Minuty pomalu utíkaly. S každou další se zrzavá dívka pomalu uklidňovala. Po nějaké době jí přestaly téct slzy. Její kamarádka ji opřela o zeď a zašla pro taštičku s kosmetikou. Zrzka nepřítomně zírala do zdi, zatímco jí brunetka odličovala rozmazaný make-up. Když byla Nel se svou prací spokojená, usušila dívce kouzlem mokré oblečení i zplihlé vlasy. Pomohla jí na nohy a uložila jí do postele. Posadila na zem vedle dívčiny postele a držela ji za ruku, dokud neusnula.

Zhasla světlo a vyšla z pokoje. Sama sobě si zakázala myslet na to, co Lily ublížilo natolik, že skončila v takovém stavu. Pár kroků od schodů se brunetce zatočila hlava a ona byla nucena zastavit. S prvním píchnutím ve spánku se jí podlomila kolena a ona tvrdě dopadla na chladnou podlahu. Schoulila se do klubíčka, rukama se křečovitě držela za spánky. Dost. Zaprosila. Už dost. Snažila se zhluboka dýchat a myslet na něco jiného. Všechny její myšlenky však končily u jedné a té samé věci. A tou byla bolest. Nepředstavitelná bolest, jež začínala ve spáncích a postupně se šířila do každého koutku dívčiny hlavy. Bolest, jež otupovala všechny smysly a ochromovala svaly. Dívka se tvrdě kousla do rtu. Čekala. Čekala, protože jí nic jiného nezbylo.

Hudba, linoucí se ze společenské místnosti utichla. Následovala ticho. Ticho, jež bylo pro dívku v onu chvíli mučivé stejně, jako bolest, jež ji zastihla naprosto nepřipravenou. Pár dlouhých vteřin se nic nedělo. Ticho protrhl křik vycházející z dívčího pokoje prvního ročníku. Onen křik se zabodl do Nelliina srdce. Dívka se rychle postavila na nohy. Bolest byla přišla. Jak rychle přišla, tak rychle zase zmizela.

Dívka však neměla čas nad tím přemýšlet. Několik studentek z vyšších ročníků po hrnulo po schodech k pokoji, ze kterého vycházel křik. Nel se rychle vzala za kliku a jako první vstoupila dovnitř. "Co se tu děje?" zeptala se malé dívky, jež stála u dveří. "To Caren." odpověděla holčička slabým hláskem. Brunetka rychle rozsvítila v pokoji. V posteli u okna spatřila uzlík přikrývek, který se otřásal vzlyky. "Merline." vydechla dívka. Přistoupila k onomu uzlíčku. Opatrně odhrnula deku. Naskytl se jí tak pohled na holčičku, jíž se po tváři kutátely slzy jako hrachy. "Caren, co se stalo?" zeptala se jemně a posadila se vedle okaté dívky. "Mě-Měla j-jsem... Noční můru." vzlykla hnědovláska. "Povíš mi, o čem byla?" Dívka vyděšeně zamrkala. "Nebudu tě nutit, Caren. Byl to jen návrh." usmála na dívenku povzbudivě. Natáhla k ní ruku. "Jsem Eleanor." představila se. "Já vím, kdo jsi." "Opravdu?" "Ano. Dcera paní profesorky." "Vlastně jsem její neteř." opravile mile holčičku. "Aha." pípla dívka. "Měla bys zkusit usnout." "Ale co když se mi bude zase zdát noční můra?" zeptala se Caren se strachem v hlase. "Nebude, neboj se. A kdyby ano, tak můžeš kdykoli přijít za mnou. Stačí, když najdeš pokoj sedmaček, dobře?" "Opravdu?" "Opravdu. A teď už spinkej. Dobrou noc, Caren." "Dobrou, Eleanor." na to se hnědovláska přetočila na druhý bok a zavřela oči. Brunetka ještě v pokoji zhasla a už zase stála na chodbě. Jakmile se za ní zavřely dveře a ona se ujistila, že je zde sama, svezla se po zdi na zem a vyčerpaně vydechla.