Jakmile se dostala na pozemky školy, nasála do plic studený vzduch. Aniž by spomalila, zamířila k Astronomické věži. Co nejrychleji vyšla schody, a když už konečně byla nahoře, několikrát se zhluboka nadechla. Opřela se o zábradlí a pohlédla na oblohu, jež byla tmavá, ale ne příliš jasná. Vidět bylo jen pár jasnějších hvězdy společně s měsícem, jež zářil méně, než u něj bylo obvyklé. Stejně jako přes dne, i teď v noci, vládla všude zvláštní, až tíživá atmosféra. Drobné dívce to však nevadilo.

Utápěla se ve vlastních myšlenkách. Především se ale ptala sama sebe, proč vlastně utekla od trojice Pobertů. Co čekala? Že se jen tak změní? Že budou najednou jiní? Že dospějí za tak krátký čas? Vždyť ani ona ještě nebyla tak úplně dospělá. Stále se našly chvíle, kdy se chovala jako malá holka. A právě v těch chvílích byla nejšťastnější. Měli ještě pár měsíců. Po dobu školy ještě mohli být dětmi. Ona sama však cítila potřebu dospět. Hned teď. Stát se moudrou ženou, jež má na vše odpověď, nic ji nevede z míry. Ženou, která si vždy zachová chladnou hlavu a pokaždé dokáže najít řešení. Ženou, jež podle ní byla Minerva. Chtěla po sobě však něco naprosto nemožného. Bylo jí teprve sedmnáct let. V mudlovském světě ještě ani nebyla dospělá. A v tom kouzelnickém byla stále ještě studentkou. Studentkou, jež by se měla strachovat ze zkoušek a ne z války, jež se nad světem kouzelníků i mudlů vznášela. Měla být ještě dítě.

Přemýšlela nad tím, jaké by to bylo, kdyby se žádná válka neměla konat. Kdyby měli všichni možnost v klidu dostudovat, dospět. Někdy však jen jedna malá změna dokáže mnoho. Dokázala by pak snést následky? Už tak změnila víc, než bylo možné. Oči měla stále upřené na oblohu, a tak jí nemohlo uniknout, že padala hvězda. Sama pro sebe se usmála. Přej si něco! Pobídla se. Jenže co? Co si má člověk přát, když to, po čem toužil už má. Tiše se zasmála. Došlo jí, že si do teď neuvědomila, co všechno měla. Že vlastně měla vše, co k životu, potřebovala. Sem tam sice byla naštvaná, smutná, vyděšená... To ale k životu patřilo.

Zaslechla za sebou tiché kroky, jež ji vytrhly z jejích myšlenek. Prudce se otočila. Oříškové oči se setkaly s medovými. "Padala hvězda." upozornil dívku chlapec. "Já vím." přikývla brunetka. "Přála sis něco?" zeptal se se zájmem. "Ne." "Proč?" "Protože vše, co jsem si přála, už mám. I kdyby jen na chvíli. To co mám mi momentálně stačí." "A to je?" "Přátelé, Minerva, vyrovnanost..." její tváře nabraly rudý odstín. "Ty." špitla tiše. "A já si myslel, že se na mě zlobíš." "I kdybych se zlobila, nic by se nezměnilo." usmála se, když k ní chlapec přistoupil. Přitáhl si ji do objetí, načež ji políbil do vlasů. "Co sis přál ty?" zeptala se zvědavě s hlavou opřenou o jeho hrudník. "Abys byla šťastná." odpověděl chlapec upřímně. Jeho slova donutila dívku vzhlédnout. "Ale to já přeci jsem. Když jsi se mnou, tak jsem šťastná." Remus si povzdychl. "V poslední době mám pocit, jako kdyby tě něco trápilo. Myslel jsem si, že když si mohla, tak ses mi vždy svěřila..." "Taky že jo, jenže..." "Jenže tohle patří k těm věcem, které mi říct nemůžeš." pochopil chlapec. "Dozvíš se to. Všechno se dozvíš. Ale až bude po všem." opatrně volila slova. Nechtěla mu slibovat něco, co nemohla splnit. Zasloužil si pravda. Jenže ona mu ji nemohla dát. Tak moc si přála něco říct, ale příliš se bála, že by vše akorát pokazila. Proto se místo slov rozhodla raději pro činy. Postavila se tedy na špičky a spojila jejich rty.