Auto v tichosti zaparkovalo před jejím domem.

Chvíli se Adysa nepohnula, jen němě koukala do odrazu v okýnku. Nesledovala sebe, e mlčícího muže vedle, na němž tančily barvy z palubní desky.

Rádio nehrálo. Cigaretu taky nekouřil. Nebyl slyšet ani bručení motoru.

„Pane, jsme ve Světelné ulici." pověděl hlas androidky, zabudovaném v automobilu.

Hunter ale neodpověděl. Stále koukal před sebe, na cestu nořící se do tmy.

Po dvou minutách obrátil hlavu k ní.

„Jestli se chceš na něco zeptat, ptej se." zamumlal a natáhl ruku k boxu, z kterého vytáhl cigaretu a tu si strčil za ucho.

Adysa se mírně zamračila a zaostřila na okolí, za oknem, na svůj dům.

Mlčela.

Zvedla ochablou ruku a stiskla rudě svítící tlačítko, které však nereagovalo.

Zamračila se a ťukala do něj tolikrát, až auto zapípalo o kontrole identity druhé osoby z bezpečnostních důvodů.

Skousla si ret a nedokázala srdce zpomalit. Pěst, kterou sevřela, se ozvala a Adysa zasyčela bolestí, když až moc síly vynaložila do stisku.

Hunter se pohnul a něco na desce stiskl.

Rázem se rudé tlačítko proměnilo na zelené a Adysa se zprudka nadechla.

Silně do něj bouchla a dveře automaticky vyskočily vzhůru.

Objala ji zima. Vyskočila jí husí kůže a rozechvěla se.

Aniž by věnovala pohled osobě, sedící uvnitř auta, udělala krok na chodník, který vedl k jejímu domu.

Zalovila roztřepanou rukou do černého batohu a vytáhla čip, který přiložila ke kovové krabičce, která visela vedle dveří. Ta se otevřela a Adysa byla požádána o přiložení prstu k potvrzení její identity.

Jakmile cvakl zámek a ona se doloudala dovnitř s následným zavřením dveří, zády po nich sjela a roztřeseně vydechla, jako by celé ty minuty nedýchala.

Zavřela pevně oči a dlaněmi si zakryla obličej.

Bylo to šílené. Takový strach, který jí v tom momentě, kdy viděla toho muže, nezažila již dlouho.

Bylo to těžké. V této době, kdy je téměř takřka všechno dokonalé, je šok potkat něco tak zlého a páchnoucího temnotou.

Myslela si, že když se přestěhuje, jakmile dostuduje, a najde si práci, bude všechno v pořádku. Nechá minulost minulostí a bude žít přítomností, stát se ovečkou společnosti.

Ale jak vidí... tak jakési zlo ji zase dostihlo. A nemuselo to mít nic společného s tím, co se stalo kdysi.

Otevřela unavené oči a pohlédla do tmy. Za pomocí rukou, díky kterým se přidržela metalových dveří, se postavila a vyrovnala.

„Kirle, prosím-"

Adysa se lehce zamračila a ztuhla.

Počkat.

Dokonalý domácí android pokaždé pozdraví. Pozdravila Kirle nebo ji Adysa nevnímala?

Android neodpovídal. Bylo ticho.

Adysa zvedla ruku a luskla prstem, kde se leskl ocelový kroužek, ale nic nereagovalo, žádná digitální tvorba domu se neobjevila.

Polkla.

„Kirle," šeptla, „dneska nemám náladu na žádné žerty. Mám toho dnes dost, tak prosím..."

Doufala v to, že si i ten hloupý android dělal srandu. Ale doufala zbytečně.

Bylo opravdu nezvyklé, aby se dům vyskytoval v takovém tichu, jaké teď poznala. Bylo to spíše až stresující a strach nahánějící.

„Ignoruješ mě?" zeptala se do prázdna.

Ale odpověď měla jasnou, znala ji již dopředu. Když nereagovala ani digitální tvorba domu, bylo něco špatně.

Zakňučela, zafrkala a se slzami zoufalství si položila dlaň na čelo s očima dokořán.

„Prosím, co to je..." zašeptala a zavřela pevně oči.

Ale hned na to je otevřela, když zaregistrovala nějaký pohyb v jejím pokoji, ve kterém byly otevřené dveře.

Ucítila v krku knedlík a udělala krok vpřed, ač i nohy měly nahnáno, ale přesto pokračovaly dál.

