,,Nezdržuj a pojď už." houkla na mě Adéla a na zdůraznění svých slov zadupala na chodníčku ve vysokých kozačkách s kožíškem. Dopnula jsem si kabát a omotala šálu těsně kolem krku.

,,Je tu kosa," pokračovala nabroušeným tónem kamarádka.

,,Možná ji tam Tomáš zapomněl, šli s klukama na halloweenskou párty k Ondrovi." Sebrala jsem klíče z věšáku a zacvakla za sebou dveře od domu.

,,Zima, Maruško. To jsem měla na mysli." Zachechtala se vesele. Zavěsila se do mě a vydaly jsme se z kopce dolů. Lampy pouštěly do ulice kužele žlutého světla, které jen stěží zaháněly přicházející šero. Z údolí se plížila mlha, roztahovala svá nenasytná chapadla přes celé městečko a tlumila všechny zvuky.

,,Mohly jsme jít taky," rýpla jsem si a přimáčkla se blíž k Adélce.

,,Ale to bysme neviděly cirkus. A na párty můžeme dojít i později," navrhla.

To by šlo. Jenže už budou všichni nacamraní.
,,Nemám cirkus ráda."

,,Já vím, týrají zvířata. Ale tohle není cirkus se zvířaty. Jen lidé."

,,Ti jsou ještě děsivější." Otřásla jsem se.

,,Představ si ty nabílené ksichtíky klaunů, potutelný úsměv, propalující pohled..."

,,Adélo! Já s tebou nikam nepůjdu, fakt," nasupeně jsem vyhrkla.

,,Maruškoooo, jdu si pro tebe."  Zasmála se a vycenila zuby v pološíleném úsměvu.

,,Přísahám, že tě jednou zabiju." Procedila jsem mezi zuby a šťouchla ji loktem do žeber.

,,Počkej s tím vražděním. Mají tam být i akrobati, provazochodci, samí namakaní borci... to se ti bude líbit, ne? A triky, kouzlení. Mimochodem, četla jsi To?"

Nanosekundu mi trvalo, než si v hlavě sedly informace na správné místo.
,,Jsi dcerou smrti," zaúpěla jsem.

,,Když to přežijem, tak tě zvu na panáka."
Zazubila se. Tak ráda si ze mě utahovala, ze mě a mých strachů.

Za námi se ozval dupot, otočila jsem se a trhla sebou. Ulicí se řítila vysmátá skupinka jeptišek, černé hábity jim pleskaly kolem nohou jako pláště mozkomorů. Podělaný halloween.
Prošly jsme přes náměstí, z otevřených kaváren a hospůdek se linulo hřejivé teplo a lákalo tichým zvukem lidského hovoru a smíchu ke vstupu, pryč ze tmy. V oknech a výlohách zářily svíčky ve vyřezaných dýních, které si spokojeně hověly vedle kopy netopýrů, kostlivců a všelijakých nemrtvých záležitostí. Ne, věci nemají tu moc mě děsit. Zlo se ukrývá v lidech, v jejich černých, zkažených duších.

Odbočily jsme do úzké uličky, kroutící se mezi historickými domy naklánějícími se ledabyle nad kluzkými kočičími hlavami, a přidaly se k zababušeným postavám mířícím na palouk pod hradbami, kde se usadil cirkus.

Světlo ze zavěšených luceren se rozpíjelo v mlze a jen bídně osvětlovalo několik tmavých stanů rozestavěných kolem velkého černého šapitó, jehož otevřená tlama polykala šňůru klábosících lidí.

,,Není možná, tady se snad sleze celá oktáva," zahlaholil za námi známý hlas a ve stejný okamžik mi na rameni přistála Petrova dlaň.
Zděšeně jsem vyjekla, když jsem se na spolužáka ohlédla a zírala z pár centimetrů na krvácející ránu na jeho tváři.

,,Tfujtajbl," ulevila jsem si a sklepla jeho ruku ze svého kabátu.

,,Dobré, ne? Musím se pochválit," zašvitořila Monika hned vedle něj. Sama měla obličej na líčený do podoby slečny Adamsové.

,,Moc šikovná." Jen mě málem jeblo.

,,Jen račte vstoupit do cirkusu Samhain, milé slečny." S mírnou úklonou nás vyzýval chlapík ve fraku s šosy, vysokým kloboukem furiantsky na šikmo naraženým na hlavě. Už jen kočár a černé dvojspřeží mu chybělo.

,,Áďo, musím si ještě odskočit." Neměla jsem si před odchodem dávat kafe. A toitoiky, které jsem zahlédla mezi stany, když jsme čekaly ve frontě, mě teď vábily jako odporné, chemické, ale jistou důstojnost skýtající sirény.

