Stařík měl pravdu. Lidí bylo fakt hodně, i když to nebylo nic, co by se nedalo zvládnout, ale zřejmě to bude stát všechny její zdravé nervy.

Koukla do prosklených dveří, na jehož boku bylo svítící tlačítko k otevření. Stiskla jej, nasadila na tvář úsměv a řekla nahlas svou žádost o ukázání kartiček.

Na pokaždé vytáhla čtečku, která si ověřila pravost karty daného cestujícího, jemně stroj pípl a jeho barva zbledla, než Adysa do něj vložila další kartičku.

„Dobrý den, mohu poprosit o vaši kartu, prosím-" Adysa ztuhla a zamrkala. Poté se doširoka usmála a okamžitě se posadila vedle dívky, jejíž krátké vlasy s barvou oříškovou měla schované ve volné šedé čepici.

„Selie." hlesla Adysa na dívku sedící na sedadle, něco si čítajíc na ručním projektoru. Ta překvapeně obrátila hlavu a koukla do tváře osoby, jež jí nazvala jménem. Lehkým klepnutím na ocelový prstýnek digitální obraz zmizel společně s digitálními brýlemi, které se vytratily jak pára nad hrncem. Dívky si stouply a objaly se.
„Ráda tě vidím, ale..." Selie očkem hodila na další sedací místa. „jsi v práci, Lockroodová."

Adysa se pousmála.

„Sotva tě po dlouhé době vidím a ty mě vyháníš."

Selie si upravila prameny vlasů a pokrčila nevinně rameny. „No, ty jsi ta, která se neozvala. Po těch několika telefonátech a nepřečtených emailech jsem to pak vzdala. Ale jak vidím, jsi v pořádku." Selie ukázala dolíčky a mezi dvěma prsty držela oranžovou, lehce průhlednou kartu, kterou si Adysa vypůjčila a když čtečka pípla, vrátila kartu přítelkyni.
Adysa si povzdechla. „Jo, za to se omlouvám. To stěhování bylo hrozné a navíc jsem se s tím domácím androidem nemohla, u všech svatých, domluvit."

Selie se ušklíbla. „To zní jako výmluva."

„Ať zní. Jak ti to mohu vynahradit? Třeba..." Promnula si přemýšlivě bradu. „co tak zajít do kavárny? V pátek."
Selie našpulila rty a panenky protočila vzhůru. Pak na Adysu očkem koukla.

„Může být. Ve dvě, v jednu končím v práci."

Adysa souhlasně přikývla a uvolnila se. Věděla o těch emailech a telefonátech, ale s Kirle se nedalo normálně komunikovat, takže se jaksi stalo, že všechny emaily a telefonáty byly ve virtuálním koši. A to si myslela, že domácí android je dar Boží.

„No," narovnala se hnědovláska. „stejně vystupuji, takže tě nebudu již zdržovat od práce. Máš toho tu jaksi... hodně?" usmála se nevinně a pohladila průvodčí přátelsky po rameni.

„Jo." vzdychla Adysa. „Jako by byl konec světa."

Selie se usmála, přistoupila k průhledným plastovým dveřím, otevřela je za pomocí tlačítka a vešla do volného prostoru, z jejíž obou stran byly obrovské dveře na automatické otevírání ven.

Mezitím, co Selie čekala, se zběhli dva cestující ke dveřím. Kamarádka se na průvodčí obrátila s lehkým dolíčkem.

„Máš práci." připomněla Adyse.

„Já vím. Ale musím tě doprovodit." zazubila se.

Selie s úsměvem zakoulila očima a upravila si kabelku.

„Mám u sebe vždy elektrický paralyzér, neboj." řekla a poklepala si na kabát. kde se vyskytovala vnitřní náprsní kapsa.

Adysa přikývla a očkem zahlédla světlo nad dveřmi, oznamující, že se velké ocelové dveře budou otevírat.

