Jen co hnědovlasá Nebelvírka sešla do Společenské místnosti, byla vtažena do pevného objetí. "Začíná to, že jo?" zeptal se hlas za dívčinými zády. Nel se tedy vyprostila z objetí mladého vlkodlaka, k němuž se otočila zády, aby mohla pohlédnout do bouřkových očí. "Jo, Siriusi." "Je to už delší doba, co si o tom mluvila naposledy a teď se to skutečně děje." vydechl. "Budu potřebovat vaši pomoc." pohlédla do očí jednomu po druhém. "Vas všech." poheld oříškových očí se zabodl do očí, jež tolik připomínaly krysí. Nedivila se, že tu s nimi dnes Peter je. I kdyby jej neviděla ve svých vidinách, bylo jí jasné, že jej kluci berou stále jako součást Pobertů. Navzájem si kryli záda. Vždycky to tak bylo, tak proč by to v onen den mělo být jinak?

"Teď půjdu najít Brumbála a Minervu. Vy se pokuste dostat co nejvíc studentů pryč." "Na pozemcích se nedá přemisťovat. A jít za štít a postavit se Smrtijedům? To je šílenost." "Tohle po vás ani nechci, Sam." uklidnila blondýnku. "Kluci vám pomůžou. Z hradu vede několik tajných chodeb. Využijte je. Dostaňte co nejvíc dětí do Prasinek. Voldemortovi jde o to, co máme tady na hradě. Na Prasinky se ani nepodívá. A kdyby ano, tak se můžete přemístit z Medového ráje." vysvětlovala svůj plán co nejrychleji to šlo. "To by mohlo vyjít." souhlasil Nebelvírský Chytač. "Musí to vyjít. Zůstaňte vždycky minimálně dva spolu. Nikdy nebuďte sami. A ještě jedna věc. Vím, že je to možná sobecké, ale pokud budete mít možnost, dostaňte odsud Caren." požádala své přátele. Bylo jí jasné, že to nemusela dělat. Hodlali z Bradavic dostat každého, na koho by narazili. "Většina studentů je ještě v postelích. Ať se nezdržují oblékáním. Stačí jim boty a bunda. Hlavně ať jsou co nejdřív pryč." s tím se otočila k odchodu. "Nellie, jak zlé to bude?" Se smutkem v očích pohlédla do medových očí. "Na tento den nebude nikdo z nás spoléhat rád." odpověděla popravdě, strčila do obrazu Buclaté dámy a hned, jak dostala příležitost, se rozběhla chodbami hradu, jež byli ještě relativně prázdné. Jen sem tam proběhl nějaký vyděšený student, či vzduchem prosvištěl duch.

Většina hradu se ještě utápěla v tichu a tmě. To se však mělo brzy změnit. Drobná dívka proběhla jednou z chodeb kousek od pracovny ředitele, když ji kdosi chytil za ruku a v táhl do postranní chodby. "Alexandře!" vyjekla dívka leknutím. "Nechtěl jsem tě vyděsit." šeptl chlapec a pozorně si prohlédl její tvář. "I když vypadáš vyčerpaně, pořád jsi strašně hezká. Pověz mi, proč me tolik nenávidíš?" zeptal se jí chlapec. Na tuto otázku však neměla dívka odpověď. Zahleděla se do jeho tmavých očích. Nahlédla do chlapcovi minulosti, v níž spatřila tvář může, jež jí naháněla hrůzu. Naskočila jí husina a ona se otřásla zlostí a smutkem. Ne... Uklidni se, Nel. Muž, jež to způsobil byl přibližně v tomto věku. Ve tvé době už možná ani nežil. Připomněla si. "Alexandře, jsi podobný svým rodičům?" "Cože?" zeptal se nechápavě chlapec. "Prostě odpověz." pobídla jej brunetka. "Jo, prý jsem celý můj otec. Proč?" Po brunetčině tváři stekla slza, jako upomínka na událost, jež ovlivnila její život více, než cokoli jiného. "Eleanor, jsi bílá jako smrt. Co se stalo?" zeptal se chlapec starostlivě, načež se ji pokusil pohladit po tváři. Dívka však uhnula. Zhluboka se nadechla, aby se alespoň částečně uklidnila. "Přišla jsem na to, proč tě nenávidím."