Byla jako na dně propasti. Nedokázala nic udělat.

Jen nepřítomně sedět na podlaze, neschopna pohnout ani prstem. Ještě nedokázala skousnout scénu, která se stala asi skoro před půl hodinou, kvůli níž teď rychlovlak stál a uličkami sekce procházela policie se svými roboty.

A aniž by to postřehla, někdo si k ní sedl.

Neotočila hlavu, aby se podívala na neznámého, ale jediné, co udělala, byl instinktivní pohyb; a to odsunutí od přítomnosti druhého člověka.

Vložila tvář do dlaní a rozklepala se.

Nebylo by na škodu, kdyby vláda ztratila takovou pěknou holčičku?

Co to znamenalo? Že ji chtěl... zabít? Kdo to byl?

Její mysl obklopil obraz obličeje toho muže. Nikdy se nestávalo, že by viděla takovou hrůzu; protože většinou měli všichni lidé plastické implantáty obličeje, aby zakryli i sebemenší jizvy na tváři.

A tohle...

Byť jen myšlenka na to jí přivedla do situace, kdy nedokázala čistě myslet, kdy se jí hlavou prokousávala černota a ona tomu propadala jako myška do pasti. Žaludek se jí převrátil, obrazy v myšlenkách hrůzné tváře se třásly jako špatně připojený přenosný flashdisk k síti.

Škubla sebou, když ucítila jemný dotek na svém rameni. Vystrašenýma očima se podívala na toho cizince, jenž si k ní tiše přisedl.

Měl na sobě černý oděv, skoro vypadající jako uniforma policejních jednotek.

Zavřela prudce oči a odvrátila zrak, aby se mu nemusela kouknout do tváře.

To jí vůbec nepomáhalo. Byla roztřesená, jako by ji duše opustila tělo, a to by bylo jen třesoucí se skořápka.

Její uši zachytily zvuk. Chladný, s kapkou emocí, zřetelný.

„Hej," Stiskl její rameno ještě víc. „koukni se na mě."

Do nosu jí vzápětí trefil puch tlumeného cigaretového dýmu.

Vykulila bolavé oči, dívajíc se před sebe, chvíli neschopna ta slova pochopit. Avšak její vědomí, které nechtěla pustit k vedení, to pochopilo a tím byla její další reakce.

Pohled.

Pohled do tmavě modrých očí, do nichž padal černé prameny vlasů, do ostře řezané tváře.

Nenacházela slova. Ani vlastně vzduch. Ani myšlenky, které by poletovaly správným směrem.

Ale hlavní bylo, že neviděla to, na co celou dobu myslela. Na tu ošklivě zakrvácenou a zašitou tvář plnou modřin a jizev.

Sepjala roztřesené ruce a málem si tím stiskem rozdrtila prsty.

„Dobrá." řekl muž a strčil si ruce do kapes svých černých kalhot, přičemž se lépe usadil na sedačce. Na jeho tváři si mezitím hrály neonové barvy z androidů, kteří byli u místa, kde byla Adysa napadena a dělali věci, které jim policisté zadali.

Nyní si uvědomila, že to byl vlastně on, kdo ji... zachránil.

Otevřela ústa. „J-já..."

„Neděkuj." řekl s pohledem na pracující policii. „To nebylo poprvé a ani naposled."

Napětí na její tváři polevilo. To nebylo poprvé ani naposled? Co tím myslel?

Poněkud rychlý pohyb jí donutil škubnout tělem, ale když ucítila tíhu černého koženého kabátu, její tělo se uvolnilo. Očkem pohlédla na tvář onoho muže, který stále držel ruce na jejích ramenou, pokládajíc svou bundu, ale přitom hleděl na práci vládních psů. Přitom mezi rty svíral nezapálenou cigaretu.

Sklopila hlavu k podlaze, na níž seděla jako přikovaná. Pochybuje, že si dneska vůbec stoupne.

Pak udělal krok, který bedlivě sledovala jako zpomalený film.

„Nemusíš se namáhat. Já to s nima vyřeším a zavezu tě domů." řekl chladně a prstem si elegantně zastrčil cigaretu za ucho.

„N-ne." zachraptila a přinutila nohy ke spolupráci. „Já to zvládnu-"
Jenže nohy jí zradily a ona bez síly klesala k zemi - ovšem než se tak stalo, ucítila teplo a pevně vybudované tělo kolem toho jejího.

„Ne, slečinko. Pěkně tu ještě seď a já to vyřeším." zamumlal trochu chladněji a pomohl jí se pomalu posadit na sedačku, kde to bylo nejspíš stokrát rozumnější, než na podlaze.

Muž se otočil a lenivě se loudal k policii, se kterou začal i následně hovořit.

Udiveně se dívala na jeho záda.

Nechápala, oč tu běželo. Kdo to byl, že za ní takhle pořád stál? A že řešil věci, které měla řešit pravděpodobně ona.

Ale... zachránil ji. Právě on byl ten, který jí zachránil život před tím maniakem.

Sledovala každý pohyb jak policisty, tak i muže, jehož jméno jí bylo prozatím neznámé a jehož cíle jí nebyly taky jasné.