Vykoukla z rohu do pokoje a uvolnila se.

Na její posteli seděla kočka.

Adysy se zakabonilo obočí, úlevně si oddychla, a otočila se zpátky.

„Kirle-"

Vydala přidušený pískot, v rychlé reakci začala škubat tělem s cílem se vytrhnout z pevného sevření, ve kterém byla uvězněna jak její tělo, tak i pusa.

Do očí jí vhrkly slzy a a bolelo jí celé tělo, srdce jí bilo jako o závod ze strachu.

„Pššt!" zasyčel jí hlas do ucha.

V tom uvědomění přestala sebou škubat a začala zrychleně vydýchávat šok.

Ten hlas...

Očkem se koukla za sebe, kde osoba stála a pozorovala, jak očima kontroluje ticho v domě, všechno v naprosté nehybnosti.

„Past." řekla pouze osoba.

Adysa vykulila oči v nechápavosti, ve strachu, nedůvěře.

„Někdo hacknul jádro."

Jádro.

Kirle.

Domácí android.

Zavřela pevně oči, plačtivě se nadechla a sklopila hlavu společně s jeho rukou, kterou měl Hunter stále na jejích ústech.

Měla pocit, že jí nohy neudrží. Že spadne a nezvedne se.

„Hlavně nekřič. Teď dám ruku pryč, ale slib mi, že nebudeš křičet a dupat. Ani muk, jasný?" Přesně jako před deseti minutami, kdy vystupovala z jeho auta, se jeho hlas nezměnil; chladný a klidný, avšak k tomu nyní šeptající.

Zahleděl se jí do očí a uviděl, jak moc se leskly strachem a zároveň nejistotou a únavou.

„Slibuješ?"

Lehce přikývla a ona se, jakmile pustil svou ruku k tělu, zhluboka nadechla a třepavě vydechla.

„Já-jádro?" šeptla skoro neslyšně. Hunter po ní hodil pohledem, ale pak se obrátil znovu do předsíně.

„Jo. Takže i elektřina je v tomto domě v tahu." sykl a rozhlédl se.

Žádná známka po napadení.

Hunter stiskl čelist k sobě.

„Dálkové hacknutí. Takže někde nás zřejmě sledoval."

„Cože?" vyjekla, ale hned na to jí znovu zacpal Hunter pusu.

„Hele, řeklas, že nebudeš ječet-" Jeho hlava se okamžitě otočila do středu budovy. Oči měl vykulené jako kočka, která slyší něco cokoliv podezřelého a malého zachrastit.

Adysa se otočila a koukla do svého pokoje, na postel. Rázem sebou začala škubat, aby získala jeho pozornost, když má stále zacpanou pusu. Hunter k ní sykl, a když už mu to bylo otravné, ohlédl se na ni.

Adysa ukazovala zběsile na postel s vykulenýma očima.

Hunter se tam, ač moc nerad, tím směrem též otočil a zjistil, že ta kočka, která tam seděla, se začala třást jako nefunkční prostorový obraz.

Hunter se zamračil.

„Hologram...?"

Vytřeštil oči a hned v tom momentě se ozval výstřel, se kterým se otřásl celý dům.

Hunter si ji k sobě přivinul, s cílem chránit ji svým tělem.

„Co to bylo?" vyjekla již strachy bez sebe Adysa a aniž by si to uvědomila, začala se třást.

„Za dnešek tolik špíny." zamumlal Hunter a ona se na něj nechápavě a vystrašeně koukla, ale svůj proslov již nevysvětlil.

„Drž se u mě. Nenarovnávej se do výši oken." nařídil tiše a sám se tak pokrčil.

„A," polkla, „co železné okenice?"

„V tahu. Pokud nereaguje zdroj, je to v háji. Takže..." Přešel skloněný k zemi a rozhlídal se.

Zvedl nohu a zadupal.

Adysa se lekla a chtěla vykřiknout, ať přece mlčí, ale sama se zkrotila, ať hlavně mlčí ona.

Zadupal ještě jednou a podlaha vydala dutý zvuk a on se k ní rychle přiklonil s prsty hbitě procházejíc po její textuře.

„No tak, sakra."

Několikrát ještě hmatal, než se zastavil a pak se ukazováčkem zahákl.

