Temnota se pomalu rozestoupila. Drobná dívka otevřela své oříškové oči, jež byly unavené od pláče. Otočila hlavou ze strany na stranu. Pohlédla do tváří svých přátel, kteří ji nevnímali. Chápala to. Ona sama byla mimo. Ztráta černovlasé dívky je zasáhla hluboko. Zanechala po sobě jednu z těch ran, jež se nikdy nezahojí a při každé vzpomínce se ozvou. Vždy o něco slaběji. Ne však proto, že by to bolelo čím dál méně. To ne. Člověk si však na tu bolest zvykne. Časem se s ní naučí žít. "Reme." šeptla brunetka a pomali se posadila. Pohledy jejích přátel se na ní upřely. "Nellie." oslovil ji chlapec s úlevou v hlase a hned na to ji objal. "Jsem v pořádku." zašeptala mu brunetka do ucha.

Slyšela jsem vzlyky svých kamarádek. Odtáhla se proto od Remuse a roztáhla ruce na znamení, že ji mají obejmout. Blondýnka se zrzkou si k dívce klekly a bez zaváhání ji objaly. Trpěly všechny tři. Nedalo se říct, která z nich je na tom hůř. Všechny toužily po úlevě. Všechny si přály, aby ta bolest už přestala. Za okny už byla tma. "J-Jak dlouho jsem byla mimo?" zeptala se Nel tiše. "Tři hodiny." odpověděl jí černovlasý chlapec. Dívka přikývla. Vyprostila se z objetí svých dvou kamarádek a postavila se na nohy. "Opatrně." varoval ji Remus starostlivě. "Ta noha je ještě citlivá." Dívku to však nezajímalo. Pomalým krokem došla doprostřed Velké síně.

Rozhlédla se kolem sebe. Dlaněmi si zděšeně zakryla ústa. Tolik bolesti a utrpení pohromadě ještě nikdy nezažila. Bylo pro ni těžké všechno to vnímat a udržet se na nohou. Tíha událostí, jež se seběhly až příliš rychle, ji tlačila tvrdě k zemi. Pohledem zalétla i ke svým přátelům, jež ji pozorovali se strachem, jež se ani nesnažili skrýt. Dívka otevřela ústa, aby jim řekla, že to zvládne. Byla však přerušena příchodem dívky, jež všichni Nebelvíři znali. "Altheo!" oslovil dívku kapitán Nebelvírského týmu. Nel si až v tu chvíli všimla, že dívka nese v náručk hnědovlasé děvčátko. "Je..." dívce se zlomil hlas. Nebyla schopna ani pomyslet na to, že by měla znovu čelit pohledu prázdných, mrtvých očí, jež kdysi zdobily živé a hravé jiskřičky. "Je jen omráčená, Nel." uklidnila dívka z vlasy barvy karamelu Nebelvírskou Odrážečsku. Brunetka úlevně vydechla. Pomohla Střelkyni opatrně položit dívku na zem a kouzlem ji probrala.

Děvčátko několikrát zamrkalo. Chvilku se vyděšeně rozhlíželo kolem sebe až se pohledem zastavilo na drobné brunetce. "Eleanor." holčička přimhouřila svá očka. "Potkala jsem bráchu." "Kterého?" zeptala se Nel bez rozmyslu. "Mortimera. Říkal, že tě mám najít. Že s tebou budu v bezpečí." "Kdy si s ním mluvila, Caren?" zeptala se Nel. "Já nevím. Carmen se někam přemístila a Miles se vydal za ní. Byli jsme s Mortimerem u skleníků. Zvedl se vítr a pak..." Starší dívka se zhluboka nadechla. Do očí se jí znovu hrnuly slzy. "Říkal, že se možná dlouho neuvidíme, a že..." nakonec to byla malá dívenka, kdo se rozplakal. "Ale proč? On přeci nic neprovedl... A... Jak tě vůbec zná, vždyť..." Eleanor ji objala a konejšivě pohladila po zádech. "Zachránil mi život. Tak jsme se poznali." odpověděla na jednu z Careniných otázek. "Mám jen jeho." vzlykla holčička. "Vždycky se o mě staral Michael a Mortimer. Oba jsou ale pryč." vzlykla dívka. "Bojím se, Eleanor. I předtím jsem se bála. Všude byl a..." "Ššš. Už se nemusíš bát, Caren. Jsi v bezpečí, rozumíš? Je po všem. Teď už bude jen lépe." zašeptala a přála si, aby tomu sama uvěřila.