"Merline." pípla blonďatá dívka. "Caren..." zašeptala zmateně Nel a pohledem sledovala hnědovlasou dívenku, jak si sedá na stoličku a Minerva jí na hlavu nasazuje Moudrý klobouk. Nastalo ticho. Drobná brunetka napjatě vyčkávala. Nemohla si vzpomenout, kdo ono malé děvčátko je. Věděla, že je to její příbuzná. Ta podobnost nebyla jen tak. Kdo ale byla? To bylo dívce záhadou. Musí být z otcovi strany. Logicky, Nel, když je to Brownová. Přehrávala si tvář za tváří. Ani jedna jí však nepřišla dost podobná. Ani jméno se neshodovalo. Na někoho musela zapomenout. Určitě. Jenže na koho?

Minuty plynuly a Moudrý klobouk stále váhal. Ve chvíli, kdy se brunetka tvrdě kouzla do rtu a v ústech ucítila pachuť krve, ozval se konečně onen známý hlas. "Nebelvír!" V tu chvíli se dívce před očima promítla ženská tvář, jež byla vždy usměvavá, přátelská, milá. Během chvíle ji však nahradily smutné, skoro až mrtvolné oči, bledá tvář a utrpení, jímž si žena musela projít. Byla to jedna ze vzpomínek, které Nel už nikdy nechtěla zažít a už vůbec o nich nechtěla mluvit.

"Kdo je to?" zeptala se šeptem brunetky Sam. "Je to tvá příbuzná?" Dívka se zmohla na pouhé přikývnutí. "Teta? Mamka? Babička?" "Ne. Babička teď prchá před Smrtijedy, kteří se jí snaží získat na svou stranu." "Nejsou Brownovi Smrtijedi?" nadhodila Roxy. "Přesně. Michael Brown byl pověřen, aby ji našel. A tak se mělo během prázdnin taky stát." odpověděla s úšklebkem dívka. "A co s ní udělal?" zeptala se zatajeným dechem blondýnka. "Vzal si ji." uchechtla se Nel. "Do roka se jim narodí syn." "A kdo je tedy tohle?" kývla Lily k dívence, která se usadila na kraji Nebelvírského stolu. "Caren Violet Brownová. Mladší sestra Michaela Browna. Teta mého otce, moje prateta. Šílený, co?" zasmála se, když si všimla zmatených pohledů svých kamarádek. "Asi je o hodně mladší, že?" "Přesně tak, Lily. Michael je nejstarší z pěti sourozenců a Caren je nejmladší." "Velká rodina." uznala Sam. "Ne tak velká, jako jednou budou Weasleyovi." "Mají jen tři děti." připomněla dívce Roxy. "Mají." potvrdila brunetka. Zatím.

Zařazování skončilo. Začala výtečná večeře, která se pro drobnou brunetku skládala ze zmrzliny, karamelu, ovoce a samozřejmě toho nejlepšího jídla na světě. Palačinek. "Znáš ji?" "Koho?" "Koho asi! Tvou pratetu!" "Sam, šeptej, prosím. A jo, jasně, že jí znám." odpověděla dívka. "A..." "Sam, už se neptej, prosím." "Mě to ale zajímá." "Já o tom ale nechci mluvit, dobře?" "Proč?" zajímala se blondýnka a drobné Nebelvírce pomalu docházela trpělivost. "Protože je to složitý." "To nechápu." "Ani nemůžeš, Sam. Nikdo z vás." odvětila rázně. "Tak mi to vysvětli..." "Já o tom ale nechci mluvit." rozhodila dívka zoufale rukama. "Ale..." "Ne, Sam. Už dost. Žádné otázky na mou rodinu." zamítla brunetka, a aby svým slovům dodala potřebnou váhu, mrštila vidličkou o stůl. Zabralo to. Po zbytek večeře už její blonďatá kamarádka nepromluvila.