Zvedl volnou ruku, na níž měl rukavici a vytvořil gesto, aby přešla k němu.

Nejistě tak udělala a zamrkala, když Hunter z podlahy otevřel kovové dveře, ve kterých vedly schody dolů.

„Běž. Honem." zahučel jeho hlas chladně a jakmile udělala krok dolů, vešel i on, přičemž okamžitě za sebou dveře zavřel.

„Svítí se tu." poznamenala, když si všimla jemného žlutého světla, který jí alespoň trochu pomáhal v tom, aby viděla, v čem se to vlastně nacházeli.

Hunter mlčel.

Adyse se rozbušilo srdce, když nad sebou zaslechla kroky.

Zvedl ruku a po dvířkách, které zavřel, začal psát po digitální klávesnici, která je měla za úkol zapečetit.

Pak se posadil na chladnou zem a začal se hrabat v náprsní kapse. Vytáhl z ní svůj dotykový telefon.

Zapnul ho jednoduchým stisknutím po straně a dalším kliknutím vyslal jeho obraz do prostoru, přičemž to mohla vidět i Adysa, která se nechápavě zamračila.

„Co to-"

Zmlkla, když si Hunter přitiskl prsty ke svým rtům a přitom koukal na 3D obraz.

Adysa zaostřila a viděla v tom obrazu okolí svého domu, Světelnou ulici.

Zatajila dech a koukala do své ulice, pohlcena překvapením a něčím, čemu nerozuměla. Zmatenost? Zoufalost? Volání o pomoc?

Když Hunter po několika minutovém zkoumání okolí, kdy mu oči jeli jako špičkovému ajťákovi, telefon s obrazem ve vzduchu odložil na zem a začal se hrabat v kapse v rukávu své bundy, až Adysa už netrpělivostí podrážděně sykla.

„Co to sakra děláš?" vystartovala tiše, skoro jako had, který je zraněn a unaven.

Jeho oči, které k ní zvedl, viděla díky světla z 3D obrazu, stále záříc svou modro bílou neonkou.

„Uvidíš." zamumlal a nakonec vytáhl malou krabičku, skoro tak velkou jako jeho ukazováček. Překrucoval to v prstech jako hračku, až to nakonec stiskl a objevila se další obrazovka.

„Mám problém, Mágu. Zhasnuto. Jiskry v háji, asi dálkově." řekl a Adysa naklonila nechápavě hlavu.

Zhasnuto? Jiskry? Jaké jiskry?

„Ou, kámo, na jakém cizím písečku se to hrabeš. No jo, to seš ty. A co chceš?"

„Cizím?" ušklíbl se Hunter, „Hádej, feťáku. Když je asi zhasnuto."

Ozval se tichý smích z druhé strany.

„Hm, takže chceš pomoc. Zoufalko. Schováváš se před lovci, jo. Ty čmoudovej zmetku, nevěděl jsem, že seš takovej sráč."

Hunter se nadechl. „Uvědom si, že tu mám obecenstvo."

„Ach," ozvalo se plácnutí, „vlastně, ovečko. Jasně, dej nám..."

Hunter pozvedl obočí, koutek úst měl pozdvižený vzhůru v očekávání.

„Pět minut?"

„Odpočítávám, Mágu. Posílám data." řekl Hunter a ukončil hovor, který vedl s neznámým hlasem.

Adysa zamrkala a koukala na něj jako na blázna.

Hunter se na ní podíval a zhluboka se nadechl. Ale nic nevysvětlil, spíš měl takové ty jiskry v očích, které znamenaly, že se dobře baví pohledem na její nechápavost.

Co to sakra...

Adysa zavrtěla hlavou a otočila se k němu zády, načež sebou škubla a koukala nahoru, odkud slyšela další plíživé kroky.

Očkem se ohlédla po Hunterovi, který se s nezájmem díval taktéž do stropu tajného úkrytu a pak se zvedl, aniž by vydal jakýkoliv zvuk.

Chňapl po mobilu na zemi, mezitím schoval i malou krabičku, díky níž před chvílí dokázal komunikovat se světem a přešel k ní.

Chytil ji za paži a táhl dál od dvířek, do táhnoucí se tmy.

Zanedlouho ji objal chlad jako by byla venku.

„A ani pípnutí." zasyčel na její adresu a ona nabručeně kývla, se srdcem až v krku.

