Od oslavy vítězství ve Famfrpálu uběhly dva týdny. Na to, že byly teprve tři hodiny odpoledne, venku už bylo šero. Drobná dívka sedící v pracovně ředitele školy nebyla schopna si vzpomenout, kdy byl naposledy slunečný den. Možná při zápase? Hádala. "Chtěla si se mnou mluvit, Eleanor?" otázal se brunetky profesor Brumbál. "Ano, pane profesore." "Hádám, že je to důležité." Dívka přikývla. "Pak tedy poslouchám." usmál se na ní povzbudivě. "Blíží se to, pane profesore." pronesla klidným hlasem přesto, že se pomalu třásla hrůzou. "Myslel jsem si to." Dívku ani nepřekvapilo, že muž přesně ví, o čem mluví. "Kdy?" zeptal se se zájmem v hlase. "Poslední den tohoto měsíce." "Takže březen. Zajímavé. Kdy se to stalo podle doby, ze které si k nám přišla?" "V květnu, pane profesore. Ani den, ani měsíc se neshodují." "Zvláštní." uznal muž. "Ještě nějaké zajímavé informace pro mě máš, Eleanor?" "Jen to, že vím o zničení pěti viteálů. U toho posledního si nejsem jistá." "O který se jedná?" "Ten had." "Ach tak, Nagini." přikývl profesor. "Dobrá tedy. Ve tvé vidině vůbec nebyl." "Byl, pane profesore. Objeví se vždy jako poslední, vidina vždy končí ve chvíli, kdy se ke mně a mým přátelům blíží." Ředitel si ji podezřívavě měřil pohledem. "Dobrá. To je vše, co si mi chtěla sdělit?" zeptal se. Nel na malý okamžik zaváhala. Nakonec však přikývla a s přáním hezkého zbytku dne opustila pracovnu ředitele a se zvláštním pocitem zamířila do Nebelvírské věže.

"Kde jsi byla?" zeptala se jí její černovlasá kamarádka, jakmile prolezla otvorem za obrazem Buclaté dámy. "U Brumbála." "Co ti chtěl?" zajímal se kapitán Nebelvírského týmu. "Popovídat si, Jamesi." odpověděla dívka a v duchu se modlila, aby jí už nikdo nekladl žádné zvídavé otázky. To poslední, co si teď přála, bylo lhát přátelům. Bohatě stačilo, že před nimi musela tajit spoustu věcí. Zrzavá dívka si její nervozity nemohla nevšimnout. "Co se jít projít?" navrhla pohotově, když James otevřel pusu, aby se ještě na něco zeptal. "Dobrý nápad, Lily." souhlasil okamžitě Nebelvírský kapitán. Zrzka se nad oslovením ani nepozastavila, na chlapce se pouze usmála a zvedla se z křesla. "Skočíme si pro bundy a tak za pět minut se tu sejdeme." oznámila klukům, vzala svou hnědovlasou kamarádku za ruku a už ji táhla ke schodům. "Děkuju." šeptá Nel, jež si byla vědoma toho, že ji dívka zachránila před pořádným výslechem. "To nic nebylo. Nemůžeme tě nutit nám říct to, co nám říct nechceš." odpověděla Lily, v jejímž hlase se objevil náznak smutku.

Skupinka sedmi mladých lidí se procházela po pozemcích školy. Drobná dívka se tiskla k hnědovlasému chlapci, jež ji objímal jednou rukou kolem pasu. "Je ti zima?" zeptal se brunetky starostlivě. "Ne." "Nellie, úplně se třeseš." "To není zimou, Reme. Je to tím počasím." Chlapec chápavě pokýval hlavou. "V poslední době je hodně zvláštní." uznal Remus. "Nesvítí ani slunce, ale zároveň tu ani nejsou pořádné mraky, ze kterých by mohlo pršet." zauvažoval. "Jo, je to divné. Jako kdyby se počasí zbláznilo." souhlasila dívka, jež o tom věděla své. Jednalo se o předzvěst, jež nepředvídala nic dobrého. To ale nahlas říct nemohla. A tak se jen více přitiskla k chlapci, v jehož objetí se cítila v bezpečí.