Podívala se na své tenké prsty. A pak se zděsila, když jí hlavou přeběhla jedna tichá myšlenka.

U které doufala, modlila se, že to nezničí její život. Protože druhou chybu si nepřipustí k tělu.

Vylekal a vyrušil jí stín před ní.

Zvedla hlavu, odpoutala se od zlých myšlenek a nedůvěřivě se naň koukla.

Díval se na ni jako by nezaujatým pohledem a lehce přivřenýma očima.

„Můžeme jít, Lockroodová."

Zasekla se a mírně, co to šlo, se zamračila.

„Odkud znáte mé jméno?" zašeptala.

„Byl jsem jeden z cestujících, procházející do sekce k výstupu, ale místo toho jsem šel do dalšího vagonu. Díky vaší přítelkyni jsem zjistil tvou identitu. Ale... to necháme na později. Myslím, že sotva vnímáš." řekl a natáhl ruku.
Štvete mě, jak mi tykáte, příteli, zavrčela v duchu podrážděně.

„A když nepůjdu?"

Muž se otočil a chladným výrazem jí věnoval ledovou sprchu. Sice nepohnul ani svalem, ale jeho postoj působil tak hrozivě, že by snad vyděsil i toho největšího bojovníka.
„Tak tě jednoduše vezmu na rameno."

Překvapením ztuhla a sklopila hlavu. Přidržela si více k tělu jeho černou bundu a němě se dívala na místo, ohraničené policejní páskou a androidy.

Odvrátila zrak a roztřeseně se nadechla. Málem vrazila do dalšího kriminálníka, ale včas zareagovala. Všimla si, že její pohyby jsou mnohem pomalejší a nevědomé. Jako by byla pouhou loutkou, voděna tenkým vláknem.

Obklopila jí zima i přes to, že měla na svých ramenou kabát. Zvláštní, že byla celkem tma.

Kolik vůbec bylo hodin?

Přinutila svou ruku zvednout a stisknout na náramek, ale nereagoval. Tiše zasyčela, když se neobjevila žádná digitální plocha. Zřejmě ním narazila k zemi a něco se v něm pokazilo.

„Sakra." zašeptala a zavřela pevně oči.

„Šestnáct třicet." ozvalo se zepředu a Adysa zamrkala. Kdy... to tak uběhlo?

Muž zpomalil a svým línou chůzí šel po jejím pravém boku, dívajíc se do dáli. Adysa se od něj vzdálila, hlavně, aby nebyla v jeho blízkosti.

Nedůvěřovala mu.

Neznala ho. Nevěděla jeho jméno, nikdy v životě ho neviděla.

„Půjdu sama. Odtud to už mám kousek." zalhala hnědovláska a očkem sledovala jeho reakci. Avšak ani se nepohnul.

„Já vím, kde bydlíš. Takže mi, prosím, nelži, protože se tomu stejně nevyhneš." odvětvil.

Adysa se zastavila. „Co to má znamenat? Kdo, k sakru, jste?! Vůbec se mi nelíbí, jakým chováním k tomu přistupujete. Jste pro mě naprosto cizí člověk a děláte mi tu doprovod?! Ještě k tomu, co jsem právě teď okusila?" Nemohla křičet, její hlasivky jí zradily.

Muž se také zastavil.

Zvedl hlavu k obloze, v ústech měl zapálenou cigaretu a koukal na šířící se tmu.

„Moc dobře vím, co jsi okusila. Proto tě nenechávám jít samou. A doprovod ti budu dělat do té doby, dokud se to všechno nezklidní. Nyní je to všechno v pěkným průseru a jsou v něm namočení hlavně lidi jako ty. Teď tě s tím ale seznámit nemůžu, protože jsi v šoku a máš to v hlavě zamlžené."

Adysa se zatvářila nevěřícně. Kousla se do rtu a rozhodla se jít. Avšak to už jí zastavila jeho pevná ruka.

„Stůj." V ten moment je ozářila silná LED světla a u nich zastavilo tmavé auto, zespodu podsvícené rudou barvou společně s dalšími detaily uvnitř auta.

Adysa zamrkala.

Muž otevřel dveře a ukázal jí, aby si nastoupila.

Nevěřícně se na něj dívala.

„Je to celkem štreka, takže si myslím, že by to bylo jednodušší vzít autem. Nasedni."

S vnitřním bojem si do moderního auta sedla, zabořila do sedačky a mrzutě čekala, dokud nenasedl on.

Až nyní si uvědomila, že to auto přijelo samo, bez řidiče.

Muž chvíli držel svůj palec na svítící krabičce a ta ohlásila, že proběhla identifikace v pořádku.

„Android. Automatické řízení." vysvětlil bez zájmu, když se napnula z podezření, zda není někdo vzadu a nečeká na to, až se uvolní a sváže ji.

Muž se usadil líně na sedadle, aniž bych něco udělal a auto se automaticky samo rozjelo. Vzal cigaretu a rozmělnil ji v kovovém kolečku pod palubovkou.

„Hunter." pověděl bez vysvětlení, oči upřené na silnici.

Adysa po něm s nezájmem hodila pohledem.

„Můžeš mi říkat Hunter."