Pozorovala ho, jak zvedl ruce k nízkému kovovému stropu, přičemž se mu zvedla i jeho bunda, rýsující jeho postavu, a začal dělat to samé, jako když chtěl před jejím pokojem otevřít dvířka dovnitř. Hmatal tak dlouho, dokud jeho prsty zřejmě něco nenalezly a ani se nehnul. Zavřel oči a zaposlouchal se jako šelma.

Adysa zachytila zvuk motoru.

Pak zapískání gum a... střely. Poměrně tiché a rychlé, ale i tak se lekla a strach jí čišel z očí jako vyplašené kočce.

Hunter se ušklíbl a zatáhl za víko, ale než stačila Adysa zareagovat, aby nikam nevycházel, že je to jako se objevit na stříbrném podnose, tak jí do nosu střelila vůně nočního vánku. Objala jí zima a ona se roztřepala.

„Pojďme. Vzduch čistej." zahlásal Hunter a narovnal se.

Adysa vylezla z bunkru a zůstala překvapeně sedět na kolenou, když prsty nahmataly vlhkou trávu. Okamžitě se postavila, koukla na okolí a na podzemní úkryt.

Otočila se na Huntera s vyděšeným výrazem a ukazováčkem k této situaci.

„Kde, co, kdy-"

„Klídek, mládě. Tohle je zabudované pod každým barákem, je to tam vždycky dřív než samotný základy domu."

„A-"

Zastavila se a nahnula se, aby si lépe prohlédla nového návštěvníka, který se přiblížil k Hunterovi. Ztuhly jí nohy a tvář se podobala vyděšenému zvířeti.

Muž měl podobnou uniformu jako Hunter, ale mnohem víc promakanější.

„Dík, kámo." Hunter ho poplácal přátelsky po rameni a věnoval mu úšklebek, „Ale příště si odpusť ty pitomý přezdívky. Hlavně čmoud."

Muž pozvedl ruce jako by se vzdával.

„Tohle je základ, příteli, aby tě nepoznali. Takhle jim akorát zamotáš systém. A do té doby, dokud nepřestaneš kouřit, tak budeš pořád čmoud." odpověděl muž a Adysa vykulila oči, udělala pár kroků vzad a málem uklouzla, načež vypískla jako vyděšená ovce.

Pan neznámý s Hunterem se na ní podívali a on pozvedl obočí. Pak k ní ten, co jí je několik hodin v patách, natáhl ruku, ale na se na ni jen zamračila.

Muž se chraplavě zasmál.

„Vidím, že tvoji důvěru ještě nemá." namítl.

Kývl hlavou, ale stále se nehnula ani o píď.

„Vlastně se jí ani nedivím. Nevypadáš zrovna mile. K tomu ta cigareta v tvý hubě- kdy sis ju tam dal? Jsem to nepostřeh." zamrkal překvapeně muž.

Hunter se tiše zasmál a vzdal veškeré své úsilí přitáhnout si dívku k sobě.

„Holubičko, tohle je Break. Je to kápo Archových lidí, který má pod sebou jednotku HAD02, jsou to taky takzvaní Archovi hadi. Je dost možný, žes o nich neslyšela, protože... tak trochu pracují v utajení." vysvětlil.

„Tak holubičko, jo?" zachechtal se Break, „Jsi pěknej zmrd, čmoude. Raději mi vysvětli, co tu bylo, protože tamti lidi, kteří leží v tý trávě, byli pěkný bábovky, tys mohl dát jednou ranou."

Adysa se pomalu otočila napravo, na její zahradu, kde stáli další lidi v uniformách a ti sbírali ze země ty, kteří měli zřejmě na svědomí ten útok a výpadek jádra.

Sevřel se jí žaludek.

„Oni..." polkla, „oni jsou mrtví?"

Break se na ní koukl. „Ne, paralizovaní. Ale vezmem si je s sebou, aby nedělali další bordel. Proklatí rebelové."

Sám vypadá jak rebel a ne jeden z Archových mužů, poznamenala si v duchu.

Hunter se poškrábal na hlavě.

„Ale pojďme do dodávky." řekl Break.

„Idiote," zabručel Hunter, „teď už asi nebudete moc v utajení, když jsem to vyzvonil tak bez zabezpečení."

„Tys to řekl." bránil se Break, „No, každopádně se budem modlit, ať to nikdo neposlouchá a nevysílá, nezálohuje."

