Brunetka zavrtěla hlavou, aby si pročistila myšlenky. "Dobrá. Musím tedy vyvolat vidinu, která vám dá příležitost toho hada zabít?" zeptala se trochu nechápavě. "Ne tak úplně. Toho hada totiž nezabiji já ani tvá teta. Budeš to ty." "Já?" zamrkala dívka překvapeně. "Ano. Myslím, že se shodneme, že boj s Pánem zla připadne mně." Nel přikývla. "Dobrá tedy. Kdybych ovšem neuspěl, musí mě někdo zastoupit. To bude Minerva. Pak nám zbývají viteály. Nechci je ničit teď. Tom by mohl cítit jejich zničení a..." "Pak by toho hada příliš střežil." "Přesně tak. Je ovšem třeba, abys měla po ruce své přátele. Nikdy je nemůžeš zničit sama." "Jak vůbec otevřu medailonek?" "Nahlédneš do minulosti." odpověděl klidně muž.

Dívka se zhluboka nadechla. Procházeli právě kolem jezera. Zastavili se u břehu. Dívka došla až na kraj a pohlédla na svůj odraz. "Budu je muset zničit já?" "Nezáleží na tom, kdo to bude. Jen se to musí stát." Dívka přikývla. A také se to stane.

Po návratu z procházky s ředitelem školy byl akorát čas na večeři, po níž se skupina čtyř Nebelvírek vydala rovnou do Společenské místnosti Nebelvíru, jelikož jim během večeře James oznámil, že už tam na nástěnce visí výsledky náboru, jež proběhl toho dne ráno. Odmítl jim však prozradit, zda se brunetka do týmu dostala nebo ne. Když se dívky konečně do Nebelvírské věže dostaly, čekalo je nemilé překvapení. U nástěnky byla spousta lidí. Naštěstí byla jedna z nich vždycky tak trošku ráznější. Nikdo se tedy nedivil, že si Sam probojovala cestu během několika vteřin. Ke svým kamarádkám se vrátila s nečitelnou tváří. Pohlédla do oříškových očí a povzbudivě poplácala brunetku po rameni. "Nedá se nic dělat, Elly." povzdychla si. "Budeš prostě muset přežít ještě jeden rok Jamesovo neustálé komandování." "Takže jsem v týmu?" vypískla Nel nadšeně, čemuž se sama podivila. "Pochybovala si snad?" Jo? "Ne. Samozřejmě, že ne." zasmála se nahlas.

Do Společenské místnosti akorát vešli Poberti. "Hádej, kdo se dostal do týmu!" usmála se na hnědovlasého chlapce, než se mu vrhla kolem krku. "Takže se o tebe budu zase celý rok bát?" uchechtl se mladý vlkodlak, načež dívku políbil na tvář. "Jsem na tebe pyšný." "Děkuju." usmála se dívka a její tváře nabraly červený odstín. Kdyby se jí v tu chvíli někdo zeptal, jak se cítí, musela by odpovědět, že je šťastná. Opravdu šťastná. Přijetí do týmu jí připomnělo, že přes všechno, co se v jejím životě událo, může mít normální život pubertální čarodějky.

Mohla se smát tak, až ji bude bolet břicho. Tančit a zpívat nahlas a ještě ke všemu falešně. Hrát si se svým kamarádem na zamilovaný pár. Milovat vlkodlaka a doufat, že jednou budou doopravdy spolu a to až do smrti. Nekontrolovatelně plakat, načež mít záchvat smíchu, protože její kamarádka přesně ví, co na ní platí. Jít na párty, opít se, ráno se probudit s bolestí hlavy a vzpomínat, co se vůbec předchozího dne stalo... Přesto, že se v některých chvílích musela chovat zodpovědně a dospěle, v tuhle chvíli to tak nebylo. Teď měla chuť slavit. Proto s prosbou v očích pohlédla na kapitána týmu. "Nechtělo by to oslavu?"