,,V pohodě, jen se neztrať. Kdybys nás nemohla najít, tak cinkni." Urovnala si hřívu zrzavých vlasů přes rameno, mrkla na mě a v doprovodu spolužáků zmizela ve velkém stanu.

Vyrazila jsem kýženým směrem.
Toitoika po tmě, tedy osvětlená jen mobilem křečovitě svíraným v zubech, to je jiný level dobrodružství. Měla jsem si odběhnout do křoví, nadávala jsem si polohlasně, když jsem konečně opustila tu smradlavou plastovou past na turisty.

Šoupla jsem telefon do kapsy a vykročila zpět k šapitó. Zaslechla jsem krákání, které znělo jako smích stařeny, instinktivně se podívala do tmy panující mezi stany a ramenem narazila do zdi.

,,Do prkýnka dubovýho." Cítila jsem vlastní tep ve spáncích a hrdlo sevřené čímsi horším, než chladným říjnovým vzduchem.

,,Ne. Do Martina," odpověděl mi hluboký hlas naplněný pobavením.

,,Funny as hell," zamručela jsem a ukročila, abych mohla obejít mladíka, jež se přede mnou zhmotnil.

,,Když to říkáš..."

,,Jak ses tu vůbec...?" Vyskytl? Byla jsem si jistá, že tam před zlomkem vteřiny nestál.

,,To je dlouhá historie," uchechtl se.
,,Nemáš chuť na čaj?"

Dneska? Čaj? Snažila jsem se mu podívat do obličeje, ale v černotě, která nás obklopovala, to byl marný boj. Stěží šlo rozpoznat kontury vysoké mužské postavy v kabátu.

,,Kamarádka na mě čeká," použila jsem oblíbenou únikovou strategii a dýchla si do zeboucích dlaní.

,,Stejně se ti tam nechce, ne?" kontroval s úklonem hlavy.

,,To nemůžeš vědět." pronesla jsem sebejistě a s malou dušičkou doufala, že mám pravdu. Mohl nás zaslechnout ve frontě, nebo je to potomek Sherlocka, co já vím. Dneska už se nenechám víc vystrašit.

,,Kdybys umírala touhou po akrobatech, znetvořencích a pochybné magii, poslala bys mě dávno do háje."

Bod pro neznámého Martina.

,,Pojď, než promrzneš ještě víc."

,,Asi to není nejlepší nápad." Snažilo se mé racionální já bránit se vrtochu počínajícího okouzlení.

,,Nekoušu. Většinou."

Do tváří se mi nahrnulo horko.

,,Můžeš napsat kamarádce, ať se o tebe nebojí. Půjdeme tam, hned do prvního stanu. Bydlí v něm moje babička." Ukázal šikmo za mě.

Začínala jsem omrzat. Představa hrnku s čajem a pokecu s milým klukem, i když za účasti gardebabičky nabírala sympatických rozměrů. Zasmála jsem se. Muselo mi přeskočit, když jsem souhlasila.
Nadatlila jsem rychlou zprávu a pro jistotu ještě sdílela přes messanger svoji polohu.

Vzal mě za ruku a sebejistě vedl tmou po cestičce mezi hromadami tlejícího listí.

,,Mimochodem, jsem Maruška," řekla jsem akorát, když nadzvedl klopu stanu, aby mě před sebou pustil dovnitř.
Ozvalo se ohlušující zakrákaní, s vyjeknutím jsem couvla a podruhé narazila Martinovi do hrudníku.
,Já vím.'
To se mi jen zdálo. Havrani nemluví a určitě ne v mojí hlavě.

,,To je Bran, babičky havran. Funguje líp, než hlídací pes."

Uvnitř seděla na křesle paní zabalená v ovčí kůži. Téměř bílé vlasy padající na ramena lemovaly vrásčitou tvář. Měla zavřené oči a kdyby levačkou nehladila po křídlech obrovského havrana, který jí seděl na klíně, myslela bych si, že spí.

Možná taky jen spím.

,,Přivedl jsi ji," řekla klidným hlasem.

,,Ano," odpověděl a pokynul mi k volnému křesílku vedle stařeny.

,,Dobrý večer," pípla jsem nesměle.

Žena se usmála, ale oči neotevřela, jen havran po mně loupl divným pohledem. Rychle jsem se od něj odvrátila a raději sledovala Martina. Hrbil se nad dřevěným stolem s rychlovarnou konvicí a několika hrnky. Sáhl postupně do třech látkových pytlíků zavěšených na provaze a odebral z nich bylinky.

,,Nezapomeň na meduňku," připomněla mu babička.

