Drobná brunetka otevřela ústa v hraném údivu. Oběma rukama si zakryla ústa. Několikrát zamrkala. Nakonec se chlapci vrhla kolem krku. "Ani nevíš, jak moc jsem po téhle chvíli toužila." vydechla. "Konečně jsem se dočkala." usmála se, když ji chlapec sevřel ve své náruči. "Jsme dobrá dvojka." šeptl jí do ucha. "Pochyboval si snad?" špitla dívka v odpověď. "Nikdy." odpověděl Sirius nahlas. "Jsme pro sebe totiž stvoření." jakmile to dořekl, ozvalo se naštvané dupání po schodech, následované prásknutím dveří. Dvojice Nebelvírů se od sebe odtáhla, načež propukla v hlasitý smích.

"Merline." uchechtla se Nel držící se za břicho, které ji od smíchu bolelo. "Tohle se nám povedlo." mrkl na dívku černovlásek a nastavil jí dlaň. Brunetka si s ním plácla a vesele se na něj zazubila. "Jednu věc ale nechápu, Siriusi." "Jakou?" "Kde si vzal ta slova? Nezlob se, ale neznělo to jako něco, co bys řekl ty." Sirius jí věnoval svůj okouzlující úsměv, načež jí chytl za ramena a otočil ji čelem ke schodům, které vedli k chlapeckým ložnicím.

Stál u nich hnědovlasý chlapec se zjizvenou tváří. Kroutil hlavou a se smíchem hleděl na dvojici Nebelvírských Odrážečů. "Všechno, co jsem řekl, jsem slyšel od Náměsíčníka." oznámil dívce černovlásek a hrdě vypjal hruď. "Můžeš hádat, o kom to asi tak mluvil." uchechtl se. "Siriusi..." "No jo, Remusi. Už mizím. Zatím. Jo a, krásko, děkuju." s tím obešel svého kamaráda a už vybíhal schody, po kterých se dostal až do nejvyššího patra, ve kterém se nacházel pokoj Pobertů.

Mladý vlkodlak mezitím došel až k dívce, jíž patřilo jeho srdce. "Sice jsem doufal, že ti to jednou všechno povím sám, ale alespoň už to víš." pronesl nejistě. Brunetka přikývla. Nevěděla, co na to říct. Když si vzpomněla na to vše, co Sirius před chvílí řekl, cítila se jako v jiném světě. Obzvlášť, když teď věděla, že to byla slova chlapce, který byl pro ni vším. Místo odpovědi vzala jeho tváře do svých dlaní a všechny své city vložila do jemného a něžného polibku. Někdy jsou slova totiž málo. Někdy prostě nestačí.

Jakmile se od sebe odtáhly, zakroutila dívka hlavou. "Mohlo mi to dojít. Zvlášť, když řekl, že se do mě zamiloval poprvé, jakmile mě uviděl poprvé. To ale nebylo ve vlaku... Tam jsem se poprvé viděla s..." "Se mnou." přerušil ji chlapec. "A i když jsem se snažil sám sebe přesvědčit, že jsi jen další obyčejná holka. Krásná, ale obyčejná. Jak jsem tě ale poznával, zjistil jsem, jak moc jsem se spletl. Ty vůbec nejsi obyčejná. Jsi výjimečná. V každém směru. Stále mě překvapuješ. Stávám se díky tobě lepším člověkem. Když jsem s tebou, věřím si. Dokonce jsem se, alespoň částečně, vyrovnal i s tím, kým jsem." usmál se na ni. "Nejsem zas tak velká zrůda." Dívka do něj se smíchem šťouchla. "Zas tak velká? Ty nejsi zrůda, Reme. Nikdy si jí nebyl." pohlédla do medových očí, jež byly plné lásky a něhy. "Alespoň pro mě ne. Vždycky budeš ten chlapec, jež s nervózním úsměvem vstoupil do kupé, ve kterém jsem seděla, následován dvěma potrhlými kamarády." Hnědovlásek se zasmál. "Když jsem tě tam viděl sedět samotnou... Trvalo mi dlouho, než jsem si připustil, že už v tu chvíli jsem k tobě cítil víc, než pouhé přátelství. Vím, že to neříkám často, ale... Miluji tě, Nellie." nervózně přešlápl z nohy na nohu. Přesto, že už si jednou lásku vyznali, stále byli nervózní. Oba dva. "Je to docela vtipné, že? Zamilovaný vlkodlak." pokroutil nad tím chlapec hlavou. "O nic víc, než zamilovaná jasnovidka." opáčila dívka těsně předtím, než Remus spojil jejich rty.