Jak už to tak bývá, po probdělé noci se obtížně vstává. Drobná brunetka se posadila na posteli a několikrát zamrkala. Několik dlouhých minut jen hleděla před sebe, než byla konečně schopna vstát a převléknout se. "Kde je Sam?" zeptala se své zrzavé kamarádky. Ta nervózně přešlápla z nohy na nohu. "Elly... Je to Sam. Znáš ji. Rychle se naštve, a když si ji včera v podstatě okřikla..." "To se na mě jako zlobí?!" "Elly, musíš uznat, že..." "Co musím uznat, Lily? Nejsem povinna vám hlásit všechno a vlastně ani nechci!" její pusa byla v tomto případě rychlejší než hlava. Když si uvědomila, jak špatně to vyznělo, bylo pozdě. Zrzavá dívka se ani nepokoušela zakrýt, jak se jí brunetčina slova dotkla. "Lily..." "Ne, Elly. Mlč." zvedla varovně ukazováček. "Prostě si vezmi tašku a pojď." s tím vyšla z pokoje s hlavou skloněnou k zemi. Tak tohle jsem podělala.

Mlčky kráčely vedle sebe na snídani. Jako první se odhodlala promluvit Nel. "A Roxy zmizela kam?" "Šla na snídani se Sam. Nechtěly jsme, aby jedna z vás musela jíst sama." "Lily, k tomu předtím..." "Neřeš to, Elly. Chápu to, dobře? Prostě si ujela. O nic přeci nejde." usmála se. Nebyl to však upřímný úsměv. Bylo na ní znát, jak moc se musí přemáhat. Takovou ji Nel neznala. A ani nechtěla. Veselá, usměvavá, milá a věčně přátelská Lily se jí líbila víc.

Při snídani nebyla brunetka schopna sníst ani jedno jediné sousto. Stále musela myslet na svou blonďatou kamarádku, která seděla na druhé straně Nebelvírského stolu s černovláskou po svém boku. Nel ten pohled lámal srdce. Rozdělily se na polovinu. Už to nebyly čtyři proti světu. Teď to byly jen dvě a dvě. Tohle se nikdy nemělo stát. Ne, to opravdu nemělo. Byl to však jen ždibeček toho, co ještě mělo přijít. Budoucnost neměla být k čtveřici Nebelvírek vůbec laskavá. Nehodlala je šetřit. Čekaly je zlé časy a ony se jim nemohly vyhnout.

"Váš rozvrh, slečno Evansová." vyrušil brunetku z myšlenek ženský hlas. "Děkuji, paní profesorko." "Ellie." oslovila přísně vyhlížející žena svou neteř. Ta se na ni usmála, jak nejupříjemněji to šlo. "Už si se rozhodla, zda se staneš Lékouzelnicí či Bystrozorkou?" Na to dívka pouze pokrčila rameny. "Už by bylo načase..." "Já vím, teto." umlčela Nel ženu. Převzala si od ní svůj rozvrh a hned na to vyrazila do Nebelvírské věže pro učebnice, které toho dne potřebovala.

Nebrala ohledy na to, co se sluší a co ne. V tuhle chvíli si přála, aby ji všichni dali pokoj. Žádné otázky, rozhodnutí, prosby, a tak podobně. Chtěla zmizet neznámo kam. Někam, kde by byl klid. Někam, kde by mohla být sama. Alespoň na chvíli. Nechtěla brát ohledy na lidi kolem sebe. Jenže to nešlo. Rozhodně ne teď. V tuhle chvíli se musela soustředit na poslední rok školy. Na tom v tu chvíli záleželo nejvíc. Tenhle rok měl velký vliv na to, jakým směrem se bude dále ubírat její budoucnost. Čekala ji těžká rozhodnutí. Nebyla však jediná, na koho čekaly těžké zkoušky. Nikdo z jejích přátel neměl být ušetřen. Nikdo.