Cestou na večeři se drobná dívka loudala několik metrů za svými přáteli. Proč? Nechtěla jim kazit jejich dobrou náladu. Slyšela, jak se smějí, vtipkují. Sama se nad tím mírně pousmála. "Elly." oslovila ji zrzavá dívka, jež se oddělila od ostatních a počkala, než ji brunetka dojde. "V poslední době jsi čím dál bledší." "To je tím zvyšujícím se počtem vidin. Skoro nemůžu spát." přiznala dívka a místo toho, aby pokračovala v cestě do Velké síně, zastavila se u jednoho z oken. Svůj pohled upřela do dálky na zapadající slunce, jež zbarvilo oblohu do teplých barev, jež v nitru člověka dokázaly navodit tolik potřebný klid. Nel cítila, jak ji Lily vzala za ruku a postavila se vedle ní. "Je to zvláštní, že ano?" zamyslela se. "Západ slunce jsme neviděli už týdny."

Brunetka mlčela. Pozorně naslouchala své kamarádce, aniž by tušila, kam tím Lily míří. "Stále bylo šero, jako kdyby slunce ani nesvítilo. V noci zase nebyl vidět měsíc ani hvězdy. Přišlo mi, jako kdyby se něco blížilo." na chvíli se odmlčela. Nel naskočila husí kůže. Teď už pochopila. "Něco strašného a temného. Jako kdyby se blížila válka." zrzka pevněji stiskla ruku své kamarádky. "A teď? Podívej se na tu nádheru. Dodává to člověku energii a hlavně naději v lepší zítřky." Nel se smutně usmála. Naděje. Přesně tu v sobě živila. Naději, že válka skončí poražením Pána zla a její přátelé budou moci v klidu dostudovat a žít své životy. Naděje pro sebe se už dávno vzdala.

Lily nervózně přešlápla z nohy na nohu, zatímco si skousla spodní ret. "Nepřijde mi ale, že je po všem. Ani, že by zlo bylo na chvíli zastaveno nebo se válka o kousek posunula." Brunetka zavřela oči a namáhavě vydechla. Lily nebyla hloupá ani nepozorná. Bylo jen otázkou času, než jí to všechno dojde. A přesně toho se Nel bála. Nechtěla, aby to její přátelé věděli dopředu. Na druhou stranu... Podle její vidiny měla válka vypuknout hned druhého dne. Nemohla je před tím chránit. Už ne. "Přijde mi, jako kdyby to byl jen..." "Klid před bouří." dořekla Nel za svou kamarádku. "Přesně tak to je, Lily." ujsitila dívku, když pohlédla do smaragdových očí. "Zítřek rozhodne o všem."

Tu noc bylo brunetce jasné, že neusne. Nebyla jediná. Ani jedné z dívek se toho večera nedařilo usnout. Nejen Lily pocítila tu zvláštní atmosféru, jež se šířila vzduchem a nedovolovala jim upadnout v říši snů. Nel toho ani nijak zvlášť nelitovala. Alespoň si tak ušetřila tu příšernou noční můru, jež se jí zdála kolikrát i třikrát za noc. Někdy jí dokonce tížila i během dne, kdy dívka usla například ve Společenské místnosti vyčerpáním po tréninku. Když teď drobná brunetka seděla na posteli a v tichu pozorovala své kamarádky, došlo jí, jak moc se od minulého školního roku změnilo. Všechny měly svá tajemství, trápení a problémy. Každá z nich toho měla tolik, co by v ten večer chtěla ostatním říct. A přesto mlčela. Ani jedna se neodhodlala jít s pravdou ven. Nebyl ani důvod. Nezáleželo na tom. Ne teď. Možná, že jednou si navzájem vyčtou, že k sobě nebyly vždy upřímné. Teď ale ne. Teď tu chtěly jen tak sedět, dívat se v šeru jedna na druhou a cítit, že ať jim další den přinese cokoli, společně to překonají.