Černé šaty po kolena, bílý, hebký svetr a černé tenisky. Přesně to na sobě měla oblečené drobná brunetka, jejíž tvář byla bledá přesto, že venku svítilo slunce. Pod očima měla tmavé kruhy z únavy a sotva byla schopna vnímat, co jí ředitel říká. "Eleanor, posloucháš mě?" Dívka potřásla hlavou. "Omlouvám se, pane profesore. V poslední době špatně spím." přiznala a protřela si unavemé oči. "Chápu. Je ale důležité, abys byla připravená." "Připravená na co?" nechápala brunetka. "Takže neposlouchala." pochopil ředitel a v jeho očích se mihly pobavené jiskřičky. "Soud se Smrtijedy, Eleanor. Ministerstvo si žádá tvé svědectví." "Mo-moment... Jaké svědectví?" dostala ze sebe zaskočeně dívka. "Nejspíš by bylo dobré, jít s pravdou ven. Dříve či později bys to stejně musela udělat." "M-Mám jim říct kdo jsem? Odkud jsem? Tohle všechno?" rozmáchla neurčitě rukama. "Přesně tak. Možná až na jeden malý detail." "Jaký?" "Vynechal bych tvé příjmení." Dívka překvapeně vydechla. "Dobrá. Takže mám tvrdit, že jsem McGonagallová." "Pokud se ti to podaří, bylo by to dobré." "Jak jako pokud se mi to podaří?" "Vypiješ veritasérum." oznámil dívce ředitel s mírnou obavou v hlase. "Aha." to bylo to jediné, na co se Eleanor zmohla.

S obavami, nejistotou a jakýmsi strachem, se odpoledne procházela po pozemcích školy. Sedmnáct jich bylo chyceno hned po pádu Lorda Voldemorta. Dalších osm bylo nalezeno na pozemcích naší školy. Během boje byli buď těžce zraněni či omráčeni. Jedna žena byla nalezena mrtvá. Spadla z Astronomické věže. Vzpomínala na slova ředitele. Ráno jí sdělil tolik informací, že je její mozek nebyl schopen zpracovat ani doteď. Pokud ministerstvo dovolí, mohla bys nahlédnout do jejich minulosti a sdělit jim, jak vážně se daný člověk provinil. Mohlo by to ušetřit spoustu mladých životů. Nel si vzpomněla na slova své babičky z matčiny strany. Jednou Smrtijed, navždy Smrtijed. Bylo tomu ale tak? Michael, její dědeček býval Smrtijedem a přesto se toho vzdal. I přes velké riziko jím už nadále nechtěl být. Jistě, on a jeho žena se museli dlouhé roky skrývat. Přesto však byli šťastní. Jak ale mohla ona, sedmnáctiletá dívka posoudit, kdo si zaslouží zavřít do Azkabanu a kdo ne?

"Eleanor." vytrhlo ji z přemýšlení zaznění jejího jména. "Ano?" otočila se a spatřila tvář chlapce, jež by v době, do které se narodil, byl vrahem. V této ale ne. Připomněla si. Často házela Smrtijedy do jednoho pytle, ale to nebylo správné. Prvně musela poznat jejich příběh. Navíc, Alex jím ještě nebyl. Pouze se jím stát měl. Stejně jako Peter. Blesklo dívce hlavou. Obtloustlému chlapci odpustila. Nevěřila mu, ale odpustila mu. Stále se bála, že kyby na to přišlo, zradil by. Dokud to ale neudělal, neměla právo jej odsoudit. U Alexandra jsem to udělala... Možná příliš brzy. Zhluboka se nadechla. "Ahoj." pozdravila chlapce, bez jediného náznaku odporu, zhnusení či nenávisti. Když začít znovu, tak pořádně.

Nějakou dobu se procházeli a přesto, že jí s ním nebylo tak dobře, jako s Poberty, musela uznat, že je fajn. Možná, že kdyby se narodila v této době, mohli z nich být dobří přátelé. Takhle ale ne. Ať se snažila jakkoli, stále nebyla schopna jej vnímat jinak, než jako kluka, co by jí jednou vzal jejího blízkého. Některé věci se prostě nezahojí. V některých případech nepomůže ani čas.