Nocí se line píseň tesklivá,
co srdce mi do krve drásá,
ta melodie zoufale truchlivá,
přesto je v ní zvláštní krása,
ale značí duši, jež skonala.

Závany větru mi šeptají,
smrt znovu přišla a ničila,
sebrala veškerou naději,
tolik srdcí v prach změnila
a přijde, aby zas volala.

Slyším tu bolest srdcervoucí,
jež se ke mně vzduchem nese,
na křídlech rozvrzaných houslí,
píseň, která dnes světem třese,
protože smrt si vybrala.

Obchází kolem, temná panna,
bere si, odchází, navrací se,
spolu s ní píseň tak nevítaná,
srdce mi rozechvívá a třese,
smrt vzala, melodie zůstala.

Tak vezmi své housle a hraj,
zahraj mi tu tklivou píseň,
měsíční světlo zalévá kraj,
našich srdcí se zmocňuje tíseň
a smrt obchází kolem dokola.

Hraj pořád dál, nepřestávej,
dokud je čas hrát tóny smutku,
a než pohltí nás ta tíživá závěj
zoufalství, bolesti a předsudků
a smrt si další duši zavolá.

A tak tě prosím, pokračuj dál,
nenech tu melodii umlknout,
nepřiznej, že smutek vyhrál,
nechej mě srdce uzamknout,
než smrt si i tebe povolá.