Všechno kolem mě ubíhá,
závratnou rychlostí světla,
dny, noci, roky, já samotná
i čas celého tohoto světa.

Jen na okamžik zastavit,
setrvat na místě, slyšet,
já toužím čas zpomalit,
naslouchat tónům písně.

A najednou vidím zřetelně,
jak moc jsem byla ztracená,
bloudila temnotou v samotě,
ve víru času a tmy lapená.

Tu náhle cítím zvláštní klid,
celou mou duší se rozlévá,
jen tichá píseň dávající slib,
že v něžném dni se nalézám.

Vtom všechny starosti mizí,
cítím se tak volná jako pták,
zůstává jenom to srdce ryzí,
a pírko letící vzhůru do oblak.

V příslibu věčného pokoje
vítám zlatavé slunce paprsky,
a vidí rozněžnělá duše moje
nehynoucí lásky záblesky.

Srdce mé bývá nevděčné,
však právě teď jen miluje,
v pokoji lásky skutečné,
která ho v sebe vtahuje.