Za okamžik stál u mě a podával mi hrnek, z něhož stoupala pára. ,,Až to trochu zchladne přidám ti tam med, jestli budeš chtít." Koutky se mu zvedly v nepatrném úsměvu. Přisedl si k nám a nespouštěl ze mě pohled ledově modrých očí. Musel být o několik let starší než já, ostré hrany čelisti a výrazných lícních kostí mu krylo několikadenní strniště a na čele se pod kratšími světlými rýsovala osamocená vráska.

,,Děkuju."

,,Ty jsi taky součástí...cirkusu?" zeptala jsem se nakonec do narůstajícího ticha.

,,Ne. Jen občas navštívím babičku."

,,Ne moc často. Jednou za rok, bych tak řekla," poznamenala stařena.

,,Co děláš?" Něco mě tlačilo zahodit svoji ostýchavost.

,,Manažera."

,,Čeho?"

,,Mám na starost spoustu duší." Pokrčil rameny.

Zvláštní formulace. Strejda říkal zaměstnancům ovečky, tak proč ne duše?

Pár minut jsem počkala, než jsem začala horkou tekutinu opatrně usrkávat. Příjemné teplo se mi rozlévalo z hrudníku do břicha a do tváří.

,,Už ti někdo četl z dlaně?" zeptal se Martin.

Zavrtěla jsem hlavou. Je to blbina pro hňupy.

,,Babička to umí."

,,Nevěřím na takové věci," odpověděla jsem.

,,Pak se ti nic nestane, když to vyzkoušíš, ne?" Mrkl na mě a opatrně vyprostil moji levačku svírající hrnek. Položil si hřbet mojí ruky na svoji velkou, mozolnatou dlaň, palcem jemně objal zápěstí.

Bran poskočil a se zakrákáním si sedl stařeně na rameno a s nakláněním hlavy nahlížel, jak Martin nabídl babičce moji dlaň. Přejela po ní chladnými prsty se scvrklou kůží.

,,Jsi mladá a čistá."

Trhla jsem sebou, jakoby mi uštědřila políček.

Měla bych být snad špinavá?

,,Nedotčená," dodala na vysvětlenou.
,,Nejstařsí z rodu."
,,Ztratíš soudnost i víru. Získáš moc..."

Prudce jsem se postavila, hrnek se s třeskotem roztříštil o zem, snažila jsem se vyrvat Martinovi svoji ruku ze sevření, ale nepovolil.

,,Pusť!"

Stařena otevřela víčka a zahleděla se na mě slepýma zakalenýma očima.

,,Nikdy tě už nepustí, jsi pro něj dokonalá," zaskřehotala.

Ohnala jsem se loktem po Martinovi a zároveň se snažila couvat od děsivého stvoření před sebou. Vše se roztočilo v divokém víru, babice se smála, havran v mé hlavě krákavě opakoval nikdy nikdy nikdy...

Stařena vycenila zuby v šeredném úsměvu a během vteřiny se tenká kůže i maso pod ní změnily v prach a v jemných vírech proklouzával mezi bělostnými kostmi a snášel se k zemi.

,,Držím tě a nepustím. Nenechám tě upadnout," šeptal mi Martin do vlasů.

,,Otevři oči a já ti ukážu své království," navrhl.

,,Ne!" zařvala jsem. ,,Všechno je to jen mizerná noční můra. Ani první, ani poslední. Chci se probudit. Teď!" ječela jsem a snažila se donutit vlastní mysl, aby se probudila.

Nic se nezměnilo. Cítila jsem Martinovo prsty semknuté kolem mého zápěstí, teplo jeho svalnatého těla za zády, dech šimrající  na uchu.

Rozloupla jsem opatrně jedno oko, vše kolem nás zůstalo stejné. Jen rozlitý čaj se vpil do dřevěné podlážky mezi střepy. Po babici a havranovi nebylo ani stopy.

,,Umřela jsem?" napadla mě největší možná, sic nejpravděpodobnější blbina.

,,Ne, Maruško."

,,Co bylo v tom čaji? Nějaké supr houbičky? Viděla jsem... stařenu a havrana."

Zasmál se a pootočil mě za rameno k sobě.

,,Víš co znamená Samhain?"

,,Ne a je mi to srdečně jedno." Vyrazila jsem ven ze stanu a tryskem pádila přes trávník a kluzké hromádky listí. Dvakrát jsem upadla, znovu se přes kolena vyhrabala do stoje a běžela dál. Větev mě bolestivě šlehla po tváři, než jsem zakopla o lano poutající šapitó k zemi. Jako raněné zvíře jsem se hnala za světlem, za ostatními lidmi, klidně do cirkusu.
Vstoupila jsem, ovanul mě vydýchaný vzduch, příjemné teplo a ticho napjatého očekávání.

,,Slečno." Uklonil se muž ve fraku. Ignorovala jsem ho.

