#6. San

Mia, moje malá princezna. Když jsem ji viděl poprvé, nemohl jsem uvěřit, že to byla vážně moje dcera. Tenkrát jsem si říkal, že bych děti v životě nechtěl a kariéra pro mě byla to nejdůležitější. Stačil jeden jediný den, jeden okamžik a rázem se to změnilo. Nebudu lhát, byl jsem vážně překvapený, zaražený a zprvu jsem si říkal, že to nemůže být pravda. Tohle nemůže být moje dítě. Jenomže.. její rysy nelhaly, měla toho dost po mě už jako dítě.

Vracel jsem se zrovna z obchodu. Přemýšlel jsem, jestli jsem náhodou něco nezapomněl a kontroloval tašku. Ještě jsem zkontroloval svůj nákupní seznam a nechal to být. Měl jsem všechno. Aspoň jsem doufal.

Zastavil jsem se a podíval se před sebe. Před mým domem stála žena o berlích. V ruce držela lísteček, na který se dívala střídavě s domem. Byla mi povědomá. Někde jsem ji určitě viděl. Snažil jsem se přemýšlet a zapojil všechna kolečka v hlavě. Už mi to docvaklo! Songi! Co tady dělala?

Lehce jsem se usmál a šel k ní. Když jsem byl od ní už jen pár metrů, znovu jsem se zaraženě zastavil a díval se na to, co stálo vedle ní. Dítě, malá holčička. Polkl jsem, to.. asi.. nebyla náhoda.

Podívala se na mě. Tak zvláštně, jako bych byl někdo cizí. Jako by mě nepoznávala.

Kousl jsem se do rtu a šel k ní. ,,Songi? Co ty tady?" Zeptal jsem se a snažil se neznít moc.. hystericky?

,,Sane? Jsi.. to ty?" Zeptala se nejistě.

Vážně mě nepoznávala? Nezměnil jsem se. Pořád stejný účes, barva, styl.. Ale něco mi říkalo, že mě vážně nepoznávala.

Přikývl jsem.

,,Musíme si promluvit." Řekla tak.. vážně

Zněla tak vážně, až mě to děsilo. Podíval jsem se na ni a pak na to dítě. Děsilo mě to. Musela to být náhoda, prostě musela. Nemohla být moje. Tohle prostě nešlo.

,,Tak.. pojď dál." Řekl jsem a vytáhl klíče.

Byl jsem nervózní. Srdce jsem cítil až v krku, ruce se mi trochu třásly a žaludek jsem měl najednou na vodě. Jestli je moje, proč mi o ní nikdy neřekla? Neviděl jsem ji od té doby, ani se mi neozvala. Proč?

,,Dáš si čaj, kávu, nebo vodu?" Zeptal jsem se, když jsme vešli.

,,Ne, děkuji." Řekla a ztěžka se posadila.

Co se jí stalo? Měla nehodu? Byl jsem každou vteřinou zmatenější. Co se za těch pět let, co jsme se neviděli, stalo?

Kousl jsem se do rtu a sedl si naproti ní. ,,Tak povídej."

Songi pohladila holčičku na vláskách a podívala se na mě. ,,Tohle je Mia, tvoje dcera."

Zavřel jsem oči a sklonil hlavu. V tu chvíli ve mě hrklo, zároveň mě to asi ani nepřekvapilo. Zároveň jsem doufal, že tohle přece jen neřekne.

Otevřel jsem oči a podíval se na ni. ,,Proč jsi mi o tom neřekla?"

,,Já.. já tě tím nechtěla obtěžovat. Zjistila jsem to pozdě, v šestém měsíci, moc příznaků těhotenství jsem neměla. Ani břicho jsem pořádně neměla." Povzdechla si. ,,Možná bych ti o tom ani nikdy neřekla, kdyby to nebylo nutné."

Zamračil jsem se a na Miu se podíval. Bylo mi špatně. Ne proto, že jsem najednou byl otcem, ale bylo toho najednou.. nějak moc.

,,Sane, poslouchej mě prosím, než na to zapomenu."

Podíval jsem se na Songi, v očích měla slzy. Hned jsem ji podal kapesník.

,,Já se o Miu už nemůžu starat." Řekla potichu a zavzlykala. ,,Jsem nemocná. Ztrácím paměť, každým dnem mi odumírají svaly v těle a nakonec.. mi selže i srdce. Doktoři to nevidí, dobře. Dávají mi tak rok, maximálně dva."

Trochu mi spadla čelist. Z překvapení se stal smutek a lítost. Co jsem měl dělat?

