Noci jsou dlouhé a zítřky temné,
jsem otlučená cihla ve zdi,
kladivo buší do příliš jemné
duše, která brázdí hvězdy.

Bez nich jsou noci chladně tmavé,
a mně je halí černý závoj
nevidím je, nedohlédnu na ně,
blíží se armáda, slzavý předvoj.

Pošlape, zničí všechno krásné,
a ač přes den slunce zářilo,
za nocí nejsou hvězdy dost jasné,
aby se před ním mé srdce bránilo.

Za nocí skládám modré elegie,
avšak ani tisícemi slovy
nevypovím všechny ty agonie,
které mou duši trýzní boly.

Cosi v mém nitru se zbořilo,
obranný val už dávno padl,
vydal mě slzám v krutou nemilost,
květ růže zasněné v noci zvadl.

Jen její trny bodají do srdce,
jsem šedá, slabá a vyčerpaná,
ač nemá nejmenší důvod k válce,
jsem žalem drtivě poražená.

A toužím po lásce, po chápání,
odpovědích na nevyřčené otázky,
po hvězdných záblescích znamenání.
Co dávám, přeji si dostat zpátky.

Když tma pomíjí a zítřek se rodí
snadné je popírat bytí noci,
vždyť za dne se můry nenarodí,
až ona vypustí je ve své moci.

Dál buší kladivo, dál jsem skálou,
dál nosím úsměvy přede všemi,
však v duši zápasím s temnotou,
však v duši zmírám pod hvězdami.

Pravidelné vydávání má asi smůlu, vzhledem k tomu, že poslední básnička vyšla tak před rokem. Zkrátka když budu mít chuť, tak se tu něco objeví. Tudíž nic pravidelného, spíš jenom sem tam.