Hunter se v chůzi zastavil. Otočil se za sebe a pozvedl obočí.

„Lockroodová." řekl její příjmení a ona se na něj ohlédla. Polkla a udělala krok s tím, že ještě věnovala pohled lidem, kteří jí počínaje dneškem způsobili noční můru.

Hunter čekal, dokud nepřešla k jeho boku a vydali se k černé lesknoucí se dodávce, ve které již Break čekal, aby za nimi mohl zavřít zasunovací dveře.

„Mluv jak je libo. Nikdo nemá šanci se dostat s jakýmkoliv virem či jiným svinstvem sem." řekl Break a usadil se.

Dodávka byla zevnitř větší, než očekávala. Bylo tam všechno. Po počítače až po zbraně, ale bylo vidět i několik párů tlustých drátů.

„Asi jsi viděl to, co se stalo v rychlovlaku. To byl první zásah.

Zřejmě nás někdo sledoval, aniž bychom si toho všimli. I můj android v autě si toho nevšiml, takže těm parchantům klobouk dole, pokud to, jak předpokládám, neudělali dálkově. Dálkově nehacknuli jádro jejího domu, čímž její android a jakékoliv sítě nereagovali, protože byl pozastaven i přívod proudu.

Taky tam byl hologram, byla to kočka. Když jsme si toho všimli, začali střílet. Zřejmě pak neměli tušení, že nějaký tajný úkryt existuje."

„Nemaj o tom tušení, protože každému člověku, kterej se stěhuje nebo tak, tak je mu tato informace z hlavy vymazaná. Každej, kde někde bývá, to ví, takže i oni museli někde bydlet."

Hunter se zamračil. „Kam tím narážíš?"

Break se protáhl. „Než jste vylezli, Nert mi říkal, že jeden z nich žil v týto ulici. Android ho poznal hned, jakmile na něj namířil čtečkou identity. A přesto se k vám nedostali, tam dole. Takže tohle budou asi lidi, kteří bývali taky ovečkami. Buď se k nim přidali dobrovolně nebo byli chyceni."

Hunter ukázal na Adysu.

„Ale ten debil v tom vlaku ji chtěl zabít."

Break nakrčil nos. „Tak to už byl v tom případě jiná fáze magora."

„Takže dálkové hacknutí, hm. To tu dlouho nebylo. A taky... říkals kočičí hologram?"

Hunter přikývl.

Break nic neřekl, z čehož byla Adysa překvapená, protože měla pocit, že tenhle nebyl ten typ člověka, který první myslí a až potom mluví.

Asi není kapitánem Archové jednotky jen tak.

Pak se nečekaně pohnul.

„Hej, Lucku!" křikl.

Bylo ticho.

Adysa pozvedla obočí a chvíli uvažovala, zda to přece jen není blázen.

Pak se ale ozval kovový zvuk a ona se podívala za sebe, kde se jako žaluzie stahovaly kovové pláty a za nimi byl řidič, který se koukal přímo na Breaka.

„Jo, šéfe? Volal jsi mě?" ozval se blonďák, koukajíc na Breaka jako by věděl, že tam sedí každou chvílí.

„Jo. Kočka. Hologram. Neříká ti to něco?"

Luck zamrkal, vytáhl si lízátko z úst a pro něco se předklonil pod volant. Hunter sledoval jeho pohyby přesně jako Adysa, akorát ona působila ještě vyjeveněji než kdykoliv předtím.

Kočka. Co je špatné na kočce, která se vlastně jako hologram objevila v jejím bytě?!

„Hmm, kdyžs to řekl... něco mi v hlavě šrotuje. Eh, asi bych potřeboval ten paměťový čip, už mě celkem štve ta mlha, kdy musím zapojit všechny mozkový buňky, abych něco vyplodil."

„Ten novej vlastník MB říkal, že má nový zboží." zamumlal šéf.

„Seru na nějaké nové zboží," ozval se tlumený hlas zepředu, „tomu nováčkovi bych nesvěřil ani svoje auto, natož aby mi vrtal do hlavy díru a dával mi tam čip."

Proboha.

Adysa byla zděšená. Tahle se chovají všichni Archovi lidi? Pokud ano, tak se bojí o svůj život, i když moc dobře ví, že právě Archové mají chránit ten její.

Jak se tu mohou vybavovat o tomto, zatímco se tu řeší i případ o vloupání a kdo ví čeho, protože si to ještě nestihl doříkat?

