš."

Když to říkala, zněla tak.. rozhodně? Zároveň.. cítil jsem z jejího hlasu něco špatného. Možná nenávist? Odpor? Co jí udělali tak hrozného, že je zavrhla?

,,Máte aspoň někoho? Někoho, koho byste mohla kontaktovat?"

,,Mám, ale nebudu ji dělat starosti. Sama jich má dost."

,,O koho se jedná?" Zeptal jsem se.

,,Sestřenice."

,,Povíte mi něco o ní?" Usmál jsem se.

,,Jmenuje se Kate, jako jediná u rodiny byla ta normální. Studovala cestovní ruch, slíbila, že za mnou jednou dojede." Poprvé od chvíle jsem viděl slečnu Nayeon se lehce usmát. ,,Ona jediná věděla o mém stěhování."

,,Vážně?" Dost mě to zaskočilo. ,,Jako.. nikdo? Vážně nikdo?"

,,Nikdo, komunikujeme spolu natajno."

,,Bojíte se, že by vás hledali?"

,,Bojím se, že by mě odvezli zpět." Řekla.

,,A proč zrovna Korea?" Zeptal jsem se.

,,Proč ne Korea?" Zeptala se. ,,Studovala jsem Koreu a korejštinu na vysoké škole, byla jsem tak okouzlená kulturou, že jsem tu chtěla žít. Byla jsem tady na rok přes program Erasmus."

,,Vážně?" Usmál se jsem se.

Chtěl jsem, aby mluvila. Vypadalo to, že na chvíli zapomíná, co se vlastně stalo. Nemyslela na to, bylo to pro ni dobře.

Přikývla. ,,Už tenkrát jsem věděla, že tady vážně chci žít."

,,A co vás tady tak okouzlilo?" Měl jsem z toho radost.

,,Všechno. Doslova." Řekla.

Z jejiho hlasu jsem ale necítilsnad žádnou emoci.

,,To, jak to tady žije. Vždyť v devět hodin večer jsou ulice ještě plné. V mé zemi se člověk boji vyjít z domu nebo práce po sedmé."

,,To fakt?" Pousmál jsem se.

Přikývla. ,,Lidi tam jsou zlí, sarkastičtí, dělají si srandu z věcí, které jsou spíš k pláči. Feťák nebo opilec na každém rohu. Špatná dýchatelnost. Prostě hrůza. Odporná země." Povzdechla si.

,,Tak to vás chápu." Řekl jsem. Teď už to dávalo smysl. Nedivil jsem se jí, že chtěla utéct. Na některé věci tu jsou mnohem přísnější zákony.

Koukla se na mě, pak znovu zavřela oči. Možná byla už jen unavená, nebo už se mnou nechtěla mluvit. Nebo jí to jistým způsobem připomnělo znovu tu noc?

Nikdy neodpustím těm, co jí to udělali. A přísahám, že ten člověk za to bude pykat. Kdyby bylo na mě, vykastroval bych je zaživa. Ale ani to mi nepřijde jako dostatečný trest. To je prostě strašné a není pro to omluv.

,,Řeknete mi to prosím? Řekněte mi, kdo vám to udělal." Zašeptal jsem

,,Nemůžu." Špitla.

,,Prosím." Řekl jsem zoufale. ,,Zjistím to a postarám se, aby ten člověk dostal, co si zaslouží."

,,I kdyby to byl tvůj přítel?"

,,I kdyby! Nebyl by to přítel, pokud by udělal něco tak odporného." Řekl jsem rozhodně. Bylo to něco, čím jsem si byl naprosto jistý. Říká se, že by člověk neměl udat svého přítele. Ale pokud udělal něco takového.. je to přítel? Ne, určitě není. Někoho takového bych udal s radostí.

Pousmála se. ,,Tak pátrej. Já ti to říct nemůžu."

,,Budu pátrat." Řekl jsem