Kolem čtvrté hodiny ranní proniklo oknem do pokoje dívek sedmého ročníku jakési světlo. Černovlasá dívka se postavila k oknu a s hrůzou hleděla na dění před sebou. "Vypadá to, jako kdyby Brumbál držel kolem Bradavic jakýsi štít." "Nejen Brumbál. Všichni profesoři. Jenže ani ten nevydrží věčně." povzdychla si brunetka. Položila ruku na rameno své kamarádky a smutně se na ní usmála. "Musíme se připravit." upozornila své spolubydlící a chystala se zamířit ke své skříni. Byla však zadržena dlouhými prsty, jež se omotaly kolem jejího zápěstí. "Elly..." "To nic, Roxy. Pojď, oblékneme se.".A přesně to také udělaly. Toho dne na sobě neměly nic příliš zdobeného. Všechny se oblékly tak, aby se cítili pohodlně. Na nohy si obuly tenisky, jelikož si byly moc dobře vědomi toho, že v podpatcích se běhá a bojuje špatně.

Nel si ještě místo řetízku, jež k tomuto tričku nosila obvykle, zapla řetízek s medailonkem, jež jí babička strčila do kapsy i svetru před tím, než ji poslala do jí neznáme doby. Do doby, ve které se dívka nyní nacházela. Zastrčila si jej pod tričko, načež si vlasy stáhla do culíku. Přes ramenosi přehodila koženou kabelku. Sam a Lily už zamířily do Společenské místnosti. Roxy čekala na Nel u dveří, vedoucích na chodbu. Těsně předtím, než brunetka vyšla z pokoje, pohlédla na kalendář, jež visel na stěně.

31.březen

S obavami vyšla na chodbu. Zavřela dveře a pohlédla na svou černovlasou kamarádku. V dívčiných očích se leskly potlačované slzy. "Roxy." vydechla bruentka, načež dívku objala. Černovláska se okamžitě zapojila do objetí, přičemž si hlacu opřela o kamarádčino rameno. "Nenechám tě odejít." zašeptala. "Nebudeš mít na výběr." "Ale... Tohle není fér! Přeci musí být něco, co můžeme..." "Nic takového není. Nemůžeme s tím nic udělat. Ani já, ani vy. Musíme to přijmout." "Jak můžeš být tak klidná?" vzlykla Roxy. "Taky bys na mém místě byla. Záleží mi víc na vás, než na mně." vysvětlila dívka. "Všechny byste na mém místě udělaly to samé. Prostě byste to přijaly. A přesně to jsem udělala. Přijala to." "Nechci abys..." "Já vím, Roxy. Má to tak ale být." zatímco utěšovala svou černovlasou kamarádku, začínala sama přemýšlet nad tím, čím si zasloužila takový konec. Co provedla tak strašného, že to musela být ona? Proč to nemohl být někdo jiný? Odpověď byla v celku jednoduchá. Protože by nebyla schopna se s tím vyrovnat. Tohle byl její osud, pokud tedy něco takového vůbec existovalo.

S mírným úsměvem se odtáhla od své kamarádky. Pohlédla Roxy do očí. "Teď půjdeme najít kluky. Potom já půjdu za Brumbálem." "Jako sama? Tak to ne..." "Najdu si vás, Roxy. Rozumíš? Já si k vám cestu vždycky najdu." myslela to vážně. Už se nebála použít své jasnovidecké schopnosti. V některých chvílích jí možná přišly jako prokletí, ale teď je vnímala jako dar. "Potom společně zničíme ty prokleté předměty a pokusíme se to přežít, dobře?" Černovláska váhavě přikývla. "Jen si pamatuj, že pokud to nebude nutné, tak tě nenechám odejít. Nikdo z nás tě nenechá odejít." upozornila Roxy brunetku, načež se vydala dolů po schodech. "Já vím." zašeptala si Nel sama pro sebe. Přesně toho se bojím.