Až když jí trojice Smrtijedů zmizela z dohledu, sklonila drobná dívka svou hůlku k zemi, opřela se o nejbližší stěnu a těžce vydechla. Své druhé jméno obvykle nepoužívala. Neměla důvod. V onu chvíli byla však vděčná, že jí patřilo. Druhé jméno vždy něco znamenalo. Heather. Nel svou prababičku nikdy nepoznala. Věděla však, že toto jméno zdědila po ní. Dědeček jí častokrát vyprávěl, že to byla krutá a velice přísná žena. Přesto k ní choval jakousi úctu. V rodině Brownů se jméno Heather dělilo ob generaci. Jelikož ale Michael, brunetčin dědeček, a jeho žena neměli dceru, bylo toto jméno pro jednu generaci vynecháno. Eleanořina matka však nechtěla své dítě pojmenovat po ženě, jež nebyla schopna přijmout, že mudlové a kouzelníci jsou si rovni. Nechtěla, aby její dcera nesla jméno ženy, jíž považovala za zrůdu. Proto byla dívka pojmenována po prababičce z matčiny strany.

Teď dívku jméno ženy, jež spousta lidí nenáviděla, zachránilo život. Nebylo to však pouze jménem, ale i Mortimerovým vnímáním rodiny. Ne všichni Smrtijedi musí být nutně krutí k členům své rodiny, jež nejsou podle jejich představ. Nikdo není perfektní a každý má právo na vlastní názor.

Rukama se odrazila od stěny a pomalým krokem vyrazila směrem k velké síni. Čas, kdy se mělo rozhodnout o konci války, se blížil. Dívka to cítila. Každou vteřinou v ní narůstal jakýsi neklid, jež jí hnal kupředu. Kousek od Velké síně však byla nucena zastavit. Cítila, jak jí pulzuje v pravé noze. Sakra. Ulevila si dívka, když si všimla středu, jež se jí zabodl do pravého lýtka zřejmě ve chvíli, kdy Carmen kouzlem rozbila okno. Dívka sáhla po své hůlce s úmyslem, že si ránu sama vyléčí. Když však pohlédla na své třesoucí se ruce, raději to vzdala. Dobelhala se do místnosti, kde bylo k její hrůze poměrně hodně zraněných. "Nel!" rozběhl se k ní Havraspárský chlapec. "Alexandře." "Pomůžu ti." aniž by čekal na její reakci, podepřel ji a pomohl jí dojít k jedné z lavic, jež stály po obvodu místnosti. Na chvilku odběhl a když se vrátil, nesl v ruce obvaz. "Promiň, kouzla na léčení mi nejdou." omluvil se dívce. "Teď to bude bolet." varoval ji, načež jí z nohy vytáhl strep. Nel sykla. Tvrdě se kousla do rtu. Obezřetně pozorovala Alexe, jak jí pečlivě a opatrně obsazuje poměrně hlubokou ránu. "Až to skončí, určitě ti to někdo vyléčí." "Stačilo by, kdyby se mi přestaly klepat ruce." odvětila dívka naštvaně. Nezlobila se však na něj. Zlobila se na sebe. Měla by být statečnější. Vždyť jsem Nebelvírka! Připomněla si v duchu.

Alex šel pomoci dalším raněným a ona tak osaměla v místnosti plné lidí. Možná, že jednou se naučí jej alespoň respektovat. Možná, že by jej mohla mít i ráda. Nebyla mu schopna odpustit, to ne. Jenže některé věci se časem mění. Možná jednou bude všechno jinak. Válka skončí, všichni se znovu vrátí ke svým životům. Bradavice budou opraveny, ona se Lékouzelnicí, vezme si Remuse a bude s ním mít dcerku, jak předpověděl Sirius. Možná jednou bude tančit na svatbě Lily a Jamese, stane se kmotrou jednoho z dvojčat, jež se narodí Molly... Všichni budou šťastní. Možná, že to tak jednou bude. Kdo ví...