Stála bílá jako stěna,
rty v té nevyřčené prosbě,
jež nebude vyslyšena.
Dala všechno, co má v sobě.

Stála bledá jako jen duch,
oči leskly se slzami,
samotná uprostřed svých muk,
kterým nikdo nerozumí.

Hroutila se před očima
jako uvadlá květina,
bolest, kterou způsobila
jediného slova vina.

Možná rozbité představy
bolí více, než se zdá,
vyhánějí radost z hlavy,
všechno v nich se rozpadá.

Možná zničené iluze
bodají víc, než se čeká,
jenom zdrcení čekat lze,
když je duše jak sklo křehká.

Možná rozplynulé sny
seberou důvod k úsměvu,
pak přijdou utrápené dny,
slova zmizí v krutém zpěvu.

Možná bolavá naděje,
která se na prach obrátí,
všechno si s sebou sebere
a klid tak v srdci rozvrátí.

Dívka bledá jako stěna,
která se slovem rozbrečí,
navždy k stesku odsouzena.
Někdy milovat nestačí.