„Mám to. Hologram a kočka, co?" Vystrčil svou blonďatou kšici a pousmál se, s lízátkem v puse.

„No? K čemu tě to vede?" pozvedl Hunter obočí a pozoroval Lucka.

Luck přejížděl očima digitální obraz, držíc to jako metalovou destičku a našpulil rty.

„Lady Maraa, hádám?"

Hunter si odfrkl. Adysa se na něj podívala.

„Ta růžovka? Tak to je pěkný skóre. Kočičí učitelka, co."

„Nemusí to být vona." zabručel Break.

„Taky není. Není to její styl." namítl Hunter.

Adysa sebou škubla, když se Hunter najednou postavil, otočil se k Breakovi.

„Beru ji s sebou. Tady už není bezpečno, dokud se to nevyčistí. Vzkaž vládě, aby její jméno nebylo v datech jakékoliv sítě a aby nebylo možné hacknout její androidy. Řekni jim, že bude v pohodě. Se mnou." řekl.

Break rozumně pokývl a Adysa se mezi ně vetřela.

„Cože? Jak s tebou? Co to má znamenat? Tohle... tohle všechno?!" vyjekla.

Hunter jí propaloval pohledem, pak se zhluboka nadechl.

„Pamatuješ, co jsem říkal? Doprovod ti budu dělat do té doby, dokud se to všechno nezklidní a není to naposled, co ti zachráním život."

Zaúpěla. „Ale nikdo tě neprosil, abys mi stál za zadkem!"

Hunter vzdychl a zavřel uvolněně oči, jako by snad trefila do černého.

Pootevřela překvapeně ústa.

„Ty jsi tu vážně pod nějakou záminkou?" Zhluboka se nadechla.

„Co jsi, zatraceně, zač?" zamumlala, ještě lapena v nevěřícnosti.

„Nemrač se, Lockroodová. Jsi unavená, dneska toho bylo dost." vzdychl a otevřel oči, však věnované mrkajícímu Breakovi.

Adysa nasupeně zasyčela a zavrtěla hlavou.

„Ani mě nehne." zaprostestovala.

Hunter zakoulel očima. „Nebuď blbá."

„Tak to by mě velice zajímalo, jak by ses zachoval v mé situaci ty!" křikla po něm.

Hunter se zhluboka nadechl, vydmul se.

Hodil otráveným pohledem po Breakovi, který kýval hlavou s tichým vzkazem no, tos pokazil ty, příteli, v tom ti nepomůžu.

Hunter si prostřel oči a zahučel.

To Adysu vytočilo a zvedla ruku.

Avšak než mu stačila dát facku, Hunter se pohnul a její ruku chytil a vykroutil jí, až zasyčela překvapením a tlakem bolesti.

„Nenech se takhle ovládat." zamumlal.

Adysa zaúpěla zoufalstvím a uvolnila svaly, přičemž se tlak v rameni, kterou Hunter svíral, ozval ještě víc.

„Hlavně že ty jsi chladnej..." zašeptala, ale zřejmě to on neslyšel, protože nijak nezareagoval, místo toho však pustil její rameno a udělal krok.

„Nemysli jen na sebe. Mysli i na to, že tu jsou lidi, kteří tě chtěj chránit." řekl.

Chtěj, hm, zavrčela si v duchu.

Něco prasklo.

Sklopila hlavu, vtáhla si dolní ret do úst a rozechvěla se.

Přiložila si dlaň na čelo a než se stačila sesunout k zemi, Break ji podepřel.

„Tak, kočičko, to stačí. Vše je v pohodě." zaburácel jeho chraplavý a pevný hlas. Pochybovala, že to on myslel vážně, ale na to bylo její myšlení už moc slabé.

Pak ucítila lehký zápach cigaretového kouře, který byl nasáklý v Hunterově bundě a jeho sílu, díky které ještě dokázala stát na nohou.

„Zatím, Mágu." uslyšela Hunterův hlas nad sebou a táhli se večerní Světelnou ulicí, kolem jejího domu, na který neměla ani sílu se kouknout.

Hunter ií pomohl nasednout do jeho auta, jehož android začal mluvit různé novinky, ale ty už nevnímala.

Vnímala jen chlad skla, na které se opřela čelem a tmu, která ji obklopila, jakmile zavřela oči.