Ticho. Klid. Tma. Drobná dívka se opírala o zábradlí Astronomické věže, jež jí nabízela pohled na potemnělé pozemky Bradavic. Oči měla rudé, pod nimi tmavé kruhy. Přesto, že byla smutná, neplakala. Neměla už totiž co. Tváře proto měla suché, pleť stále velmi bledou. Zraněné lítko o sobě dalo sem tam vědět, nebylo to však nic strašného. Zažila jsem už horší věci. Prolétlo jí hlavou. Byla to pravda. Více, než rána na noze, jí bolela ztráta černovlasé dívky, jež byla její kamarádkou. Brunetka se stále nemohla zbavit pocitu, že se někde stala chyba. Měla to přeci být ona. To ona měla zemřít, ne Roxy. Pamatuj si, Eleanor, že ne vše je vždy takové, jaké se na první pohled zdá. Vzpomněla si dívka na slova, jež jí předchozího dne řekl profesor Brumbál. Nespletl se. Uznala brunetka. I Smrtijed může ušetřit lidský život. I vrah může miloval, i kdyby jen svou rodinu. I ten, kdo se zdá jako nejslabší či nejzranitelnější, může nakonec všechny zachránit. Vidiny mohou zavádět. To je jejich nevýhoda. Někdy není budoucnost daná, a tak se ukáže několik jejích možností. Nakonec se však může vyplnit jen jedna.

Nebelvírská Odrážečka zavřela oči. Vychutnávala si ten klid, jež zde vládl. Ve Velké síni už předtím nemohla vydržet. Bylo toho na ní moc. Proto se vyplížila z hradu a zamířila sem. Na místo, které jí umožnilo přemýšlet. Ucítila ruku na svém rameni. Přesto se však neotočila. "Jsem v pořádku." pronesla tiše. "Nejsi." zavrtěl chlapec hlavou. "Nikdo z nás není v pořádku. Ty, Sam a Lily trpíte ztrátou Roxy. Sirius si vyčítá, že ten zub hodil Peterovi..." "Na tom přeci nezáleží." rozhodila dívka rukama. "Carmen by tam stejně přiběhla. Možná, že by nezabila Roxy, to je možné. Stejně by však zabila jednoho z vás. Chtěla mi ublížit." "Myslel jsem si to." povzdychl si chlapec. "Povedlo se." "Ne, nepovedlo. Zvládneme to, Nellie. Začneme znovu." "Jak? Jak chceš začít znovu, Remusi? Po tom všem, co se stalo... Jde to ještě vůbec?" konečně se na chlapce otočila. "Ano. Půjde to, Nellie. Pokud budeme chtít, tak to zvládneme, společně." vzal její drobnou ručku do své a jemně ji stiskl. "Bude to ale chtít čas." "Stalo se toho tolik." zavrtěla Nel hlavou. "Změnila jsem se, Reme. Už nejsem tou dívkou, do které ses zamiloval." šeptla zdrceně. "Pořád jsi stejná, Nellie. A kdyby ne, tak já tě budu vždycky milovat takovou, jaká budeš. Na drobných změnách nezáleží. Miluji tě celou." odpověděl chlapec. "Remusi." vydechla dívka. "Nic neříkej. Jen se otoč."

Ani se nezeptala, proč by to měla udělat. Prostě ho poslechla. Okamžitě jí došlo, proč se měla otočit. Východ slunce. Pomyslela si při pohledu na žlutý kotouč, jež stoumal na nebe. Temnota začala pomalu ustupovat světlu. Přicházel nový den. Pozemky Bradavické školy čar a kouzel ozářily první sluneční paprsky. Příroda se pomalu probouzela k životu a světlo vnášelo do srdcí těch, kteří byli zoufalí, alespoň špetku neděje. Naděje, která byla v tuto chvíli tolik potřebná. Při pomyšlení na to, že ten příšerný den skončil, že začínal nový, začala drobná brunetka věřit tomu, že budou schopni začít znovu. Nebude to hned. Jednou by to ale dokázat mohli. Stiskla chlapcovu ruku a s pohledem upřeným před sebe, nasála do plic chladný, ranní vzduch.

_______________________________________

Tak jo, to je pro dnešek nejspíš vše. Budu se na vás těšit zítra u další kapitolky. 🙃

💋🤗💖