Zahlédla jsem Adélky zrzavou hlavinku zářící jako můj soukromý maják. Prodrala jsem se kolem sedících lidí sledujících představení v manéži, nikdo neprotestoval, žádný nakvašený sykot, nevrlé brumlání. Nic, nulový odpor.
Dřepla jsem si na lavičku vedle ní a s úlevou vydechla. Neotočila se, dívala se upřeně před sebe na mladou holčinu opatrně našlapující na laně zavěšeném dobře dva metry nad zemí.

,,Adélko, mně se stalo něco šíleného," zašeptala jsem docela nahlas. Chvěly se mi ruce i stehna, hlas nejistě přeskakoval.
Nic.

,,Adélko!" zahučela jsem prosebně a zcela nespolečensky jí zalomcovala paží. To je na mě naštvaná, nebo co? Mávla jsem dlaní před jejím soustředěným obličejem. Ani nemrkla.

,,Nevidí tě," promluvil vedle mě, teď již známý, hluboký hlas. Nebrala jsem ho v potaz a natáhla se přes Adélu k Petrovi, vší silou jsem ho plácla do stehna.

Ohlédl se, ale na Adélku. ,,To je neuvěřitelné, co umí, viď?"

,,To není možné!" zařvala jsem na celou manéž.

A jediný, kdo se podíval mým směrem byla provazochodkyně. S mírným pousmáním mi zamávala.

,,Co se to děje? Tvrdil jsi, že jsem neumřela." Naštvaně jsem se otočila na Martina.
Seděl na lavičce, ruce založené přes hrudník a se zájmem si mě prohlížel.

,,Nemám ve zvyku lhát. Nejsi mrtvá. Jen tě živí nevidí." Pokrčil rameny, jakoby mi ozřejmil nejlogičtější věc na světě.

,,Blbost." Zaúpěla jsem a vyštrachala telefon z kapsy. Vytočila jsem tátu, mamku a postupně půlku telefonního seznamu, včetně Adélky. Nikdo neodpovídal. Ani Adélce mobil nezvonil.

,,Do prdeleeee," zaječela jsem.

Samhain, naťukala jsem světelnou rychlostí do googlu. Jímala mě hrůza, ledové prsty paniky drtily moje hrdlo, srdce bušilo v tempu speed metalu a na jazyku jsem pocítila pachuť žluči.
Internet se na mě vykašlal. Nic nefungovalo.

,,Vysvětlím ti to líp, než wikipedie." nabídl se Martin.

,,Nemluv na mě, nechci s tebou mít nic společného."

Zasmál se a rozhodil rukama v gestu 'jen si posluž'.

Vyběhla jsem z cirkusu a zmateně zůstala stát. Nacházela jsem se uprostřed rozlehlé planiny, pod nohama udusaná tráva, jakoby po ní přeběhlo stádo koní, nebe kovově šedé, podmračené, osvětlené jako těsně před západem slunce, které se ten den neukázalo. Tráva i obzor byly v odstínech stříbrné, jiná barva neexistovala.
Zmizel i chlad a vůně vlhké hlíny, tlejícího listí.

Několikrát jsem se otočila kolem své osy, viděla jsem jen kilometry se táhnoucí nicotu.

Jsem v pekle?
Na tvářích mě pálily slzy. Vztekle jsem si je otřela.

,,Nejsi."
Stál vedle mne, na předloktí usazeného Brana. Zarýval mu drápy do holé kůže, ale evidentně  to Martinovi nevadilo a na kůži se netvořily rány.

,,Co znamená Samhain?" vyhrkla jsem.

,Konečně správná otázka, slečinko.'

Přísahala bych, že se havran culil.

,,Noc, kdy živí mohou navštívit podsvětí a mrví zavítat do světa živých. Dřív než si lidé vymysleli Halloween, nebo Dušičky, slavil se Samhain."

,,Proč je to tu tak... pusté?"

,,Co bys čekala od říše zapomnění?" Povytáhl obočí a upřel na mě pohled chladných očí, které už viděly vše.

Znovu jsem se rozhlédla, prázdnota byla děsivější než všechny pekelné ohně, čerti a démoni dohromady.

,,Duše tu nejsou za trest, přicházejí a čekají, dokud se ve světě lidí na ně nezapomene, aby se mohly vrátit zpět a znovu se narodit. Do té doby o ně pečuji."

,,A já? Nejsem mrtvá, dokud se nerozední, můžu se vrátit zpět." chytila jsem se poslední naděje.

,Ne, pokud si tě do podsvětí přivede jeho samotný Pán,' odvětil mi ve vlastní hlavě Bran.

Martin se mě lehce dotkl na tváři.

,,Tady slunce nevychází, Maruško."

Povídka do soutěže Psaní pro radost, prompt n.16. Zadáním byla fotografie cirkusu napůl ponořeného v mlze.