Říkám si tolikrát,
že netuším jak dál,
myslím si kolikrát,
že konec už nastal.

Přemýšlím do noci,
kudy se mám teď dát,
dlouho po půlnoci,
jestli se musím vzdát.

Míhá se mi hlavou,
co je a není správně,
oči v slzách plavou,
mám strach čelit pravdě.

Vidím jen dvě cesty,
jedna snad je špatná,
tou druhou jít nechci,
touha však je marná.

Mám tolik otázek,
jsou bez odpovědi,
nespočet překážek
a kdo pomůže mi?

Přemítám zdrceně,
jak se mám dostat ven,
cítím se ztraceně,
sním nejhorší svůj sen.

Já celá se svírám,
strachy pláču jen,
v hrudi zbyde díra,
až přijde nový den.

A nebo možná ne.