,,Já už.. už nemůžu." Vzlykala. ,,Každý den se budím s tím, že pořádně nevím kdo jsem. Kolikrát ani nevím, že mám dceru. Každý den mi to musí připomínat moje ošetřovatelka. Už nejsem schopná se o maličkou postarat, i když si to moc přeju. Zapomenu na ni, i když nechci a taky ji nechci dát do dětského domova a když.. když bude mít aspoň jednoho rodiče.." nedořekla to, pláč ji to nedovolil.

Pohladila jsem ji na ruce a kapesníkem ji setřel slzy. Už mi bylo jasné, kam tohle míří.

,,Chápu." Řekl jsem skoro šeptem. ,,Postarám se o ní." Usmál jsem lehce a podíval se na ni. ,,Budu pro ni otcem, kterého doteď neměla."

,,Děkuju." Zavzlykala a objala mě.

Objal jsem ji nazpět a hladil na zádech. Věřím, že mi byla vděčná, musel jsem to udělat. Byl jsem za tu malou zodpovědný.

Den poté, co se ke mě Mia nastěhovala, mi přišla zpráva, že Songi spáchala sebevraždu. Prý nedokázala žít s tím, že bude upnutá na lůžko a nebude si nic pamatovat. Její ošetřovatelka mi dala její dopis na rozloučenou a deník, ve kterém si psala a průběhu jejího těhotenství.

Vzpomněla si na Miu. Zmiňovala ji v dopise. Byla to poslední věta, které napsala. ,,Mia, moje malá princezna."

Byl jsem z toho hrozně špatný. Nevěděl jsem, co mám dělat. Jak to vůbec té maličké říct? Dělalo mi to starosti. Neznala skoro nic, než svou mámu a její ošetřovatelku. Já byl pro ni cizí a bude trvat ještě nějakou chvíli, než si na mě zvykne a nazve mě tátou.

Jak jsem ji to měl říct? Neměl jsem na to srdce. Měl jsem ji rád, i když u mě byla takovou chvilinku.

Díval jsem se na ní, jak si hrála s mým kocourem a přemýšlel, jak ji to vůbec říct. Co chvíli se mě ptala, jestli může mámu vidět? Trhalo mi srdce, když jsem viděl její výraz po tom, co jsem jí řekl, že to už nebude možné. Songi to tak chtěla, když mi ji předala spolu s věcmi, řekla, že bude lepší, když už jí neuvidí. Bude to pro obě lepší.

,,Chceš čaj?" Zeptal se mě Jiho, můj bratr a zároveň spolubydlící.

Úplně mě vytrhl z myšlenek, až jsem se polekal. ,,Ne díky." Řekl jsem a opřel si tvář o ruku.

,,Děje se něco?"

Byl jsem znovu ve svých myšlenkách a ignoroval ho. Nebo spíš nevnímal.

,,Sane! Halo! Volám tě!" Ušklíbl se a upřeně se na mě podíval.

Kouknul jsem se na něho. ,,Co?"

,,Děje se něco?" Zeptal se znovu

Přikývl jsem. Sakra, že dělo! Měl jsem svoji dceři říct, že se jí zabila matka, jak jsem to měl asi udělat?!

,,Povídej." Vybídl mě.

Povzdechl jsem si a zašeptal mu to do ucha. Zatím jsem nebyl připravený to Mie říct.

Jiho vytrestila oči a podíval se na mě. ,,To snad ne."

Znovu jsem přikývl. ,,Bohužel." Špitl jsem.

Měl jsem co dělat, abych udržel slzy. Bylo to smutné. Bylo mi Songi líto, měl jsem ji rád. Ne tak, jak by si zasloužila, ale měl.

,,Jak ji to chceš říct?" Zašeptal Jiho.

Zavrtěl jsem hlavou. ,,Já vůbec nevím." Špitl jsem a podíval se na dceru. ,,Yeti, opovaž se!" Řekl jsem přísně, když jsem viděl přikrčeného kocoura a jeho šibalský výraz. Hajzlík jeden. Proč si bratr musel pořídit zrovna plešatého petrbalda, měl jsem pocit, že má z něho Mia strach.

Kocour se na mě nevinně podíval a skočil ke mě na linku.

Jo, jmenuje se Yeti, protože nechat mu jméno Charles nám přišlo fakt nehezké. Taky jsme přemýšleli nad jménem Čičmen. Ale to nám všichni zatrhli. Škoda.

,,Sane?" Slečna Nayeon se na mě dívala se starostí.

,,Copak?" Usmál jsem se na ni.

,,Jsi v pořádku? Vypadáš dost zamyšleně."

Přikývl jsem. ,,Jenom jsem vzpomínal." Řekl jsem a lehce ji hladil na ruce. Už mě nechala. Byl jsem za to rád. Že aspoň tenhle dotek ji už nevadil.

,,Na dceru?" Zeptala se na mě

,,Na koho jiného?" Zazubil jsem se.