Ve své drobné ruce sevřela předmět, na nějž nebyla schopna pořádně zaostřit. Zhluboka se nadechla. "Dělej, Elly." popohnal ji dívčí hlas. "V klidu, Sam." odpověděla třesoucím se hlasem. "Tak jo." zhluboka se nadechla. Zatímco v pravé ruce křečovitě svírala neznámý předmět, levou si přidržela jakousi knihu. Napřáhla se. Zčernalo jí před očima. Když konečně znovu uviděla, držela v ruce místo knihu jakýsi medailonek. Znovu se napřáhla. Naslédova zase ona tma, po níž v dlani neměla medailonek nýbrž zdobenou čelenku. Tato situace se několikrát opakovala. Dívka několikrát zamrkala. Pokusila se zaostřit na neznámého tvora, jež se blížil k ní. Viděla Petera, jež měl příležitost onoho tvora zabít zvláštním předmětem, jež držel v ruce. V poslední chvíli však ztuhl. Ovládl jej strach. Strach, který byl v tu chvíli největším nepřítelem celého světa. Strach, kterému se podařilo vyhrát v tu nejméně vhodnou chvíli. To poslední, co dívka spatřila, než ji pohltila temnota, byly ostré zuby, jež se jí měly během několika vteřin zabořit to bledé kůže.

Drobná Nebelvírka se probudila s výkřikem na rtech. Proč? Protože nebyla obyčejná čarodějka s obyčejnými nočními můrami. Ty její se plnily. A pokud se vyplní i tato... Po tváři jí steklo několik slz. Potom, co viděla na večírku profesora Křiklana, doufala, že ji čeká krásná budoucnost po boku chlapce, jež milovala. Možná to však byl jen záblesk toho, co mohlo být, kdyby její osud nebyl tak komplikovaný. Možná tato válka neměla jasný konec. Možná bylo více možností. A to, co viděla ve snu, byla jedna z nich.

Další noc na Ošetřovně probíhala stejně. Stejná noční můra. Brunetce bylo jasné, že se delší dobu pořádně nevyspí. Tak už to u nočních můr bývá. Člověk se jich časem tak moc bojí, že se nakonec snaží vydržet vzhůru tak dlouho, jak to jen jde, dokud jej nepřemůže vyčerpání.

Dalšího dne ráno přišlo vytoužené vysvobození. Nohu měla už naprosto v pořádku, a tak se mohla konečně vrátit do Nebelvírské věže. Když stála před portrétem buclaté dámy, došlo jí, že se předchozího dne měnilo heslo. "No tak to je paráda." povzdychla si dívka a posadila se na studenou zem. Kamarádím s Primuskou, chodím s Primusem, ale heslo neznám! Tleskám ti, Nel! Tohle si zvládla na jedničku. Zadrhla se. Nechodím s Primusem. Nechodím spolu. Jsme... Zamyslela se. Jsme jasnovidka a vlkodlak ve složitém vztahu. Kdo by to byl řekl...

K její radosti vycházela ze Společenské místnosti jakási dívenka. "Jejda!" vyjekla, jelikož se drobné studentky sedmého ročníku sedící na zemi lekla. "Čekáš tu dlouho, Eleanor?" To donutilo Nel si ji pořádně prohlédnout. Stačil pohled do oříškových očí a hned měla jasno. "Vlastně ani ne, Caren. Jen chvilku." usmála se na dívku mile. "Co ty tvé noční můry?" "Už jsem žádnou neměla." uculila se holčička spokojeně. "Tak to jsem ráda." mrkla na ní brunetka. Alespoň jedna z nás se vyspí. "Můžu se tě na něco zeptat?" "Jistě, Caren." "Neviděla jsem tě už někde? Jsi mi hrozně povědomá." "Ne, to bych si tě určitě pamatovala." V této době ne, teto Carrie. "Aha. Tak zatím ahoj." usmála se dívka. Brunetka však moc dobře věděla, že se za tímto úsměvem skrývá mnohem víc. Znala to. Stačilo se podívat do oněch oříškových očí, které neuměly lhát a hned člověk věděl, že si obě dívky prošly mnohým. Nikdy se však nevzdaly. Byla to jejich přednost. Síla, které měly na rozdávání. Někdy je však i na takové lidi toho moc a potřebují pomoc. A právě v tu chvíli jsou nejzranitelnější. Tehdy se z nich stává snadná kořist.

_______________________________________

Tak tady je ta druhá kapitola! 😇

Zítra nás čeká krásné číslo 40! Už se blížíme k polovině! 😶🙄

Kdybyste měli nějakou otázku, stačí napsat, ráda vám odpovím.

Hezký večer 🌃

💋🤗💖