Se zatajeným dechem sledovala dvojice dívek dění za oknem až do chvíle, kdy je z přemýšlení vytrhl dětský hlásek. "Nel." Brunetka pohlédla na děvčátko, jež se stále drželo její ruky. V překrásně modrých očích se odrážel strach. Strach z neznámého. "Neboj se, Gracie." pohladila Eleanor děvčátko. "Za chvíli už budeš v bezpečí." usmála se na ni povzbudivě. "Měli bychom jít." upozornila svou zrzavou kamarádku. Lily přikývla. Společně se skupinka pěti studentů vydala k soše Jednooké čarodějnice. "Dissendium." s těmito slovy poklepala zrzka hůlkou na hrb oné sochy. Jen, co to dořekla, v hrbu čarodějnice se objevil otvor, jímž se dalo vlézt dovnitř. "Aha." vydechla brunetka překvapeně. "Hustý, že?" "Hustý? Evansová, ty už mluvíš jako... To teď nebudeme řešit." poklepala Nel hlavou, načež se s prozbou v očích obrátila na Lily. Zrzka jí pochopila. "Ann, půjdeš první. Dole čeká James Potter. Řekneš mu, že po tobě sjedou po skluzavce ještě dvě děti a..." "Počkat. Ty jedeš taky." upozornila zrzku drobná Nebelvírka. "Ne, já  musím zůstat s teb..." "Ne, Lily. Ty musíš zůstat s Jamesem. Jasný?" Lily byla stále na pochybách. "Najdu Remuse, dobře?" "Chceš být s ním." pochopila zrzka. "Stejně jako ty s tím pakem, co na tebe tam dole čeká." přesvědčila brunetka, načež objala svou kamarádku. Společně pomohly vlézt do otvoru, jež se v hrbu vytvořil, mladé Havraspárce, jíž hned na to následoval neznámý chlapec a nakonec Gracie, jež těsně předtím objala Nel.

Brunetka pohlédla do smaragdových očí s myšlenkou na to, jak moc se obě ta tu dobu, co se znaly, změnily. "Já sama." upozornila ji zrzka, když jí chtěla pomoc. Drobná Nebelvírka tedy přikývla. "Jdi už." pobídla ji Lily. Nel protočila očima nad její panovačností, načež se vydala směrem ke schodišti. Na chvíli se zastavila a pohlédla na sochu čarodějnice, v jejímž nitru akorát zmizela jedna z jejích kamarádek.

Dívka sešla co nejrychleji schody. Zamířila rovnou do velké síně. Zde po klidu, jež vládl ve zbytku hradu, nebylo ani stopy. Nacházelo se zde několik profesorů, včetně ženy, jejíž rty byly, jako obvykle, stažené do úzké čárky. Brunetka na mic neváhala a k ženě se rozběhla. Zastavila se až těsně u ní. "Tady jsi." vydechla Minerva s úlevou v hlase. "Nemohla jsem tě najít." pohladila dívku po bledé tváři. "Byla jsem za profesorem Brumbálem." "Chápu." přitakala Minerva. Skutečně to chápala. "Měla bych najít Rema." "To ano. Potkala jsem slečnu Woodovou. Zrovna s panem Blackem odváděli skupinku Nebelvírských studentů. Prý jim někdo nařídil dostat je pomocí tajných chodeb do Prasinek. Nevíš o tom náhodou něco?" "Ne..." kousla se dívka do rtu. Nakonec jí to ale nedalo. "Jen Nebelvírské studenty?" zeptala se na otázku, jež jí tížila. "Ano. Vedli je přímo ze Společenské místnosti. Hádám, že teď odchytávají náhodné studenty." "To je dobře." přesvědčila brunetka. "Čím méně lidí tu bude, tím lépe." "Oni tu ale zůstanou. Víš to, že ano? Ti, o které se nejvíce bojíš." "To už dokazuje jen to, že tu zůstaneš ty." uchechtla se Nel, čímž si vysloužila profesorčin přísný pohled. "Jasně, že to vím. Jenže s tím nic neudělám. Nemůžu je vsechny omráčit a nacpat do hrbu té pitomé sochy..." Minerva se zasmála. "Do jakého hrbu?" Nel mávla rukou. "Na tom nezáleží. Teď musím najít Remuse." Přísně vyhlížející žena přikývla a pevně svou neteř objala. "Buď opatrná. Uvidíme se, až bude po všem." zašeptala Minerva. "Budu." odpověděla jí dívka. Nemohla jí však říct, že se uvidí, až válka skončí. Sama tomu totiž nevěřila.