Po krátkém přemlouvání Buclaté dámy se ocitla ve Společenské místnosti Nebelvíru. Nebylo divu, že byla prázdná. Rozhodla se pro jistotu projít všechny ložnice. K její upřímné radosti v chlapeckých ložnicích nikoho nenašla. Ovšem v pokoji dívek prvního ročníku se v rohu místnosti choulela v klubíčku holčička s vlasy barvy vycházejícího slunce. Opatrně se k ní přiblížila. Klekla si vedle ní. "Jmenuji se Eleanor, ale můžeš mi klidně říkat Nel." usmála se mile na vyděšenou holčičku. Nedivila se jí. Bylo jí jasné, že jakmile se studenti vzbudili, vypukl zde zmatek. "Já jsem Gracie." představilo se tiše děvčátko. "Dobrá, Gracie. Půjdeme se teď společně podívat do ostatních dívčích pokojů, jestli tu náhodou není ještě někdo, dobře?" Holčička přikývla a s brunetčinou pomocí se postavila na nohy. Až v tu chvíli si Nel všimla, že má na sobě jen slabou noční košilku. Nemohly však ztrácet čas. "Obuj se." vyzvala děvčátko, jež její pokyn okamžitě splnilo. Nel mezitím otevřela jednu ze skříní. "Ta není moje." namítla holčička a ukázala na zadní skříň. Brunetka tedy došla k ní a vytáhla z ní jednu teplou bundu. Chytila Gracii za ruku a společně zamířily do ložnice, jež patřila dívkám druhého ročníku.

Došly až do pokoje, jež patřil Nel a jejím kamarádkám. Jak se zdálo, ve věži byla jen ona a dívenka s vlasy barvy vycházejícího slunce. Brunetka podala Gracii bundu, jež jí celou dobu nesla. Zatímco se dívka oblékala, přešla ke svému nočnímu stolku a vytáhla z něj bílou obálku, jež do něj předchozího dne uložila. Položila ji na postel, jež patřila zrzavá dívce a smutně se usmála. Věděla, že to, co do dopisu napsala, je příliš málo. Ani zdaleka to ne nevyjadřovalo vše, co cítila a chtěla říct. Některé věci bylo vsak příliš těžké napsat a jiné museli ještě pořád zůstat tajemstvím. Každé tajemství však časem vypluje na povrh. A s těmi, jež měla ona drobná brunetka, to nemohlo být jinak. Byla si proto jistá, že i pokud tento den nepřežije, její přátelé se vše dozví. Možná ne hned, ale nakonec ano.

Odvrátila pohled od bílé obálky ležící na rudém povlečení a natáhla svou bledou ruku k malé holčičce, jež ji se zájmem pozorovala. "Tak jo, Gracie. Půjdeme." "Kam?" zajímala se holčička. No... Toť dobrá otázka. "Někam, kde budeš v bezpečí." odpověděla Nel doufajíce, že, se dívenka už na nic víc ptát nebude. A také neptala. Brunetka přemýšlela, jestli neudělala chybu a neměla nechat Gracii se v klidu obléknout. Musela jí být zima. Důležitější však bylo to, aby dívka přežila. Co bylo nachlazení proti vážnému zranění nebo dokonce, v tom horším případě, smrti? Vůbec nic. Proto dívka jen pevněji stiskla ruku malé Nebelvírky a společně se vydaly po schodech dolů, do Společenské místnosti.

Drobná Nebelvírka si nikdy neuvědomila, jak smutná a prázdná se tato místnost zdá, když tu nepobíhají Nebelvírští studenti a studentky, nehrají zde hry, nedělají úkoly, nesmějí se... Ticho, jež zde vládlo, jí nahánělo hrůzu. Nemohla však na sobě dát cokoli znát. Už jej kvůli Gracii, jež pozorovala její tvář a sama se klepala strachy. Musela tu být. Musela tu být pro ni.

_______________________________________

Na můj vkus se až moc rychle blíží konec... 😅 Čekala jsem, že tento příběh budu psát ještě v březnu... Teď si ale myslím, že jej stihnu dopsat do konec února. 🙄😶

💋🤗💖