Ty se s vypuštěním páry z venku otevřely.

Cestující, které viděla, a její kamarádka, vyšli z ocelově modrých dveří a Selie zůstala stát na stanici, než se zavíraly.

„Tak v pátek." řekla Adysa, Selie beze slova přikývla a uviděla jen, jak zamávala, než se dveře úplně zavřely.

Dívka vtáhla vzduch do plic a vydechla. Narovnala se, upravila pás, na kterém byla čtečka, i když byla bezchybně zapnuta a vydala se zpátky za cestujícími, kterým ještě nezkontrolovala karty.

* * *

Byla za necelou půlkou a už byla mrtvá. Líce jí bolely z neustálého mluvení, které se vůbec svým obsahem nezměnilo, když přešla do další sekce rychlovlaku.

Už i úsměv jí omrzel, tak věnovala lidem jen malý náznak milého pohledu, i když kdo ví, jestli to vůbec jako milé vypadalo.

V dalším volném prostoru klikla na náramek, který se rozsvítil a rozbalil digitální plochu, ukazujíc různé položky, které jí ovšem nějak nezajímaly. Její prioritou byl čas.

Tiše zabručela.

Obraz zmizel a ona se vydala do další sekce s myšlenkou, že pauza je až za dvě hodiny a půl. To umře dřív, než dojde k panu Monterovi, který si mezitím klidně řídí rychlovlak a možná si i kouří elektronickou cigaretu.

V duchu si vzdychla a digitální plocha zmizela do náramku.

Udělala krok do další vagonové sekce a nahlas pozdravila s prosbou o kontrolu karet. Málem se jí zamotal jazyk, ale nějak to překroutila k dobrému.

Věnovala pohled každému cestujícímu, když vracela kartu zpátky. Většina z nich měla kyberimplantáty, akorát na jiné a mnohem modernější fázi, než stařík Montero. Umělé ruce; nohy, v nichž šly i vidět nervové drátky; designové implantáty očí; povrch hlavy; hruď. Taky poznala i na některých jedincích i používání syntetických hormonů jako steroidy, jejichž tělo získalo větší svalovou hmotu.

Málem se jí z toho zamotala hlava, když viděla, do jakých mezí až někteří lidé chodí. Někteří to dělají, aby se zvýraznily, jiní s hranicí, aby díky tomu mohli přežívat.

Někdy byla ráda, že má vše v pořádku. Ale čím více se potýkala s lidmi, kteří byli spojeni kyberimplantáty, tím víc myslela na to, že jí to v nejbližší době čeká také.

Jednu nenapravitelnou chybu již v sobě zakódovanou má a to jí stačilo.

Zastavila se a nadechla se podzimního vzduchu, který skrz ocelové dveře proletěl při poslední zastávce.

Ale nedokázala polevit v ostražitosti, neboť uslyšela jemné vrzání stroje a setkala se s malým androidem, téměř stejně zbarveném jako rychlovlak; černá ocelová s neonově modrými detaily.

Jeho oči se setkaly s jejími a on zvedl roboticky svou ruku.

„Dobrý den, slečno Adyso Lockroodová." řekl a vozíkový mini bar, který táhl před sebou, zavrzal.

„Dobrý, R5." opětovala pozdrav s úsměvem. Vždy se koukala robotům tohoto typu do očí a říkala si, jak jim to v hlavě probíhá, když tak rychle dokáží identifikovat jiné.

Jeho název R5 zablikal modře a dal se na svých kolečkových nohou vydal do sekce, aby obsloužil některé cestující.

Záviděla mu. Čas mu byl absolutně ukradený a bylo mu to jedno.

Skousla se zevnitř do tváře a vzdychla. Málem se otřepala nad lehce chladným vánkem, ale její černé sako jí zachránilo kůži.

Připravila si do rukou čtečku a vydala se do šesté vagonové sekce, ve kterém nebylo moc lidí, jak původně předpokládala. Většinou se tu zdržuje cestujících víc než v prvních dvou vagonech.

