"Eleanor, o čem to mluvíš?" zeptal se jí Alex s obavami, když od něj začala couvat. "O tom, že jsem si myslela, že už tuhle tvář nikdy neuvidím." zašeptala tak, aby jí chlapec nemohl slyšet. "Co jsi říkala?" "Nic." odsekla dívka. Narůstal v ní vztek. Tohle jí nikdy nenapadlo. Jak by také mohlo? Jaká byla šance, že se něco takového stane? Hodně malá. A přesto se to stalo. "Eleanor, mluv se mnou." vybídl dívku chlapec. "Mám mluvit? Tak fajn!" vyštěkla. "Ale prvně něco pověz ty mě, Alexandře. Jsi Smrtijed?" zeptala se rovnou. "Ne... Já..." "Tak uvažuješ o tom, že se k nim přidáš?" "To není tak snadné. Nechápeš... Nemůžeš..." "Nechápu? Nemůžu? Smrtijedi mi zabili bratra!" vyjekla. "To jsem nevěděl. Já myslel, že jen rodiče..." Dívka zavrtěla hlavou. "Zřejmě pro tebe hodně znamenal." "Víc, než si myslíš!" vyjekla dívka. "To on mě naučil hrát famfrpál. Byl víc, než jen bratr. Byl to můj nejlepší přítel! Přišla jsem o jediného člověka, který mě doopravdy znal a nikdy mě neopustil." rozhodila zoufale rukama. "Takových lidí máš teď ale víc." šeptl chlapec. "Jo, ale předtím jsem si prošla peklem. A to jim nikdy neodpustím. Smrtijedi mi vzali část mě samé a s ní i část mého života." řekla dívka a před očima se jí přehrála událost, jež ji tolik změnila.

Viděla zelený paprsek, jež vyšel z hůlky jednoho ze Smrtijedů, a nyní mířil přímo na ni. Viděla Kevina, jak si stoupá zelenému světlu do cesty a bez jediné známky života se hroutí k zemi. Viděla jeho mrtvé oči, slyšela smích muže, jež to celé způsobil. Pohlédla do jeho tváře. Do tváře, jež vytesnila ze své paměti. Až do chvíle, kdy ji spatřila v Alexových vzpomínkách. Několikrát zamrkala. Bylo jí jasné, že se nespletla. Hleděla do tmavých očí chlapce, jež se měl v blízké době stát Smrtijedem. Do očí chlapce, kterého nenáviděla celým svým srdcem. Hleděla do očí vraha. Vraha, jež nemilosrdně zavraždil jejího bratra. Chtěl však zabít ji samou. I kdyby chtěla sebevíc, přes tohle se přenést nedokázala. Tohle po ní nikdo nemohl chtít. I když tenhle chlapec ještě nikdo nezabil, nevěřila mu. Naposledy pohlédla do tmavých očí, načež se k chlapci otočila zády. "Vyber si svou stranu, Alexandře." křikla na něj přes rameno. "Dřív než bude pozdě." s tím vyšla z uličky, do níž ji chlapec zatáhl a chystala se rozběhnout, když se jí podlomila kolena a ona přistála na tvrdé zemi.

Po tvářích jí stékaly slzy, jež poukazovaly na její zranitelnost. Nebyla slabá. Ozývaly se však staré rány, jež se neměly nikdy zahojit. Zůstávaly otevřené a při každé možné příležitosti se ozvaly. Co by v onu chvíli dala za fyzickou bolest. Raději by nyní krvácela, než cítit to psychické týrání, jež právě zažívala. Častokrát, i když si myslíme, že už je něco za námi, že jsme se s tím vyrovnali, přijde rána, jež nám ukáže, jak moc jsme se spletli. Srazí nás na kolena a je jen na nás, zda znovu vstaneme. Všechna bolest, pocity, obavy, jež se na dívku hrnuly, už znala. Jednou už je překonala. Proč by to tedy neměla zvládnout znovu?