Spokojeně si v duchu oddychla. A dělala svou práci s nečekaným úsměvem.

Měli by být ti lidi vděční, řekla si v duchu se zlomyslným úšklebkem.

„Dobrý den," usmála se a upevnila svůj postoj u dalšího cestujícího, kdyby náhodou vlak cuknul. „mohu poprosit o vaši digitální kartu?"

Muž se ale ani nehnul.

Adysa zamrkala a naklonila hlavu, přičemž čtečku pustila k pasu.

„Pane, jste v pořádku?" zeptala se nervózně a přešlápla. Nevěděla, co dělat.

Když se osoba s kapucí na hlavě pohnula, málem sebou úlekem škubla.

„Ah," ozvalo se chraplavě a on natočil svou hlavu k ní. Polkla knedlík, když to probíhalo až podezřele pomalu. „vylekal jsem vás. Omlouvám se."

Adysa vytřeštila oči, své srdce nedokázala v ten moment ovládnout.

Jeho oči byly podlité krví, ústa měl nereálně velké, na koncích podšité a na pohublé tváři se mu rýsovaly modřiny, které neviděla ani nepamatovala. Ale nejvíce jí vyděsil nástroj, jenž dřímal v rukávu a který nyní vytáhl na světlo.

„Digitální kartu? To je ta moderní hračka, kterou dnes musí mít každá ovečka, že? Slečno, pamatujete vy vůbec ještě dobu, kdy to nebylo?" Jeho hlas byl oplzlý, chraplavý a nechutný, až jí přejel mráz po zádech. I z té vzdálenosti, kterou dělil necelý krok, cítila puch z jeho úst, podobající se kanálu, shnilé konzervy a ještě něčeho, co nedokázala identifikovat.

Srdce jí bilo jak splašené. Skoro neslyšela, co říkal. Nenacházela ani sílu odpovědět.

„Kdy nebyly tyto moderní sračky, které každého člověka totálně zblbnul a obral o všechno? Kde je ta zlatá papírová doba, kdy ještě nebyli lidi tak pitomě zahledění do těch telefonů a ignorovali svět? He?!" zvýšil frekvenci svého hlasu.

Adysa zaklopýtala o krok dozadu, přičemž se pohnul i muž, chytil ji v okamžiku za její zápěstí, přitáhl k sobě a nůž jí přiložil ke krku. Zatajila dech, oči měla vykulené až k vypadnutí.

„Hm," olízl si rty. „nebylo by na škodu, kdyby vláda ztratila takovou pěknou holčičku?"

Slzy se jí rvaly do koutků, ale ne a ne opustit to místo. V ústech měla sucho, tělo nedokázala kontrolovat.

Prosím, p-prosím, co se to děje...

Zatmělo se jí před očima, její ruka ucítila volnost od chladných a mastných rukou, tudíž okamžitě reagovala a udělala dva velké kroky vpřed v záchvatu paniky a strachu.

Do nosu jí střelila vůně ta, jako z kabiny staříka Montera. Cigaretový kouř. Ale poněkud silnější.

Když zamžourala před sebe, kde měl být ten muž, který jí ukázal kouzlo nebezpečí, zatajila dech a srdce jí vynechalo úder.

Ten chlap nyní ležel tváří na zemi, stále s kapucí na hlavě a na jeho přilepené tělo tlačil svou vahou další muž v temném oblečení, skoro vypadající jako policejní uniforma.

Pár pramenů tmavě hnědých vlasů mu spadly do čela a papírová cigareta v jeho ústech zadýmila.

Jeho svaly na rukou se zpevnily, když zesílil nátlak na tělo, přitisknuté na podlaze vlaku.

„Ani si mi nenechal dokouřit cigaretu, ty zmetku. A abych odpověděl za slečnu; nikdo o žádnou pěknou holčičku nepřijde."